Přípravka na Život - 1. „Velmi křehká a vrtkavá rovnováha“

„Velmi křehká a vrtkavá rovnováha“

„Radostný a bezstarostný život Vás, Vašich studentů a vůbec všech lidí tady zajišťuje rovnováha…Ano, je to rovnováha, v našem případě velmi křehká a vrtkavá, na které to všechno stojí…Ale to vám zajisté nemusím vykládat že?Považuji ale za velmi důležité Vás ale upozornit, že tato magická souhra mezi vámi a panem Temna, tady nemusí a skoro bych řekla, že ani nebude navěky…Jednou se tento magický koloběh poruší a bude zle, hodně zle…Já jsem stála již u úplného počátku této říše. Její vývoj, a to na obu stranách sleduji do teď a jsem si jistá, že když Pán Temna ucítí byť jen malou šanci jak říká on sám „Konečně vládnout všem“ skočí po ní jak kočka po myši a ona magická rovnováha bude ta tam… Tudíž by bylo podle mne velmi záhodno, dokonce si troufám říci, že je opravdu nutné, aby jste si Paní zvolila jednoho ze svých studentů a toho jste vybavila vlastností, kterou pokládáte za tu nejlepší, co od vás může dostat do povianu do onoho opravdového života tam dole – na Zemi… Tam, jak sama moc dobře víte, už to není zkouška, vše je naostro, každá chyba se trestá, a tak je zvláště pro něj vaše výbava velmi důležitá…
Ten, nebo ta, kterou vyberete, bude totiž jednou ten jeden jediný člověk, co bude moci zachránit vaše království před jistou záhubou Proto buďte při výběru velmi opatrná, závisí na něm budoucnost nejen vašeho království, ale celé vaší říše…“
„Dámo…Dámo… Promiňte mi… Nerada vás budím, ale… Ale, dala jste poslat pro slečnu Danu a ta už je zde…“začala se omlouvat dívka v blankytně modrých šatech, když viděla, že Dáma není evidentně ve své kůži. A opravdu, žena sedící ve pohodlném křesle, po obvodu ozdobeným malými perličkami, měla pohled upřený kamsi do neurčita a mlčela…Po chvíli,ale, jakoby konečně procitla a promluvila:“To nic, to se neomlouvejte, nemáte za co, Doris…“
„A je vám dobře Dámo?“ starala se dívka.
„Jistě, jistě Doris jsem v pořádku, jen se mi v poslední době ve spaní vrací dávné události a to ne vždy jen ty příjemné.“
„Dobře, mohu tedy pustit dál studentku Danu?“zeptala se Doris opatrně, jako by si nebyla jistá jestli je Dáma při smyslech.
„Ale ano,můžete…“ souhlasila Dáma a poslala jí ke dveřím zatímco si sama upravovala své sněhově bílé šaty.
Otevřely se dveře a vešla dívka v bílém hábitu, který jí zplíval až na zem.
„Vítej…“ pzdravila jí Dáma vlídným hlasem a pokynula jí k židli na protější straně stolu. Dívka byla patřičně vyděšená, jako ostatně všichni studenti, kteří tam zatím usedli.
„Děkuji Dámo“ pípla tichounkým hlasem a posadila se.
„Tak a je to tu… Dnes neopouštíš nejen naši školu, ale i celou tuto říši a vydáš se do toho opravdového světa…A tak, abys to tam dole měla lehčí, je mojí milou povinností…Doris Daninu složku prosím…“ zasekla se na chvíli ve vyprávění Dáma. Na to její blonďatá pomocnice vyskočila ze židle a hned se hnala k velkému regálu, který pokrýval celou jednu stěnu pracovny, a mezi tou spoustou složek hledala zrovna tu Daninu…Když ji po chvíli našla, donesla jí Dámě na stůl, ta poděkovala a pokračovala:“ti přidělit jednu dobrou vlastnost, která tě bude provázet celou dobu, co budeš na Zemi.“ Otevřela její složku, chvíli do ní koukala, přemýšlela a to vše za neustálého pozorování vyděšené dívky za stolem.
„No…Jak se tady na tebe dívám, čtu tady jen samou chválu,a všichni oceňují tvůj optimistický pohled na vše kolem tebe… Takže si myslím, že by byla škoda, kdyby tomu tam bylo jinak… To, co tedy teď ode mne dostaneš bude optimismus… Buď tedy vždy pozitivně naladěná, i za těmi ne moc dobrými věcmi hledej to dobré, ale hlavně a to je to nejdůležitější, co ti chci říct, rozdávej ho kolem sebe. S úsměvem jde všechno líp…“Dáma skončila a zavládlo ticho, takové zvláštní ticho. Dana z dámy nespouštěla oči a pak promluvila:“No víte Paní, teď si asi budu odporovat jako věčná optimistka, ale mě se odsud nějak nechce.“
„Ale Dano, nezoufej, jednou se sem vrátíš, to je takový přirozený koloběh.“ Snažila se studentku Dáma povzbudit. „Je čas, abys šla, někdo, tam dole, si tě žádá.“přerušila Dáma ticho se snahou posunout se v procesu dál…Vstala, otočila se a zmáčkla reliéf ve tvaru srdce na zadní straně místnosti. Pod jejím dotykem se srdce rozlomilo na dvě poloviny a ve stěně se objevila velká puklina.
„Tak, Dano, nový život čeká. Stačí jen vejít…“
Dívka ještě víc zbledla a znejistěla. Bylo na ní vidět, že se bojí, ale zároveň je zvědavá na to, co ji čeká, a tak když po chvíli zvítězila zvědavost nad strachem, udělala ten jeden potřebný krok, zahalila ji bílá neprostupná mlha a zmizela.
Dáma, která ji držela za ruku, když vcházela dovnitř, zůstala nehybně stát, i po tom co ji Dana opustila, s očima upřenýma na srdce na stěně jako kdyby na něco čekala. A opravdu, mlha se po chvíli rozestoupila a něco malého v ní leželo…Dáma se zohla a vzala do náruče malý uzlíček z kterého se ozývalo tichounké kňučení až pláč. Došla ke stolu, položila ho na něj, rozvázala ho a vyndala z něj malé dítě…Důkladně si ho prohlédla, chvíli přemýšlela pak řekla: „Vítej mezi námi Lucie, doufám, že se ti tady s námi bude líbit a že se ti dobře povede…“ Nato vzala do ruky zlatý zvoneček, stojící na stole a zazvonila.
„Co si přejete Dámo?“zeptala se jí právě příchozí dívka s dlouhými kaštanově hnědými vlasy, tentokrát oblečená v hábitu béžové barvy.
„Přivítejte se s novou příchozí, tady máte její kartu, a vy už víte, co s ní dále, že Adélo?“
„Jistě, Dámo…Do jeslí.“
„Přesně tak“ přitakala jí dáma a holčičku jí předala.
Dívka odešla a Dáma si mohutně oddechla, posadila se do křesla a její pohled jako by říkal: „Uf… myslela jsem na to nehorší, ale rovnováha naštěstí vydržela…“

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

„Tak co mi povíte o Newtonových zákonech, slečno Dvořáková?“ zeptal se mě šedovlasý stařík, sedící za katedrou.
„Asi nic pane profesore.“ řekla jsem a na obličeji se mi objevil výraz nejvyšší beznaděje.
„Jak nic?!? jak si můžete dovolit, mi vůbec něco takového říct?“ rozohnil se.
„S vaším přístupem budete mít problém postoupit do dalšího ročníku!Máte za 5! Sednout!“ jeho hlas se posupně stával vysokou fistulí a bylo na něm vidět, že případný můj další odpor by už jeho nervy nemusely vydržet. Vzala jsem si tedy žákovskou z katedry a šla jsem si poslušně sednout do lavice.
„Tak si prosím otevřete své sešity napište si datum a nový nadpis Páka.“ začal profesor s výkladem a u toho zapisoval něco na tabuli, něco, pro mě, antitalent na fyziku, naprosto nepochopitelnýho.
Kromě třídních šprtů, mu samozřejmě nikdo nevěnoval pozornost, a tak jediné co si z té hodiny pamatuju je jakýsi vzorec F1 . a1 = F2 . a2, ale to, co znamená a k čemu se používá to nemám ani páru.
Konečně se ozvalo zvonění - ten líbezný zvuk, na který čekali úplně všichni jako na smilování. A zvlášť dneska, je totiž pítek a zítra začínají jarní prázdniny. Spousta volnýho času a hlavně žádná škola.
„Luci, pojď s náma do města, jdeme nakupovat.“ volá na mě moje kamarádka Katka, když se objevím venku před školou.
„Ráda bych šla, ale už mám něco domluvenýho. Víš, přijde ke mně Tomáš…“ omluvím se.
„Aha… Tak to jo. Držím palce, ať ti to dobře dopadne“ podpoří mě a zamává na rozloučenou.
Otočím se a rychle pádím domů, abych se stačila připravit na večer, kdy přijde moje láska - Tomík - ten nejkrásnější, nechytřejší a ten nejúžasnější kluk na světě. Rodiče odjeli na celé jarní prázdniny do Jihlavy za tetou Emou a tak máme celý dům pro sebe, no řekněte, taková šance tu není každý den jak bych tak řekla, byl by to až skoro „hřích“ toho nevyužít, pro nějaké ty příjemné spolu strávené chvíle.
Přípravy na večer už finišují – v pokojíčku je hezky uklizeno, občerstvení nachystáno a tak už mi zbývá dát do reprezentativní podoby sebe. Růžové tričko,bílá sukně, růžové stíny a nakonec sponka se srdíčkem na ofinu.
„Uff, hotovo… ta jsme to přece jenom stihla“ oddechnu si a pak už jen nervózně lítám po bytě, kontroluju, jestli jsem na nic nezapomněla a čekám až Tomáš přijde. Ještě poslední úpravy z nervozity, a už je to tady – zvoní zvonek!
„Ahoj lásko, vypadáš úžasně“ složil mi kompliment hnědovlasý kluk s modrýma očima stojící u dveří.
„Ahoj Tomíku, děkuju, ty taky… jsem moc ráda, že jsi přišel.“ řekla jsem a malinko jsem zčervenala.
„To je pro tebe.“ usmál se a podal mi puget rudých růží.
„Jé… Ty jsou krásný…“ rozplývala jsem se ,„Děkuju moc“
„Tak pojď dál…“ uculila jsem se a pustila jsem ho dovnitř.
„Máš to tady moc hezký“ poznamenal a sedl si na pohovku. Tím, že to tu pochválil a ocenil tak i moje snažení, mi udělal moc velkou radost, daleko větší než kdyby přišel třeba s deseti pugetama… Proč? Zahřálo mě to totiž u srdíčka a nad to podle mě není.
„Tak, co budeme dělat?“ zeptal se mě Tomáš, po chvíli když jsem nalila pití a chystala jsem brambůrky.
„No, mám tady pár filmíků na který bysme se mohli kouknout.“ zvedla jsem se a vzala jsem DVD ze stolku, zpod televize.
Chvíli se jimi probíral až se nakonec ke mně obrátil se svým výběrem v ruce: „Krásná pokojská, to není špatný film, co říkáš Luci?“
„Jo, proč ne…“ souhlasila jsem a pohodlně jsem se uvelebila jsem se na pohovce.
Bylo nám krásně, seděli jsme, pili kolu, chroupali brambůrky a přitom jsme sledovali osud Marie.
Film skončil a my jsme si ho náležitě užili, ale co je hlavní, byli jsme spolu. Jen mi dva… Nikdo jiný… Pak se na mě podíval Tomáš tím svým záhadným pohledem…
„Lucinko moje, já tě tak strašně miluju, že ani nevíš jak“ začal mluvit, ale najednou se zarazil a krásně mě políbil, „Já mám pro tebe dáreček.“
„Opravdu? To jsi nemusel…“ pípla jsem potichu a pohodila jsem svými dlouhými, zlatavými vlasy.
„Ne, nemusel, to máš pravdu ,“ chtěla jsem něco poznamenat, ale on mě nenechal a mluvil dál, „ale já jsem ti chtěl udělat radost,“ ani teď se nenechal přerušit, i přesto že jsem se o to, mu do toho vstoupit, snažila mnohem hlasitěj než před tím,“ protože tě tak moc miluju.“
Vstal a šel do předsíně ke své bundě. Když se po chvíli vrátil, držel v ruce malou semišovou krabičku.
Otevřel ji a já jsem uviděla polovinu zlatého, rozlomeného srdíčka. Už už jsem se nadechovala k odpovědi ve stylu, že to si přece nemůžu vzít, ale Tomáš mě zastavil. Šáhl si za tričko a vytáhl řetízek, na kterém visela jeho druhá polovina
„ To já mám jeho druhou půlku, na znamení toho, že už moje srdíčko už někomu patří, a že tím „někým“ jsi ty.“ pověděl a pohladil mě po vlasech.
„Tomíku, ty moje lásko největší, já tě tak hrozně zbožňuju… I já budu mít tohle srdíčko vždycky u sebe a bude mi připomínat tebe, a to, co k tobě cítím“ pošeptala jsem mu tichounkým hlasem do ucha. Čekala jsem nějakou odpověď, ale ona ne a ne přijít. Místo ní ale přišlo něco, co je mnohem krásnější než jakékoliv slovo a obsáhne to mnohem víc než jakákoli věta na světě – polibek. Ne jeden ani dva ale desítky, stovky a možná i tisíce. Byl to prostě úžasný večer.