Umění citu: Prolog

Měsíc byl v úplňku a lehký větřík vanul letní nocí. V dálce na kostelní věži hodiny odbíjely druhou hodinu ranní. Dívka šla pomalu potemnělou ulicí, kterou osvětlovaly pouze pouliční lampy. Její boty klepaly po dlaždicích chodníku, ale najednou se k nim ve stejném rytmu přidaly další. Dívka se rozhlédla, ale nikde nikdo a hluk druhých bot se také ztratil. Zatřepala hlavou, jakoby z ní chtěla dostat hloupé výmysly, a pokračovala v chůzi. A za chvíli se opět ozvaly ony kroky jako ozvěna jejich. Klap. Klap. Klap. Opět zastavila, ale kroky zněly dál. Klap. Klap. Klap. Ohlédla se. Nikde nikdo. Otočila se tedy zpátky s úmyslem pokračovat v cestě.
Na oprýskaném chodníku před ní stál mladý muž. Bílá kůže, nelidsky krásná tvář a rudé oči. Usmál se na ni a odhalil tak řadu dokonalých bílých zubů. Upír.. problesklo ji hlavou.
„Ale ale, koho to tu máme? Pozdní svačinka, že by?“ roztáhl ještě více svůj úsměv. Dívka neodpověděla a na tváři se jí objevil podivný neutrální výraz.
„Ale co to? Žádný křik, ani prosby? Víš, kdo jsme a co chci udělat, ne? No tak, udělej to trochu zajímavějším. Aspoň trošku zaječ,“ zatvářil se upír ublíženě.
„A mělo by to nějaký význam?“ ušklíbla se dívka. Upír nadzvedl překvapeně obočí a zasmál se.
„Nemělo, ale nestojí to aspoň za zkoušku?“
„Pochybuju, nevím, o čem tu ještě diskutujeme. Tohle je potravinový řetězec. Silnější pojídá slabší, tak to je a bude,“ řekla dívka a pokrčila útlými rameny.
Upír už nic neřekl. Prostě k ní svou rychlostí přešel, jednou rukou ji chytil kolem pasu a druhou sklonil hlavu na stranu. Odhalil tak její štíhlý krk, v zápětí se zakousl do té největší tepny.
Dívka cítila, jak z ní život spolu s krví ustupuje. Zatmělo se jí před očima a pak už byla jen tma…