podzemní princezna

1.část
Kdysi dávno, když ještě existovala různá království a císařství, bylo hluboko pod zemí Podzemní království.V tomto království žil král se svou jedinou dcerou, kterou měl velice rád. Sama princezna byla malá, půvabná dívka neobyčejné krásy a milé povahy. Král svou dceru hýčkal jak mohl, ale zároveň se staral i o to aby byla chytrá a vzdělaná. Měla totiž jednou vládnout celému Podzemnímu království. Mnohý by jí toto postavení mohl závidět, protože to bylo království velice bohaté, ale samotnou princeznu to moc netěšilo.Něco jí v jejich království chybělo. Něco, co by udělalo šťastnou ji a její království.
Po nocích tajně navštěvovala velkou knihovnu v jejich paláci a hledala onu tajemnou věc v knihách.Musela tam chodit tajně, protože její otec jí přísně zakázal knihovnu navštěvovat. Věděl, že je tam mnoho knih o světě nad podzemím a tušil, že by tyto knihy mohly povzbudit pricezninu zvědavost. Také se tak stalo.Princezna hledala až našla. V obrovské knize, kterou sotva udržela ve svých malých ručkách se psalo o tajemném Slunci, jež hladilo svými paprsky celý zemský povrch a probouzelo vše k životu. Princezna nevěděla, co to znamená a ani netušila, jak to Slunce vypadá. O to víc tato věc podnítila její zvědavost.Od té doby podnikala princezna čím dál častější noční výlety do knihovny za účelem hledání cesty ven- na povch země.
Jednoho dne bylo její hledání konečně u konce.Našla, co hledala.Podrobnou mapu s nákresem.Také se dozvěděla z tenké malé knížky o podivné věci, která se nazývala láska.Princezna si umanula, že musí najít jak Slunce, tak tu podivnou lásku. A tak, když se jí jednou naskytla příležitost, utekla svým strážím a vyhledala cestu na povrch země.Ve svém vzrušení a spěchu si vůbec nevšimla nápisu, který byl na bráně vedoucí ven, na zemi. Stálo tam: „Kdo projde touto bránou a do roka a do dne se nevrátí nebo nenajde pravou lásku, zemře sám a opuštěný na Zemi a nikdy nenajde návratu.“ Princezna si tedy nápis nepřečetla a celá dychtivá vstoupila na zemi...a zarazila se.
Země byla tak podobná jejich Podzemnímu království.Panovala na ní hluboká tma a ticho, tak jako pod zemí.Chtěla se vrátil tedy zpět, ale zjistila, že brána za ní už zmizela. Princezna se rozesmutněla.Nevěděla, co dál a tak se tedy vydala napříč tmou, do neznáma.Jenže neušla ani pár kroků a narazila do něčeho hodně tvrdého, ale také krásně vonícího.Princezna se lekla a uskočila zpět. „Kdo je to?“ zvolala. Odpovědí jí bylo hluboké ticho a někde v dáli se ozval zvláštní hluboký zvuk. Princezna se začala bát, ale nezbývalo jí, než se někam vydat. Jenže nic neviděla a bála se toho tvrdého předmětu. Posadila se tedy na zem a nadechla se vonící půdy.Všechny vůně tu pro ni byly nové,žádnou z nich ještě nikdy necítila.Najednou se princezna cítila velmi unavená a teplo a příjemná vůně ji ukolébaly až k spánku.
Když se probudila, první co zaslechla byl krásný zpěv drobounkých okřídlených stvoření a ucítila něco hřejivého na tváři.Pomalu otevřela oči...a rychle se posadila.Do očí jí svítilo ostré světlo, na které nebyla vůbec zvyklá a kolem ní se všechno zelenalo.Teprve teď uviděla tu tvrdou věc, do které narazilaa uvědomila si, že už ji na obrázku viděla. Strom.Byl to strom. Princezna celá unešená vstala a pomaličku se prošla kolem stromu, který viděla poprvé v životě.Kolem ní jich byla spousta a princezna nevěděla, ke kterému se má vydat dřív.
Tak běhala od stromu ke stromu až se dostala na kraj lesa. Tam bylo světla ještě víc a příjemně hřálo.Princezna nevěděla, co to je, ale moc se jí to líbilo.Najednou stála na širé pláni porostlé zvláštní rostlinou. U nich dole, v Podzemním království také občas něco vyrostlo,ale tolik rostlinstva jaktěživ neviděla.V dáli se něco bělalo a ozývala se odtamtud libá melodie.Princezna se tam tedy vydala.Zcela ji přemohla zvědavost na vše nové.Když přišla blíž spatřila podivná stvoření na čtyřech nohách s obrovskýma ušima.Nedůvěřivě se zastavila a prohlížela si je.Jedno z podivných stvoření se k ní zvědavě vydalo a princezna bezděky ucouvla.
Za ní se ozval tichý smích.Princezna se rychle otočila, ale jen tak aby viděla i na to divné stvoření.Kousek od ní seděl zhruba patnáctiletý kluk s píšťalkou v ruce a culil se na ni. „Ahoj. Ty se bojíš ovcí? Jsou hodný neboj.Maj rády mazlení.“