Já, obrázky ... a Já

Vytáhl jsem pistoli ze zásuvky. Byla pěkná. Jak jinak. Celý včerejšek jsem ji leštil, upravoval a znovu uváděl do stavu připravenosti. Říkám připravenosti, protože předtím rozhodně připravená nebyla. To bych jí vytáhl ze zásuvky, snažil se vystřelit a ona by mi buď bouchla v ruce, nebo ještě lépe, nevystřelila. Zvláštní stavět ty věci obráceně, že ano ? Jenže ono by bylo lepší kdyby mi bouchla v ruce, protože ten výbuch by rozmetal náboje v zásobníku a mohly by někoho trefit. Třeba někoho, kdo se mě pokouší zabít.

Jmenuji se John. To je hezké jméno. Dala mi ho maminka, ještě předtím než jsem se narodil. Moje máma byla vůbec skvělá dáma. Pracovala pilně a pečlivě. Byla totiž šlapka, víte ? V noci chodila pryč a nechávala mě doma s mým starším bratrem. Sedávali jsme před televizí a dívali se na ni. Bylo to fajn, udělali jsme si popcorn a hráli jsme polštářovou válku. A když už bylo pozdě, začal mě strašit. Vyprávěl mi děsivé příběhy o oběšencích, zlých pánech a smrti. Byl jsem malej, chápete ne ? Já tomu věřil. A tak jsem vždycky utekl do rohu, přitáhl si deku až ke krku a bál se. Bál sem se k smrti.

Teď už to bylo jinak. Bratr na mě zanevřel. No, když se na to tak podívám, ani se mu nedivím. Kvůli mně musel odcestovat s celou svojí rodinou někam pryč, ani jsem nevěděl kam. Bylo to tak lepší. A proč že se musel odstěhovat ? No kvůli mně. Nebo snad kvůli mámě ?

Máma nám totiž zemřela když mi bylo asi 14. Zanechala nám na krku dluhy. Říkám dluhy, ale ve skutečnosti to byl jenom jeden dluh. Ale já se neopovažuji tomu říkat v jednotném čísle, protože na to je to moc velké. Nevím už přesně, kolik toho ten lichvář chtěl zpátky, ale to číslo bylo šestimístné. Paráda. Mě bylo 14, bratrovi 17 a měli jsme platit statisícový dluh. Skvělá dáma, ta naše máma. Skvělá.

A tak jsem si tu tak stál ve svém pokoji na druhém konci státu a naivně doufal že mě nikdo nenajde. Už mi nebylo 14, to ne, ale teď jsem si rozhodně jako čtrnáctiletý připadal. Třásl jsem se strachy. Což je docela pochopitelné, někdo totiž klepal na dveře. Ramenem. A za dveřmi se ozývalo hned několik hlasů, všechny mužské a tak hluboké, až jsem si pomyslel jestli za mnou neposlali tenory. Tenory ? Vraždící tenorové, to bylo dobrý. V mysli se mi zformoval obrázek tenorů s pistolemi v ruce jak se snaží vyrazit dveře. Jeden z nich byl dlouhovlasý, s mastnými a černými vlasy. Ten druhý byl plešatý. No a ten třetí, blonďatý, se snažil vyrazit dveře. Všichni u toho zpívali a pistole měli za opaskem. To bylo dobré znamení. Uvolnil jsem se a pocit čtrnáctiletosti byl pryč. Uchechtl jsem se, zahnal ten obrázek a přemýšlel. Jestli mají pistole za opaskem, tak mě ještě nechtějí zabít. Což bylo docela logické, pořád ještě jim můžu být užitečný. Jak bych taky nemohl být užitečný. Vždyť vidím obrázky.

Jo, obrázky. Říkám tomu tak, protože to jinak pojmenovat neumím. A ničemu jinému to ani není podobný. Už chápete proč jsem se tak bál, tehdy v noci když mi bratr povídal ty příběhy ? Viděl jsem obrázky. Viděl jsem oběšence, zlého pána a smrt. Hezky postupně a dlouho, strašně dlouho. Nejdříve jakýsi temný, a listnatý les. Země byla pokryta listím, to znamenalo že se to stane někdy na podzim. Kousek od místa bylo několik srnek. Ani jedna si nedělala starost ohledně toho pána co visel za krk na pořádně tlusté větvi. Proč by si taky dělali starost. Ten pán se nehýbal. Ten pán byl mrtvý.
Druhý obrázek, obrázek zlého pána byl asi nejhorší. Viděl jsem jak jakýsi starý děd, možná spíše zrůda, tahá za vlasy malé dítko. V druhé ruce držel hůl. Krásnou dřevěnou hůl s kovovým zakončením, kovovou špičkou. Kráčel temnou ulicí a toho kluka táhl po chodníku. Klučina se vzpouzel, ale spíše jen ze setrvačnosti. V ústech měl roubík a ruce svázané. Nohama se snažil kopnout toho starého pána do zad, pokaždé když se o to pokusil ho děda zatáhl za vlasy tak mocně, div mu je všechny nevytrhl. Také ho praštil do břicha holí. Ale dával si pozor aby se ho nedotkl kovovou špičkou. Tu si schovával na konec. Na Grand Final.
Bylo mi jasné co se s tím klukem stalo. Protože moje obrázky nebyly jenom obrázky. Bylo to vlastně takové malé video, ale spíš obrázkové video. Nejdřív nabíhalo, jako když naskakuje motor u auta, až dosáhlo kritického bodu, tam se na chvilku zastavilo
( obrázek )
a pak pokračovalo šouravým a stále zpomalujícím tempem až do konce. A na konci toho obrázku, toho videa, byl klučina mrtvý. Starý děd dodělal svou práci a naučil toho klučinu jak se má řádně chovat. Po tomhle obrázku byla dlouhá pauza. Stále jsem se choulil v rohu místnosti a kousal jsem deku, abych nevykřikl. Studená zeď mi chladila zpocená záda. Pak blikl další obrázek, ale teď opravdu jen obrázek. Byl to ten děd, jak stojí ve své cele. Stál tam a křičel: ,,Naučil jsem ho dobrýmu chování. Já to dokázal. Ty jeho debilní rodiče se o něj ani nezajímali, to já ! Já ho naučil ! Pusťte mě !“ A křičel a křičel a křičel pořád dál. To jsem sice už neviděl ale věděl jsem to. A pak přišel třetí obrázek.
Smrt. Nebo tma ? Nicota ? Nevím. Ale ono je to všechno to samé. Něco neznámého. Třetí obrázek byla tma a rýsující se postava z kouře uprostřed. Ale byla to vůbec postava ? Nebyl to jen kouř, ze kterého si můj mozek udělal něco, co tam vůbec nebylo ? A v zápětí přilétla další otázka: má smrt vůbec nějakou postavu ? Nebo je to jen právě takový kouř co se vlnil uprostřed mého třetího obrázku ?
A byl konec. Obrázky byly pryč a já věděl, že už žádný nepřijde. Věděl jsem to, protože hned po skončení třetího obrázku jsem dostal čtvrtý. Byl to obrázek mě, jak ležím na posteli, pod hlavou mám polštář a spokojeně spím.

A jsme zpátky v našem pokoji. Fajn, pánové pořád mlátí do dveří. Vím že mají pistole za opaskem, vím jaké mají vlasy, jak vypadají a proč tu jsou. Taky jsem věděl, že oni nevědí, že já o nich vím. Hehe. Podíval jsem se na pistoli v mé ruce a zaváhal. Rozhodně bych je dokázal odzbrojit i bez pistole. Jeden obrázek sem, jeden obrázek tam a už bych viděl celou tu bojovou scénu, jako vystřiženou z nějakého peprného akčního filmu. Vyrazí dveře a první z nich vrazí dovnitř, za pomoci setrvačnosti. Já jen natáhnu ruku a jeho ohryzek, ještě před chvílí veliký a jasně viditelný na vousatém krku se propadne kamsi hluboko do krku. Ani nebude vědět co se stalo a už bude na zemi. Pak vyskočím
( obrázek )
a nakopnu plešatého do rozkroku. Ten se svalí ještě rychleji na zem než pan plešatý.
( obrázek )
Černovlasého ruka se jen mihne a já o vlásek uhnu pravému háku. A zase ta setrvačnost. Černovlasý se svalí na zem o moji nohu a praští se hlavou o stěnu. Zazní dutá rána a černovlasý se už nehne. Sednu si k plešatému, stále se choulícímu na zemi a mírným hlasem mu povím: ,,Pistole, kamaráde, jsou od toho, abys střílel. Ne abys je měl za opaskem a myslel si jakej seš machr. Řekni Marleymu, že příště už tak hodnej nebudu. A teď, pokud dovolíš …“ A zvednu se, vytáhnu mu pistoli z kalhot, prohledám ho a nechám před svým bytem. Ani se nehne, dokud nevytáhnu pistole i ostatním hochům a nevrátím se zpátky do bytu. Potom se postaví na nohy, mírně zakulhá a s rukou stále v rozkroku se rozeběhne k výtahům. ,,Obrázky, kamaráde. Obrázky,“ zařvu na něj a div se smíchy nepotrhám.