3.

Dnes je den D. Jedeme k babičce na Šumavu. K té babičce, která ani neví, jak se jmenuji. Jo, jsem černá ovce rodiny. Minulý rok na Vánoce dala Mimě kufr, do kterého přihodila poukázku na oblečení. Lukášovi dala mp3 spolu s poukázkou na oblečení. A mě? Knížku, knížky sice zbožňuji, ale DĚTI Z BULERBINU. Onu knížku jsem četla v devíti letech. Já ji mám rada, je mi jedno co mi dala, ale když jsme u ní, ptá se rodičů, jak se daří v Americe, Lukáše na nový grafitty, Mimy na modelingovou agenturu, ale mě se zeptá, zda chci něco k pití, navíc mě k tomu osloví Šárko. Prý je to stejné jako Chelsea. Děda mi umřel, když mi bylo 15, milovala jsem ho, chodil se mnou do knihoven a do lesů, kde mi povídal různé legendy a charakteristiku zvířat, věděl o mě snad vše a já o něm. Babička mě nemá moc ráda, chodím podle ní extravagantně oblékaná, což se pro mě, jakožto za pár let člověk hledající práci nehodí. Jsem uzavřená do sebe-introvert, což prý také v rodině moc není, takže jsem tedy ta černá ovce rodiny. Vlastně mě aspoň trochu znají rodiče a sourozenci.

Máma začne ječet na celý barák: "Hééj, pojďte dolu, jinak to nestihneme!" Táta jí podpoří pouhým: " Rychlost, chce to rychlost!" Slyším Mimu, jak běží po schodech dolu, dusot jejích nohou pronikne až ke mě na balkón. Pak uslyším, jak se okno nade mnou otevírá. Kouknu se a vidím Luka, který se na mě zakření:"To zvládneme, sestro." a oslní mě povzbuzujícími slovy.

Jdu do pokoje, kde je nábytek, jen u dveří mám dva kufry a baťoh. Ještě si vezmu z postele černou mikinu, abych ladila s černými kalhoty, které mi jsou poněkud velké a bílým trikem s nápisem:“Go to hell“.Na hlavě šátek a na triku zavěšené brejle, když se koukám na můj obličej v zrcadle, zpozoruji, že vypadám jako pirátka. Ještě si vyfotím pokoj na památku a jdu před barák, kde se už všichni srdceryvně loučí.
"Mami, jeďte opatrně. Mám tě moc ráda." špitnu mamce do ucha a políbím jí na čelo. A jdu k tátovi. "Tati dávej mi na ně pozor, mám tě moc ráda." špitnu do ucha i tátovi a jdu k sestřičce. "Sestřičko moje" políbím jí, obejmu a do ucha pošeptám, jak jí mám rada. S bratrem se ze srandy taky loučíme, ale přestaneme, jakmile zahlédneme, že po nás táta vrhá zlostný pohled. Radši si sedám do auta, nechci, aby mě mamka se sestrou poučovali, jak se mám chovat, až mi bude 18. Ráda bych jela s mámou a sestrou, ale vím, že bych jim překážela ,ani se mi do Ameriky nechce, jenže mě se nechce ani za babičkou. Smířím se s tím a usoudím, že se s tím nedá nic dělat a tak klidně sedím a pozoruji tátu, jak kontroluje auto, jestli nejsou poškozené pneumatiky. Sestra nasedá do druhého auta a s mamkou vyjíždí do hotelu, který je v Praze, aby to měli zítra blíž na letiště. Bratr usedá do zadní části auta, chce se vyspat. Vyjíždíme. Cestou jsem nepromluvila ostatně ani táta, nemluvili jsme slovy, ale myšlenkami, oba umíme telepatii. „Tati, jak můžeš jet a přitom se soustředit na telepatii? „Měl jsem otce, který byl něco jako šaman, byl z Afriky. Proto jsem po něm zdědil výbornou soustředivost na víc věcí zároveň a mimo to je průjezdná silnice.“ „Pověz mi, jak to máme s těmi rasami v rodině, prosím.“ „ Tvá babička je z Asie, takže má asijské rysy. Ty jako jediná jsi míšenka - bělošky, afričanky a asiatky. Lukáš je spíš černoch, barvu má tmavší a rysy trošku africké. Mima je běloška míšená s asiatkou. A Rita je běloška. „A ty jsi asiat s černochem, jenže podle mě vypadáš jako indián.“ Vtiskla jsem mu myšlenku a zazubila se na něj.
Minuty ubíhaly docela rychle. Proto jsem se nedivila, když táta zastavil u ranče, kde bydlí babička.