Prolog

Vítr prudce narážel do větví stromů, jež se pod jeho silou prohýbaly. Malé větvičky divoce šlehaly o tabuli okna nedalekého domu a vytvářely ve skle nepatrné rýhy.
Mladý muž stál ve velkém pokoji a hleděl ven. Pozoroval ten nečas, který se tam rozpoutal. Nechtěl by tam být. Bouře byla v plné síle. Blesky, jenž byly doprovázené hromobitím, tančily po obloze. Ledový a štiplavý déšť stékal po okenních tabulích.
Přemýšlel nad tím, co se za tu dobu stalo. Tolika nepředvídatelných a hrůzu nahánějících událostí. To, co se kolem něj a jeho rodiny dělo, bylo jako začarovaný kruh. Stále se to opakovalo a všichni propadali zoufalství.
Oni, ti druzí byli vytrvalí. A když je nesledovali, tak je napadali. Už se jim nedokázali bránit. Zejména potom co zjistil, kým doopravdy jsou.
Nepříjemně se otřásl, aby potlačil vzpomínku, jenž ho neúnavně doprovázela. Ve snech, představách…viděl jí ve svém nitru na každém kroku, sužovala jeho mysl a duši. Ale nic s tím už nemohl udělat. Stalo se to, co bylo osudem předurčené…
A ze zamyšlení ho vytrhlo děsivé ticho. Bouře pomalu odcházela, jen blesky stále osvětlovaly jeho potemnělý pokoj. Ale co ho nejvíce udivilo, tak že neslyšel ani hlásek po domě. Vždyť ještě před okamžikem běhaly děti po schodech a ostatní se nerušeně bavili.
Se staženým hrdlem se odvrátil od okna a otočil se čelem na dveře. Čekal, že to jednou přijde a on neměl tu sílu se jim postavit. Už nemohl.
Zrazený, podvedený…
Pevně stiskl víčka připraven na cokoliv.
A když se prudce otevřely dveře, v nichž je spatřil, opět zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pocítil, jak na něj jejich mohutná těla dolehla. Nevnímal trhavý zvuk jeho masa, nevnímal tu bolest. Nebyla totiž o moc větší než ta, jenž mu proudila stále bijícím srdcem. To však pomalu uhasínalo a s ním i jeho život. Naposledy pocítil teplo svého těla. Naposledy pocítil, jak mu krev proudí z ran a vpíjí se do hnědého měkkého koberce. Naposledy vnímal zběsilé bušení jeho srdce, až vše ustalo…
Navždy.