Přípravka na Život - 2.„ vidím v nich takové zvláštní plamínky.“

„vždycky, když se jí podívám do těch jejích průzračně modrých kukadel, tak v nich vidím takové zvláštní plamínky.“

Dívka s holčičkou v náručí vyšla ze zdobných dveří a zamířila na schodiště. Dáma má pracovnu úplně na vrcholku věže, což je vlastně vrchol celého paláce. Její palác je jedna veliká věž, uprostřed které se nachází ono velké schodiště. Studenti se postupně, jak prochází postupně ročníky posouvají výš a výš, a tudíž dívka měla namířeno úplně dolů – do jeslí, kam se dávají nově příchozí děti a čekají tam na zařazení. Dívka vstoupila na první schod, na kámen s vyrytým číslem jedna a schody se začaly točit, takže za malý okamžik sestupovala z posledního schodu v přízemí. Zabočila doprava, do evidentně holčičího křídla. Na oknech vysely růžové závěsy s roztomilými medvídky, růžová stínítka na světlech a dokonce i růžové tabulky se jmény na dveřích, no prostě holčičí ráj.Dívka šla dlouhou chodbou až se konečně zastavila u jedněch dveří vytáhla fixu a na volnou linku napsala LUCINKA a dodala kytičku. Vstoupila do pokoje, došla k jedné ze tří postýlek a Lucinku do ní položila. Otevřela skříň, která k ní patřila a do malého šuplíku úplně nahoře vložila její kartu. Potom otevřela další šuplík a vyndala z něj plínku a růžové dupačky a do nich následně Lucinku oblékla.Nakonec jí vzala opět do náruče, vyšla z pokoje a vydala se chodbou zpět ke schodišti. Naproti schodišti totiž byly velké dveře, ke kterým mířila. Došla k nim a potichu zaklepala. Po chvíli je otevřela starší žena a s úsměvem na rtech je přivítala:
„Ááá, nové příchozí to jsem ráda, pojďte dál“
„Děkujeme“ řekla Adéla a vešla dovnitř. Byla to taková velká hena: obrovský koberec uprostřed, spousta skříní s hračkami a úžasná atmosféra vládla všude kolem. Bylo tam asi tak třicet dětí různého věku. Ty nejmenší, mezi které teď patřila i Lucinka se chovaly u svých sestřiček, ty větší seděly na koberci a hrály si s hračkami a ty nejstarší se pokoušely dělat svoje první krůčky ,a ti nejšikovnější už pomalu capkaly samy.
„Adélo, jak to, že tě ještě neznám?“ zeptala se žena dívky.
„No, já jsem tu cekem nová, chvíli jsem pomáhala na ošetřovně, ale chtěla jsem taky dostat nějaké to dítko na opatrování…“začala vykládat Adéla, ale někdo zaklepal na dveře, a tak se žena zvedla z křesla a šla otevřít.
„Dáma dnes večer bude zařazovat, děti… týká se ti těch, které jsou tady alespoň dvanáct týdnů, týká se to tedy Tomáše, Patrika, Martiny, Vaška, Jany, Sabiny a Petra. Je a jejich ošetřovatele prosím, aby se v šest hodin dostavili do zařazovací síně…“ oznámila dívka v blankytně modrých šatech.
„Jistě, jistě Doris, můžete Dámě vyřídit, že se dostaví“ ujistila dívku žena, poděkovala a zase zavřela dveře.
„…to se mi splnilo a tak jsem tady s Lucinkou“ dopověděla Adéla, stále chovající Lucinku v náručí, ženě, když se opět uvelebila do pohodlného křesla za stolem.
„Ach tak, jistě… Já jsem Klára, těší mě“ představila se žena a podala Adéle ruku.
„Mě taky, já jsem Adéla“ řekla a když si přechytla Lucinku potřásla si s Klárou rukou.
„Tvojí povinností je každý den zapisovat Lucce do karty její pokroky, problémy,to jak se chová, no prostě vše, co se ten den stalo nebo to, co změnilo od včerejška“ vysvětlila jí Klára.
„Já to všechno vím, zajímala jsem se o to u těch dětí, které ležely u nás na ošetřovně“ chytla se okamžitě Adéla.
„Tak to v tom případě mám práci ulehčenou. Jen to, co asi nevíš je, že máme vždycky jednou za týden schůzi, kde kontroluji karty a řešíme případné problémy“ dokončila myšlenku Klára.
„Dobře, děkuji t za přivítání a za informace, ale teď nás prosím omluv, myslím, že by Lucinka potřebovala jít spát…“ omluvila se Adéla, když viděla, že se jí pomalu zavírají oči.
„To je jasné, zvlášť teď je spánek hodně důležitý. Dobrou noc.“ rozloučila se Klára a Adéla se vydala do pokoje. Tam uložila Lucinku do postýlky, uspala ji a sama si vzala její kartu, sedla si ke stolu v rohu pokoje a začala psát:„První den je první den, takže jsem se o ní skoro nic nedozvěděla, ale připadá mi klidná, dokonce už se na mě i malinko usmála a vždycky, když se jí podívám do těch jejích průzračně modrých kukadel, tak v nich vidím takové zvláštní plamínky.“…
„…Tak jsme tu pět týdnů. Když si vezmu, jaké obrovské pokroky Lucinka dělá, tak mi připadá, že už tu musíme být dýl, ale jak počítám jak chci, pořád mi vychází jen pět týdnů. Myslím, že Lucinka musí už mít dokonale ošahané a ocumlané všechny hračky v herně, protože od rána do večera nedělá nic jiného než se batolí a zkoumá všechno kolem sebe. Ještě nikdy jsem nepotkala tak zvídavé a aktivní dítě jako je ona.“Adéla seděla na židli na boku herny a psala do Lucinčiny karty. Psala a psala, ale něco jí po chvíli donutilo, aby přestala a zvedla hlavu. To něco byl zvuk, který uslyšela. Někdo promluvil…
„Pojď si se mnou hrát“ řekl nějaký dětský hlásek.
Všichni kolem zbystřili, protože tady v jeslích, bylo většinou slyšet jen nějaké to neurčité žvatlání, maximálně jedno nebo dvě slova, ale celá věta, to bylo opravdu něco nevídaného. Nikdo si ale netroufl tipnout, které z dětí se tak rozpovídalo a tak to nakonec všichni připsali chvilkovému pomatení smyslů. Po chvíli ale k Adéle dolezla Lucinka s panenkou v ruce. Upustila ji na zem a zatahala Adélu za volné kalhoty, které měla na sobě. Dívka k ní sklopila oči a usmála se.
„Jdeme jsi hrát“ zopakovala nervózně Lucinka a Adéle ten její úsměv ztuhl údivem. Ani ona, ale ani nikdo jiný v herně by určitě neřekl že to byla Lucinka, kdo promluvil. Všichni na ni nevěřícně upřeli pohledy, jakoby čekali, že se zpoza ní někdo vynoří a vykřikne: „Já, já jsem to byl!“ Tak neuvěřitelné to bylo. Chvíli trvalo, než se z toho všichni vzpamatovali, ale tak za pět minut se všichni dali znovu do práce, nicméně velký šum, z toho, jak všichni ošetřovatelé tu událost probírali, stále přetrvával. Po chvíli někdo zaklepal na dveře a vstoupila Doris.
„Dáma opět dnes večer zařazuje. Dnes zařadí Adama, Jitku, Hanku, Dana, Filipa, Bětku“ na chvíli se zastavila, jako by si nebyla jistá, že čte dobře. „ … a i Lucku, protože se domnívá, že by se měla dále plnohodnotně rozvíjet, a to už jí tady podle ní, není umožněno. Jmenované večer uvítá v zařazovacím sále. To je vše, co vám Dáma chtěla sdělit“ dokončila Doris oznámení a odešla. Zpráva o zařazování strhla další a možná ještě větší vlnu vzrušených rozhovorů. Všichni chodili za Adélou a ptali se jí, co se stalo, že Lucinka začala mluvit tak brzo,ale jí nezbývalo odpovídat prostě a jednoduše slovem „nevím“ a kromě toho věděla, že musí udělat jednu jedinou věc, která je teď ze všeho nejdůležitější.
Proto odložila desky, vzala Lucinku do náruče, dala jí pusu na tvář a šly si hrát s panenkami, jak chtěla Lucinka.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Otevřela jsem oči. Nemohla jsem se zbavit pocitu jako kdybych teď uviděla nebo zažila něco zvláštního a úžasného… Ležela jsem jen tak a nechala svoje myšleny volně proudit.
„Byl to jen normální sen“ ujistila jsem sama sebe a teprve pak jsem se definitivně probudila. První, co mě upoutalo, bylo to podezřelé ticho.
„To je divný…“ přemítala jsem si v hlavě, když jsem vstávala. „… Tomáš přece nikdy nezavře pusu. On musí tím pantem mlet nepřetržitě. Tak co tak najednou? Že by mě chtěl nechat vyspat?“ Šla jsem do kuchyně, s tím, že ho tam uvidím sedět u stolu a snídat, ale spletla jsme se. On tam nebyl. Tak jsem zamířila do obýváku, že určitě bude v telce nějakej hrozně důležitej fotbalovej zápas, kterej prostě musel vidět, a tak si přivstal a mě nechal spát. Jenže chyba lávky, Tomáš nebyl ani tam a stejně tak ani v ostatních pokojích, což mě dost vyděsilo. Byli jsme totiž domluvení, že spolu budeme celý tři dny.
„Klid, nejanči…Nemáš proč… Nic se nestalo… Třeba měl něco hodně neodkladnýho… Na něco zapomněl, co musel udělat, nebo měl kam jít…“ snažila jsem se uklidňovat a nemyslet na všechny možný katastrofy a důvody, proč odešel, zatímco jsem si zapínala mobil, jestli mi náhodou nepsal nebo nevolal.
„Jasně, že mi napsal, já jsem věděla, že by neodešel jen tak“ skákala jsem radostí až skoro do stropu, když mi přišla smska, já jsem ji otevřela a zjistila jsem, že je od Tomíka.
AHOJ MILACKU! PROMIN ALE MUSEL JSEM ODEJIT… MAMKA MI RANO VOLALA ZE BRACHA SE VYBOURAL NA KOLE A JE V NEMOCNICI. MOC ME TO MRZI ZE MEMUZEME BYT SPOLU? POSILAM PUSU PAPA
Po přečtení té smsky se ve mně mísily různé pocity. Bylo mi líto, že nemůžeme být s Tomem teď spolu, bylo mi líto jeho bráchy, i když jsem ho vůbec neznala, ale na druhou stranu mi srdíčko plesalo úlevou a trochu i radostí, z toho, že se to nestalo Tomášovi a že je v pořádku.
TO NIC ZLATICKO JA TO CHAPU... MELA JSEM O TEBE VELKY STRAH JESTLI SE TI NĚCO NESTALO. TO JE MI LITO TVYHO BRACHY AT JE BRZO V POHODE… TO ME TAKY… AZ BUDES MIT CAS NAPIS A UVIDIME SE… PAPA
Odepsala jsem mu a začala jsem přemýšlet, co budu dělat. Podívala jsme se z okna a uviděla jsem blankytně modré nebe a i sluníčko začíná pomalu vystrkovat svoje paprsky k nám na svět.
„Vypadá to na krásnej den. To by byla škoda zůstat doma“říkám si, a už už jsem sahám po mobilu, že zavolám Katce, jestli nechce něco podniknout, když mám najednou volno, ale ona jako by mě slyšela, jako by jsme byly na jedné myšlenkové vlně – zrovna mi volá. Je mi jasný, že bude chtít vědět i ty nejmenší detaily z včerejšího večera, a taky že jo… Trefila jsme se přímo do černýho.
„Můžeš mluvit?“ ptá se mě místo pozdravu.
„Ahoj. Jo, jasně, že můžu…“
„No tak fajn, povídej, přeháněj…“Katka se zajímá jenom o to, jak jsem strávila včerejší večer. Vsadím se, že kvůli tomu ani nespala. Ne tak to možná trochu přeháním, ale přinejmenším mi prostě jen držela palce a tak je dychtivá po tom se dozvědět, jak to dopadlo
„Jo, bylo to úžasný, ale…“ začala jsem.
„Ale co?“
„…ale měli jsme v plánu spolu strávit tři dny a nakonec jsme byli spolu jen včera večer.‘ pokračovala jsem ve vyprávění.
„To je teda škoda, a jak to, že z toho sešlo?“vyzvídá Katka dál.
„No, jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že nikde v domě není, a tak jsem se vyděsila, jestli se mu něco nestalo“ snažím se jí to vylíčit hodně barvitě, aby si dokázala představit jaký muka jsem prožívala.
„Aha, to nebylo nic příjemnýho, to chápu… a co bylo pak?“ nemohla se Katka dočkat, až budu pokračovat.
„Nakonec jsem si zapla mobil a on mi poslal smsku s tím, že se moc omlouvá, ale že se jeho brácha vyboural na kole, a tak musí být doma.“dokončila jsem vyprávění o svých zážitcích z včerejšího večera a dnešního rána.
„To je teda pech a tak to hezky všechno vycházelo“ postěžovala si mi Katka do telefonu, jako by se to stalo jí a ne mě.
„Tak jsem si říkala, co kdybychom někam vyrazily když mi tak najednou odpadl pogram? Do města? Do kina?“ navrhla jsem.
„Jo, proč ne…“ souhlasila Katka a tak jsme se domluvily ve dvě pod nádražníma hodinama, rozloučili jsme se a já jsem zavěsila.
Koukla jsem na hodiny, zjistila jsem, je teprve deset hodin a tak mám fůru času.
Přirozeně jsem si za chvíli vzpomněla na tu spoustu úkolů, co nám na jarňáky naložili. Jako by ti učitelé nevěděli, že prázdniny jsou od toho, abychom si od školy odpočinuli a ne na abychom celou dobu seděli doma nad stolem a dělali úkoly.
„ Nicméně, musím přiznat, že mi asi nic jinýho nezbývá,než je udělat“ honí se mi v hlavě, když se mermomocí snažím najít učebnici matematiky, mezi to spoustou papírů, co jsme si zatím nestihla uklidit. Když jsem asi po čtvrthodině konečně našla, tak jse ji otevřela a zjistila jsem, že to nejsem schopná vypočítat, leda, kdyby mě najedou osvítilo a já jsem měla mozek Einsteina. No, co vám budu vykládat, vydržela jsem u toho deset minut a pak jsme to vzdala a šla jsem si radši udělat něco k jídlu. Sedla jsem si s tím k televizi a dívala jsem se nějakej americkej film, a dokonce jsem se do toho tak zažrala, že jsem ztratila úplně pojem o čase, a tak když ten film skončil, bylo půl druhé. Vypla jsem televizi a vyrazila jsem na nádraží za Katkou.
Bylo za pět minut dvě, když jsem celá udýchaná doběhla pod nádražní hodiny a Katka už tam na mě samozřejmě čekala,
„Ahoj, koukám, že trochu nestíháš…“ rejpla si do mě Katka.
„Náhodou jsem to stihla, ještě nejsou dvě“ bránila jsem se.
„ No, jo, máš pravdu“ uznala Katka
„Tak co, kam jdeme?“ zeptala jsem se a doufala jsem ,že Katka něco vymyslela, nebo vymyslí.
„Já jsem si chtěla jít koupit to jedno tričko“ oznámila mi jeden bod našeho dnešního programu.
„Fajn, nemám nic proti a co si pak zajít no kina na Mamma Mia?“ navrhla jsem.
„Jo, to je dobrej nápad, stejně jsem to chtěla vidět… Tak jdeme ne?“ řekla Katka a dala se do kroku.
Nakonec jsme nebyly jen v tom jednom obchodě, kam chtěla jít Katka, ale prolezly jsme minimálně dalších pět a zkoušely jsme si různý modely, což bylo dost náročný, takže jsme do toho kina došly obě zplavený potem a unavený tak, jako kdybychom právě doběhly maratón, hrály tenis nebo něco podobnýho. Když jsem koupila jsem lístky, popcorn a sedly jsme si bylo nám krásně – nemusely jsme nic dělat, nikam jít jen jsme seděly, jedli popcorn a dívaly se před sebe.
Oběma se nám ten film moc líbil a shodly jsem se na tom, že to bude jeden z těch, na kterej jen tak nezapomeneme. Jenže, to jsem ještě netušila, že to bohužel nebude ta jediná věc na kterou jen tak nezapomenu… Vyšly jsme ze sálu, dojídaly jsme poslední zbytky popcornu a sdělovaly jsme si svoje první dojmy a pocity z filmu.
Šly jsme, ale já jsem se najednou zastavila. Musela jsem. Několikrát jsem zamrkala a promnula jsem si oči, abych si byla naprosto jistá, že mě nešálí oči. To, co jsem totiž viděla, bylo, no já ani nevím jak to popsat, pro mě do dneška nepředstavitelný, hrozný, strašný, sprostý a já nevím co ještě v jednom.
„Co je Luci?“ zeptala se mě Katka, ale když viděla, že nereaguji, podívala se tam, kam mířily moje oči a v tu chvíli ztuhla a zůstala stát jak kamenej sloup.
Moje oči totiž našly Tomáše. To by samo o sobě nebylo nic tak strašnýho, ale on šel s nějako černovlasou holkou a drželi se spolu za ruce a dívali se na sebe jako dvě zamilovaný hdličky. Oni se drželi za ruce! A co teprve ty pohledy!
„Zoufalý situace si žádají zoufalý řešení“ znělo mi v hlavě, když jsem přemýšlela, co mám dělat. Nakonec jsem zvolila, tu nejhorší variantu, co jsem mohla, ale bylo toho ve mně tolik nahromaděnýho, že to prostě muselo ven, a to za každou cenu. Katka se mě sice snažila všemožně zastavit, ale marně. Šla jsem za svým cílem a nehodlala jsem se ani náhodou zastavit. S nasupeným a až do ruda rozpáleným obličejem jsem se blížila zezadu k Tomovi. Když jsem došla až k němu, zaklepala jsem mu na rameno. On se otočil a pak to začalo:
„Tak tohle je ten tvůj zmrzačenej brácha jo? řekla jsem hodně naštvaně.
„Ahoj, co ty tady děláš?“ zeptal se mě naprosto klidným hlasem, jako by se nic nedělo.
„ Co já? To ti může být úplně jedno… co tady děláš ty a ještě k tomu touhle paničkou, to by zajímalo zas mě“ začala jsem svou.
„Ale Lucko, neblázni…“ snažil se mě uklidnit. Měla jsem pocit, že se ke mně chová tak, že jako by mu pořád nic nedocházelo. Jako kdyby bylo naprosto normální, že si tady chodí s jinou holkou za ruku, když mi ještě včera tvrdil, že jeho srdíčko patří jen a jen mě.
„Jo, neblázni? To mi má být jako úplně jedno, že si tady nabaluješ jinou holku? Nebo jako co? to už jsem se opravdu neudržela a rozkřičela jsem se na celý kolo, až se lidi otáčeli, co se děje.
„Ale to není tak, jak si myslíš“ bránil se Tomáš
„Jo, ty ji nenabaluješ, ty už s ní rovnou chodíš, co?“ pokračovala jsem hodně naštvaně v rozhovoru.
Cítila jsem, že už na to nemám sílu se s ním dohadovat, nechci tady dělat divadlo pro kolemjdoucí a vlastně v konečném důsledku ani nemusím, protože já mám jasno – je konec.
„Luci, nech to ho, prosím… Já ti to vysvětlím…“ začal pomalu bublat i Tomáš. Ona neznámá nás přitom celou dobu nevěřícně sledovala a těkala očima z jednoho na druhého.
„Ne, ty mě už nemáš co vysvětlovat. To jsi si měl rozmyslet dřív. Je konec… Je ti to jasný?“řekla jsem už docela vyrovnaně, ale uvnitř sebe se mi chtělo řvát a brečet.
„Ale Lucko počkej…“ snažil se mě zastavit, ale já jsem otočila na podpatku a šla jsem pryč. Nakonec mi to ale nedalo a otočila jsem se zpátky, protože jsem si uvědomila, že je tady ještě něco, co musím vyřešit. Strhla jsem si to Tomášovo srdíčko z krku a podala jsem mu ho se slovy:
„Na, ještě jsi si něco u mě zapomněl…“ natáhla jsem ruku, ale on si ho nechtěl vzít.
„Je konec, smiř se s tím“ pokračovala jsem. Nic se ale nestalo.
„Vem si ho, já ho nechci. Třeba ho můžeš dát jí. Jí na tom bezchybném krčku bude určitě moc slušet.“procedila jsem skrz zuby, a podívala jsem se na ní zlověstným pohledem .On pak konečně natáhl ruku a já jsem mu na ni položila polovinu zlatého srdíčka. Stiskl ruku a pokusil se mi dlouze podívat do očí, ale já jsem uhla. Nechtěla jsem se mu dívat do očí, nechtěla jsem ho už nikdy v životě vidět. Byl to pro mě člověk, kterýho jsem milovala, byl pro mě vším a nedokázala jsem si život bez něho představit. Ale teď? Teď je to pro mě sprostej podrazák, kterej mi moc zranil moje srdíčko a bude trvat hodně dlouho, než to přestane bolet…