Emptiness

Loudala se po ulici a v hlavě neměla téměř žádné myšlenky. Připadala si tak prázdná. Netrápilo ji to, samozřejmě, nemohlo – po té velké akci a likvidaci před týdnem. Zavzpomínala, co se vlastně stalo. Cítila, že to v ní nepobouzí žádné emoce. Jak by taky mohlo…
Bylo to složité a tak si nebyla jistá, zda zcela pochopila, o co přesně šlo. Jasně si pamatovala jenom to, že ten zoufalý šedohnědý vlkodlak se zelenýma očima plnýma bolesti toužil po osvobození od všech negativních a sebevražedných pocitů. Sama je znala velmi dobře. Bývala jich plná. Jak však posléze zjistila, zbytek, tedy pocity kladné, se v ní nekonal. A proto byl problém, když onen vlkodlak objevil způsob, jak pesimismus ‚vypnout‘.
Krásná a ušlechtilá myšlenka, zbavit svět psychických trosek, nabídnout hromadnou pomoc. Stačilo rozbít ten stříbrný přívěšek s modrofialovou skleněnkou… nemohl tušit, že někdo je na negativních emocích založený a bez nich z něj nic nezbude.
Došla k okraji silnice. Být to o týden později, lákalo by ji udělat krok vpřed a narušit cestu nějakému autu. A konečně zemřít, mít to za sebou, nemuset dál trčet jako kůl v plotě… dnes se jí nechtělo nic. Ani jít, ani ne. Nechtěla život, ale ani smrt. Byla jen prázdná skořápka…
Přešla spolu s nějakou paní, která vedla čivavu. Dívala se do země a nevnímala okolí. Nejen okolí, nevnímala nic.
Na druhé straně chodníku potkala vlkodlaka Avara, který přívěšek rozbil, v lidské podobě. Usmál se na ni. Jistě, měl důvod k radosti, byl přehlcený optimismem. Opětovala mu nuceným úsměvem.
„Život je fajn, viď, Olassië?“ zasmál se. Jen pokrčila rameny.
Kolem proběhla nějaká rozesmátá parta kluků. Že byla rozesmátá nebylo nic zvláštního, deprese byla ‚zrušena‘, ale jeden z nich do ní omylem strčil. Zavrávorala a spadla na přechod.
„Jsi v pořádku?“ Avarův hlas nezněl starostlivě, pořád v něm slyšela úsměv.
„Možná,“ odpověděla a postavila se zpátky na nohy. Uvědomila si, že cítí nepříjemnou bolest. Podívala se na svou pravou ruku. Dlaň měla sedřenou do krve. Povytáhla nad tím obočí a došla zpátky k vlkodlakovi.
„Olassië… měla by sis to omýt a ošetřit,“ upozornil ji. Znovu pokrčila rameny – jestli se do toho dostane infekce, třeba zemře. A třeba ne. Jako by na tom záleželo.
„Pojď k nám, je to blíž, máme tam lékárničku,“ usmál se. Olassië nezaujatě přikývla. Prošli pár ulic, až se dostali k malému rodinnému domku.
„Vydrž chvilku,“ zazubil se a zaběhl dovnitř. Opřela se o strom rostoucí u plotu a v hlavě měla pusto. Pak si náhle na něco vzpomněla. Kam dali zbytek toho přívěšku?
Měla dojem, že to bylo v dutině stromu na druhém konci zahrádky. Opatrně se odlepila od svého opěrného bodu a nejistou chůzí došla až k rozvětvenému starému dubu.
„Tady by to mělo…“ zamumlala pro sebe a po chvíli skrýš objevila. Když dovnitř dopadl sluneční paprsek, střípky se zatřpytily.
„Musím ho zase spojit,“ konstatovala a skoro se zarazila. Hodlala do světa vrátit pesimismus?! To byla tolik sobecká?
„Jak to udělat?“ Zamyslela se. Pokusila se vybavit si všechny ty negativní pocity, kterých byla dříve plná. Zpočátku se to vůbec nedařilo. Zasoustředila se na nenáviděné obličeje lidí ve svém okolí a pak pohlédla na stříbřité kousky přívěšku.
Dutinu stromu prozářil svit, který se obvykle dá pozorovat jedině při úplňku. Byla to kouzelná podívaná. Stříbro se na spojích začalo tavit a spojovat.
Olassië bez dechu hleděla na znovuzrození ztělesnění smutku, žalu a vzteku, všech těch záporných emocí. Ze zasnění, při kterém si jasně uvědomovala návrat zoufalosti a svírajícího strachu, ji vytrhl rozzuřený výkřik.
„Co jsi to udělala?!!“ zakřičel na ni Avar. Ještě před chvílí milý a bezstarostný…
„Promiň,“ zašeptala a pak se usmála. To ho samozřejmě udivilo. Olassië se už proklatě dlouho neusmála, ale tohle působilo upřímně.
„Co se děje?“ netrpělivě a zmateně vyhrkl.
„Konečně znám svůj životní cíl,“ její úsměv se rozšířil.
„A?“ otráveně zareagoval. Tohle podle něj za radost nestálo.
„Smrt,“ zasmála se. S příjemnou melancholií pohlédla do koruny stromu, kde teď vítr rozšuměl listí. Listí, v překladu olassië. Netušila, proč jí říkali tak optimistickým jménem.
„Kdy?“ s nádechem ironie odtušil.
„Nyní,“ spokojeně se usmála a dřív než Avar stačil cokoliv krom zděšené grimasy udělat, vstoupila do silnice, kde právě projíždělo auto. Původně modré.