Přípravka na Život - 3

„To je něco úžasného, ta Lucinka, že Doris?“ přemítala Dáma, sedící v evidentně pohodlném křesle.
„To ano, ale už by jste měla…“
„…ale ona je vážně zajímavá“ nenechala si Dáma vzít myšlenku.
„Nechci vás rušit, ale děti už na vás čekají v zařazovacím sále“ naléhala Doris.
„Jistě… Já vím… už jdu… jen jsem si potřebovala ujasnit myšlenky“ řekla Dáma a zvedla se. Přešla pracovnu a zamířila k jedné z mnoha skříněk, které lemovaly takřka celou pracovnu. Zastavila se u té nejmenší, ale zároveň nejzdobnější a otevřela ji. Červený semiš chránil zlaté srdce s černobílým kamenem uprostřed. Dáma se na něho zadívala, po chvíli uchopila celou krabičku a prohlásila :„Můžeme jít.“
Doris rychle přiskočila a otevřela Dámě dveře, aby mohla pokračovat v cestě. Schodiště ústilo hned u její pracovny a tak jí stačilo udělat pár kroků a už jí schodiště unášelo směrem dolů. Když sešla z posledního schodu dolů,nezamířila rovně do herny, ale obešla jemně zdobené zábradlí a zabočila do prostoru pod schody. Velký mramorový tubus v sobě při bližším pohledu skrýval dveře se stříbrnou klikou. Opatrně za ni zabrala a vešla do obrovské kulaté místnosti s obrovským křišťálovým lustrem u stropu. Stěny obložené světlým dřevem od podlahy až po strop, mramorová podlaha a rozzářené pohledy dětí sedících ve stoličkách po obvodu místnosti dodávaly celé místnosti onen magický ráz.
Žena ve sněhobílých šatech doprovázená dívkou pomalu dokráčela do středu místnosti, kde bylo v podlaze vyryto ono zlaté srdce. Přejela očima všechny přítomné a pak prolomila to zvláštní ticho: „Vítejte“ zaznělo celou místností, „dnes se rozhodne na jako cestu se dáte. Zda svoje první zkušenosti získáte tady, a nebo se jak říká on „stanete vyvolenými“ a půjdete na druhou stranu.“ Děti nasadily jako obvykle nepřítomné pohledy, což přimělo Dámu přerušit svůj proslov. Opět se rozhlédla po celé místnosti a s velkým překvapením zjistila, že kromě ošetřovatelů sedících vedle svých dětí, ji poslouchá ještě jedno dítě se zvědavým výrazem ve tváři - Lucinka.
„Pokračuj…“ řekla holčička tichým hláskem, ale akustika v místnosti si to nenechala pro sebe.
Dáma na ní visela pohledem.
„Pššt Luci, teď nesmíš mluvit, teď je to velmi důležité“ pokárala jí Adéla,
„To je v pořádku Adélo, je jen dobře, že je zvídavá…“ zareagovala Dáma.
„Nicméně si myslím, že je čas přejít k zařazování…“pokračovala.
Pak opatrně otevřela skříňku držící v rukou a srdce z ní jemně vyňala. To vyvolalo šum mezi dospělými a fascinované pohledy dětských očí. Kolem srdce se na chvíli vytvořila zlatá zář, a to vzbudilo další, ještě větší, vlnu úžasu.
Dáma pomalu přistoupila k prvnímu hochovi ve slavnostním oblečení.
„Adame“ oslovila Dáma hocha a opatrně mu přiložila srdce na hruď. Všichni byli napjatí, co se bude dít… po chvíli se srdce zachvělo a opět ho zalila zář, jenže tentokrát by se hodilo říct spíš kouř. Šedočerný kouř zahalil srdce i chlapce a když se rozplynul zůstala po chlapci pouze stolička. Následovalo vzrušené zasténání a pak dusné ticho. Rozvážně přešla k dívence v tmavě modrých šatech.
„Jitko“ přitiskla jí srdce a čekala. Přihlásil se o slovo znovu kouř. Nikdo nedutal.
Dáma se zamračila a šla teď už mírně nervózním krokem k dalšímu dítěti.
„Hanko, ty už snad zůstaneš“ řekla Dáma s nadějí v hlase. Jenže, jakmile se srdce dotklo holčičky objevil se zase ten šedočerný kouř a ona zmizela.
Dáma byla evidentně zdrcená, ale musela pokračovat dál. Chlapec ve světle modré košili si hrál s autem a to, že se už dostal na řadu ho evidentně nezajímalo.
„Dane??? Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Dáma ve snaze přilákat jeho pozornost na svojí osobu.
„Paní, on ještě nemluví“ upozornila jí rudovlasá dívka sedící vedle něj.
„Jistě promiňte, já jsem se nechala unést“ omluvila se žena.
Dan byl pořád zahleděný do hračky a nereagoval.
„Jak se mu daří? Je šikovný?“ zajímala se Dáma.
„No… Víte… Mám pocit, že je takový pomalejší…“ soukala ze sebe dívka.
„Aha, tak víte co? Myslím, že by nebylo od věci ho ještě chvíli nechat v jeslích… Tam to vše dožene a bude z něj kluk jako všichni ostatní… Co říkáte?“ navrhla jí Dáma.
„Souhlasím, chci pro něj jen to nejlepší“ řekla dívka, vzala chlapečka do náruče a vyšla ze sálu.
Po chvíli přišla Dáma k dalšímu chlapci - k Filipovi
„Ty už neodejdeš viď?“ zeptala se blonďatého, modrookého chlapečka, i když věděla, že jí neodpoví. Byla to jen úpěnlivá prosba jí i jejího srdce.
Tentokrát, když přiložila k chlapečkovi srdce, tak se zalilo býlím světlem a na kapse Filípkovy košile se objevilo malé zlaté srdíčko. To vykouzlilo Dámě nepatrný úsměv na rtech, ale vyhráno neměla, ještě nebyl konec. Ještě zbývaly dvě…
„Bětko…Kam zařadíme tebe?“
Srdce se na jejím malém hrudníčku ne a ne se usadit. Pohupovalo se a k rozsudku se nějak nemělo, ale nakonec se ke smůle toho mála přihlížejících, kteří v sále zůstali, ztratilo v kouři a Bětka s ním.
Nejvíc očekávala Dáma od posledního, nejmenšího účastníka, dnešního zařazování Lucinky.
Holčička se zlatými lokýnkami věnovala Dámě jeden dlouhý pohled.
„To jsi ty, ta šikovná, upovídaná holčička?“ zeptala se Dáma Lucinky.
„Ano“ pípla dívenka ustrašeně.
„Nemusíš se mě bát Lucinko,“ uklidnila ji Dáma, „já ti přiložím to srdíčko…“
Chystala se ho přitisknout k Lucince, ale něco to udělalo za ní. Jakmile se srdce k Lucince přiblížilo, přitáhlo se k ní jako magnet k magnetu a rozzářilo se bílými paprsky. Lucinka byla další, bylo přiděleno zlaté srdíčko. Dáma jen nehybně stála a střídavě koukala na ni a srdce ve své dlani. Když se po chvíli vzpamatovala, přejela sál rychlým pohledem a zjistila, že bilance je hrozná, co hrozná ona je přímo děsivá.
„ 2 ze 7 to tu ještě nebylo…“ přemítala si sama pro sebe. Obešla ještě jednou celou místnost a zamířila opět do jejího středu.
„Nejprve bych chtěla uklidnit ty, jejichž děti nezůstaly s námi. Je to přirozený koloběh, že někteří chodí na druhou stranu… Přiznávám ale, že dnes to bylo až neobvykle mnoho… přesto se ještě nic neděje…Vy se buď vrátíte na své bývalé místo, nebo do školy a budete se dále vzdělávat. Samozřejmě se můžete znovu zapsat do pořadníku čekatelů a třeba se na vás štěstí usměje příště“snažila se Dáma povzbudit dívky, kterým právě odešly děti. Ony si totiž až moc dobře uvědomovaly, že své děti nestihly ani pořádně poznat a už se jejich cesty rozdělily…Tak jen nehybně seděly a snažily se dávat pozor, ale na těch citlivějších bylo vidět, že už ani to nezvládají.
Dívky se pomalu zvedly a odešly.
Potom se Dáma obrátila k těm čtyřem – k Lucce, Filipovi a jejích ošetřovatelkám , kteří tam mimo ní a Doris ještě zbyli: „Dnes jste mi tady zůstali jen vy dva a o to jste mi vzácnější… Dneškem začíná nová éra vašeho života tady ve věži. Připojíte se ke svým vrstevníkům a budete získávat nové a nové dovednosti, zkušenosti a informace, které se vám určitě budou hodit v životě na Zemi.“
„Přeji vám hodně úspěchů“ zakončila Dáma svůj proslov a pokynula jim na znamení toho, že můžou odejít.
„Kam zmizely ty děti?“ zeptala se Lucinka, když vycházely ze sálu.
„Víš, byla jim určená jiná cesta...“vysvětlovala jí Adéla, zatímco zabočovaly k pokojům,
„…každý máme svoje místo a to jejich je jinde, na druhé straně.“
„Aha, a proč já jsem tady a ne tam?“ vyzvídala dál Lucinka.
„To nikdo neví, třeba se to dozvíš časem…“ vykládala jí dívka, když ji dávala do postýlky.
„Ale teď už dost ptaní, zavři oči a hezky spinkej, na zítřek budeš potřebovat hodně energie“ pověděla Adéla Lucince, když viděla, že se jí chystá zahrnout spoustou dalších všetečných otázek, které se jí právě teď vyrojily v její malé hlavičce. Pohladila ji po vláscích, dala pusu na čelíčko a za chviličku už holčička spokojeně oddychovala a tak si Adéla zapnula lampičku a otevřela kartu: „Dnešek byl opravdu zajímavý. Lucinka byla zařazena do další Dáminy třídy. Musím přiznat, že její mentální vyspělost je pro mě čím dál větším překvapením a záhadou v jednom. Vím, že děti v jejím věku jsou extrémně zvídavé, ale některé její otázky jsou tak hluboké, jak by nikdo od dítěte, které bylo právě přeřazeno teprve do prvního ročníku nikdo nečekal.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

„Luci, pojď, musíš domů…Nemůžeš tady takhle stát uprostřed těch lidí… Doma ti bude líp“ snažila se mě Katka přesvědčit, když si Tomášek odplul i s tou svojí káčou. Ale já jsem tam stála tak pevně jako kameny ve Stonehenge a nevnímala jsem nic kolem sebe.
„No, tak…“ řekla a vzala mě za ruku.
Musela mě asi nějak odtáhnout, protože teď sedím na své posteli a netuším, jak jsem se tam dostala. Já si totiž z té cesty nepamatuju vůbec, ale vůbec nic.
Sedím, nemluvím, oči mám upřený na protější stěnu a v hlavě mi tečou miliony myšlenek a všechny začínají na jedno jediný slovo PROČ???
Proč mě podrazil? Proč mi lže do očí? Proč mě podvádí? Proč já? Na tyhle a ještě spoustu dalších otázek jsem zoufale chtěla znát odpověď, ale ať jsem přemýšlela jak přemýšlela, ne a ne přijít na něco, co by mě alespoň aspoň trošku uspokojilo a mohla jsem si říct: „Jo, měl pro to důvod…“
Tyhle události dnešního dne mě srazily úplně na dno všech den a to mě jen tak něco nerozhodí. Vezměme si to ale tak, koho by taková okatá nevěra nerozhodila?Snad úplně každýho. A tak holka, která byla ještě včera veselá kopa a jeden z nejšťastnějších lidí na světě, tu teď sedí jako živoucí troska, nevnímající dění kolem sebe. Cesta z vrcholu na dno je hold někdy tak rychlá a snadná, že si člověk ani neuvědomí jak se to vlastně všechno seběhlo.
Moje strnulá poloha a snaha o filosofickej pohled mi vydržela až do doby, něž jsem uslyšela domovní zvonek. Procitla jsem a šla jsem otevřít dveře. To, co jsem uviděla mi takříkajíc vyrazilo dech. Největší puget rudých růží, co jsem kdy viděla. Zpoza něho na mě po chvíli vykoukl , nevím , tak asi 20- letej, hnědovlasej kluk… Usmál se a zeptal se: „Lucie Dvořáková?“
„Jo, no“ vysypala jsem ze sebe udiveným hlasem. „Kdo mi je posílá?“
„To já nevím slečno“ řekl mladík, ale když uviděl můj zvídavej pohled dodal: „No, že jste to vy, tak udělám výjimku. Jeden moc sympatický hoch.“
„ Fajn, tak mu vyřiďte ať si ty úplatky nechá a ať si radši pořádně ujasní, co vlastně chce,“ vyhrkla jsem na něho a zavřela jsem s bouchnutím dveře.
„Chudák, nemá s tím nic společnýho a já ho takhle sjela,“ měla jsem pak výčitky, ale ty za chvíli přirozeně překryla vzpomínka na dnešní odpoledne. A já jsem se jí zase nechala pohltit… Už je to zas, vkrádá se mi Tomův obličej do mysli. Ty modrý oči, uhlově černý vlasy jen tak ledabyle poházený větrem… Proč? Sakra proč?

Zase někdo zazvonil. Zdálo se mi jako kdybych to už dneska jednou zažila, ale zvědavost mi nedala, tak jsem se zvedla a šla jsem ke dveřím. Nevěděla jsem jestli nemám halucinace, protože přede mnou byl opět ten puget rudých růží.
„Co to…“
„Zásilka pro vás, jestli jste slečna Dvořáková,“ ohlásil tentokrát blonďatý kluk ,o něco málo starší než já, což mě přesvědčilo, že to musí být opravdu druhý puget poslanej na moji adresu.
„Hádám, že mi je posílá jeden moc sympatický mladík“
„Přesně tak, jak to víte?“
„Jsem jasnovidka“ řekla jsem naprosto suverénně.
„Opravdu?“ podivil se kluk a vykulil na mě oči.
„Ne, jen jeden vám podobný mě už dnes poctil svojí milou návštěvou“ tentokrát jsem se snažila zůstat slušná, ale měla jsem co dělat a jsem použít všechny dostupný i nedostupný prostředky k sebeovládání.
„Aha, tak tady to máte, a tady mi to podepište…“ mladík se tvářil jako by v tom neviděl žádnej problém.
„Víte co??? Tomu klukovi vyřiďte, že opravdu nemám zájem a tu kytku si klidně nechte pro svoji přítelkyni, ta vám bude určitě vděčnější než já“ ukončila jsem náš rozhovor a to, co uviděl poslíček potom, byly jen dřevěný dveře s kováním .Byla jsem unavená, ale můj žaludek se taky hlásil o slovo. Zašla jsem do kuchyně, udělala jsem si cornflakesy s mlíkem a sedla jsem si ke stolu. Krásně v klídku jsem si je vychutnávala, jenže hádejte co?
Připadám si, že jsem zralá na léčebnu, když zase uslyším ten známej zvuk – zvonek. Otevřu dveře a tam zas ten puget.
„Mě už to ale fakt nebaví, tyhle vtípky…“ začala jsem se rozjíždět ,ale musela zmlknout, když se ten puget sklonil a já jsem uviděla, kdo ho drží. Mozek mi vypnul.
„Bože, ten je krásnej, tomu se říká láska na první pohled“
„Probuď se, to je Tomáš… Nemůžeš se mu přece jen tak vrhnout do náruče… To nejde… Udrž se a nasaď image tvďačky“ radilo mi moje svědomí a na to já nedám dopustit. Fajn je čas se vrátit do reality.
„Luci…“ začal.
Došla jsem k názoru, že teď se už nemusím kontrolovat a tak jsem na něho vybuchla: „Co tady prosimtě chceš?“
„No já jsem myslel víš…“snažil se pokračovat, ale já jsem ho nenechala.
„Jo, tak ty jsi myslel… No tak to gratuluju“ štěkla jsem.
„Ale…“
„… přemýšlet jsi měl předtím, ne teď.“ Přestávalo mě to bavit, nechtěla jsem se s ním bavit.
Rozhostilo se ticho. Neprůstřelný, hluboký
„Já vím, ale nechtěla by jsi mě pustit dovnitř a tam by jsme to probrali pěkně v klídku, bez stresu“ řekl a zatvářil se jako že právě vytáhl svůj nevětší trumf z rukávu a že si je stoprocentně jistej jeho úspěchem.
„Uhodl jsi, ne, nechci“ odpověděla jsem.
Moji neskonalou chuť ho naštvat, rozložit a ukázat mu, že je mi vlastně úplně šumák, nezkrotilo dokonce ani to, že právě vycházelo sluce. A to jsem pořádnej romantik. Oba jsme byli.
Chtěl ještě něco říct ale já mu zavřela dveře před nosem.
Vlastně až když jsem uviděla ten východ slunce, mi došlo že jsem tady celou noc lítala jak pominutá a otevírala jsem dveře klukům s pugetama rudě červených růží
„Ještě že všichni normální lidi spí. Jinak by to byla podívaná k popukání.“ Po tomhle zamyšlení jsem usoudila, že to nejlepší, co můžu teď pro sebe udělat, je jít spát. Nebudu na nic myslet, nic mě nebude trápit, budu bez starostí. Konečně.
Padla jsem přesně tak, jak jsem byla a dokonce jsem se ani neobtěžovala si vyzůt boty. Slastnej spánek mi ale nevydržel moc dlouho. Byla jsem si jistá, že mi definitivně hráblo, když jsem uslyšela ono „ Crrrr“
Ten zvuk mi leze na mozek. „Crrr…“ vstala jsem z postele a byla jsem připravená toho, kdo bude stát za dveřmi vypískat tak, že na to do smrti nezapomene. Vzala jsem za kliku a už už jsem se nadechovala, že spustím, jenže tam nikdo nestál. Zvonění ale nepřestávalo,
„No jo, to je tvůj mobil blbe“ uvědomila jsem si a už jsem letěla po schodech jako bych měla u zadku vrtulku.
„Prosím?“ zvedla jsem telefon,
„No, konečně… Tady táta… Prosímtě co jsi vyváděla?“ zeptal se když slyšel, že mám problém popadnout dech.¨
„Nic, toho si nevšímej… Co jsi chtěl?“snažila jsem se odvrátit rozhovor od mé osoby.
„Mámě začaly kontrakce.“
„Už teď? Nějak brzo ne?“ vyhrkla jsem překvapeně,
„Je přece v sedmým měsíci.“ Byl to pro mě takovej šok, že to poznal i táta, byť jenom přes telefon.
„ No jo, taky jsem se lekl, ale neboj doktoři říkali, že je všechno v pořádku. Klárku to prostě v břiše nebaví a tak už chce za námi“ uklidnil mě a pokračoval: „ jsme v té porodnici kousek od nás. Víš kde to je, ne?“
„Jo, jo jen já víš… vyspím se a přijdu, dneska jsem měla náročnej den. A vyřiď mamce ať se drží.“
„Dobře, hezké sny. Ahoj“ rozloučil se táta a zavěsil.
Ani nevím, jestli jsem zavěsila, ale co vím jistě, že jsem ho nestihla odložit , protože když jsem se probudila držela jsem ho v ruce. Kromě toho, jsem se cítila krásně odpočatá a tak jsem rychle vstala, oblíkla a vyrazila na cestu. K mýmu velkýmu údivu mě spolkla hustá, povidlová tma a na cestu mi svítil jen jeden velký bílý kotouč, kterej mi připomínal můj oblíbenej hermelín. „No co, prospala jsem celej den.“ Přemýšlela jsem, jestli se nemám vrátit a nevyrazit až zítra, ale byla jsem tak plná energie, že mi bylo jedno jestli je světlo nebo tma.
„Přes vrátnici, mě musí pustit i ve dvanáct v noci“ říkala jsem si a tak jsem pokračovala. Tu cestu znám, protože v té nemocnici jsem známá firma. Jedna naražená hlava, pak zas zlomená noha a nesmím zapomenout na ten pád ze stolu, když mi byly tři. Zvládla bych ji i po poslepu, což teď vlastně je a mě to nedělá sebemenší problémy.
„Ještě projít parkem a už tam budu“ pochvalovala jsem si jak mi to odsýpá, když jsem najednou uviděla takové mihotavé světlo v nedalekým keři. Přišla jsem blíž a uslyšela hlasy:
„Au, nechte mě!!!“ snažil se jeden celkem vysoký, přesto bych řekla, že mužský, bránit.
„Tak naval prachy a mobil a my tě necháme usmrkanče“ překřikují se asi další tři hlasy.
„Ale já žádný nemám…“pípl ustrašeně zas ten první.
„Nedělej… Hoši na něho“
„Au, au, au,“
Po tomhle už jsem nevydržela jen tiše stát a poslouchat a tak jsem povylezla zpoza křoví. Na spoře osvětleném plácku s pár rozbitými lavičkami se choulil nějaký člověk a další čtyři do něho kopali a mlátili ho.
Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a zařvala jsem: „Tak dost, hned toho nechte.“
Ti čtyři se na mě nevěřícně otočili.
„To vám není hanba si svůj vztek vybíjet takhle?“
„No, co prosím? Nic neslyším…“ pokračovala jsem.
Do té doby suverénní týpci se najednou evidentně neměli k odpovědi.
„Já čekám“ nehodlala jsem se jen tak vzdát.
Rozhostilo se dusno. Tak těžký, zvláštní dusno doplněný inkoustovou tmou, že ho ti tvrdí hoši nevydrželi a zbaběle utekli.
„Tak to by jsme měli“ oddychla jsem si a zamířila jsem k osobě ležící na zemi.
„Jsi v pohodě?“ naklonila jsem se nad kluka svinutého do klubíčka.
„Jo, jo jsem“ řekl přidušeně a přitom si nepřestával držet břicho.
„A co tvoje břicho? To tě ale bolí co?“ zeptala jsem se ho, když jsem viděla jak se přemáhá.
„To je v klidu“ snažil se mě přesvědčit.
„Ne, není… Měl bys jít do nemocnice. Víš co? Zrovna tam jdu, dovedu tě tam.“ nabídla jsem mu.
No, ona to vlastně nabídka ani nebyla, bylo mi jasný, že ho tam musím dostat za každou cenu.
Nebyl z mé nabídky nějak nadšenej, ale uvědomoval si, že by mě měl asi poslechnout.
„Jak myslíš… Mimochodem díky…“ vykoktal ze sebe po chvíli klučina, ještě pořád vyděšenej tím hrůzným zážitkem.
„Není zač“ uculila jsem se a opatrně jsem ho postavila na nohy.