Umění citu: 2. kapitola

Byl teplý večer, letní vánek povíval listy, které zpívaly svou píseň o lehkosti a šepotu. Dívka se ubírala k spánku. Zítřek měl být pro ni náročným dnem. Otevřela okno, aby se do pokoje dostal čerstvý vzduch a jí se lépe spalo. Ulehla do nadýchaných peřin a zavřela víčka.
Snažila se usnout, ale nešlo to. Povzdechla si a přetočila se na bok.
Najednou jí připadalo, že je něco špatně. Měsíční paprsky, které na ni předtím dopadaly, něco stínilo. Otevřela oči a posadila se. Před oknem v pokoji někdo stál. Dívce se zatajil dech a její ruka zcela automaticky hmátla k vypínači lampičky. Místnost osvětlila záře z žárovky.
Před její postelí stála kouzelná a divoce vypadající bytost. Mladá žena, či snad ještě dívka, měla rozcuchané, ale krásné a lesklé černé vlasy a tvář anděla, kterého bůh svrhl z nebe. Oči jako kapky krve na dívku na posteli beze citu hleděly zpod dlouhých černých řas. Štíhlé tělo mladé ženy bylo napjaté jako tělo divoké kočky, která před sebou vidí myš.
„Co tu chceš? Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ našla dívka konečně hlas.
„Jsem Immanitas,“ řekla s kamennou tváří mladá žena. Dívce se z toho jména, přestože nevěděla proč, ježily vlasy na zátylku. Immanitas se na ni stále dívala svýma děsivýma očima, ve kterých nebyl ani kousek emocí.
Bylo to již dlouho, co tuhle hru brala jako menší zábavu a povyražení. Zbyla jen nutnost a apatie. Své ‚pouze potravinový řetězec‘ myslela snad ještě vážněji, než dříve. Nic z její divokosti, díky které dostala své jméno, nezbylo. Emoce, ta divokost a dokonce i krutost byly pryč.
„Jsem upír,“ pokračovala ta s krvavýma očima. Dívka se nezmohla ani na slovo. Upírka se začala přibližovat k dívce.
„Prosím, neber si to osobně. Tohle je pouze potravinový řetězec. Silnější pojídá slabší,“ řekla Immanitas a sklonila se k dívce. Odhrnula jí dlouhé vlasy a pomalu se zakousla do jejího krku.

Klečel ve starém kostele před rozbitým oltářem. Skrz obětní stůl prorůstaly šlahouny popínavých rostlin. Vyřezávaný kříž byl nakloněný mírně napravo a na dřevěných lavicích si smlsávali roztoči a červi. Kostelní zvon by odbíjel jedenáctou, kdyby měl kdo s ním zvonit.
Omšelé a ztrouchnivělé dveře zavrzaly a jeden z černých netopýrů, kteří měli svůj domov mezi trámy střechy kostelu, s vřeštěním vyletěl rozbitým oknem do temné noci. Do uličky mezi lavicemi vešla malá osoba. Cupitala po rozbitých dlaždicích až ke klečícímu muži.
„Věděla jsem, že budeš tady, bratříčku,“ řekla muži dívenka vysokým hláskem. Mladý muž se postavil a pohlédl na ni tmavýma očima.
„Neměla jsi sem chodit,“ řekl jí a rozcuchal jí blonďaté vlasy.
„Ale pan Palentr už odjel,“ namítla dívenka a uhnula hlavou, aby ji nemohl ještě více rozcuchat.
„To neznamená, že, když odjel, tak se tu můžeš jen tak toulat,“ pokáral ji. Dívenka se na něj zamračila a našpulila uraženě malé rtíky.
„Radši už jdi. Je tu chladno, ať nenastydneš,“ postrčil ji směrem ke dveřím a opět se obrátil směrem ke kříži. Dívenka se na něj ohlédla. Ale, jelikož viděla, že už jí nevěnuje pozornost, rozběhla se ven.
Mladý muž si ještě chvíli zamyšleně prohlížel útroby chrámu boží, ale pak ukončil své úvahy a obrátil se, aby také odešel.
Jenže na opačném konci uličky někdo stál.
„Christi?“ zkusil muž jméno malé dívenky. Osoba neodpověděla, pouze se začala pomalu přibližovat.
„Kdo to je? Co tu chcete?“ pokládal muž zmateně otázky a přimhouřil oči, jak se snažil prohlédnout skrze šero. Osoba se během chvíle dostala až k němu. Muž zalapal po dechu a srdce se mu rozběhlo šílenou rychlostí.
Jednu chvíli si myslel, že je před ním anděl. Ale, když spatřil ty oči, věděl, že je to spíš ďábel. Hned mu bylo jasné, co ho teď čeká. Uhnul pohledem od těch ďábelských očí k podlaze, ale hned opět vzhlédnul, aby si znovu prohlédl tu nádhernou tvář, která ho uchvátila. Na první pohled se zdálo, že ta tvář na něj hledí naprosto beze citu, ale on ho tam uviděl. Na sotva vteřinku, ale přece. Ty kruté oči se na něj dívaly s takovým smutkem, únavou a odevzdaností, že by jim v tu chvíli odpustil úplně všechno.
„Je mi to líto, ale musím teď tohle udělat. Toto je potravinový řetězec, příroda a její zákony. Právo silnějšího,“ řekla mu upírka tichým monotónním hlasem. Přistoupila k němu blíž. Chytnula ho za ramena a ústa mu přitiskla ke krku. Sotva se zakousla muž promluvil: „Tvůj život za můj? Myslím, že s tímhle vědomím můžu umřít.“ Jeho šepot se vytrácel, jak mu ubývala krev. Upírce se po jeho řeči rozšířily oči překvapením a vší silou, kterou v sobě ještě nalezla, se odtrhla od jeho hrdla.
Nevěřícně se na něj dívala, jakoby ho předtím vůbec neviděla. Nakonec se jí oči zúžily a výraz tváře jí ztvrdl. Učinila rozhodnutí.
Jakoby vážil méně než pírko, si ho přehodila před rameno a svou upíří rychlostí vyběhla ze zchátralé budovy.