Na hranici dne a noci - 1. část

Ze zapadlé a na pohled opuštěné chatky kdesi v lese se ozývaly tiché vzlyky. Dívka byla schoulená v koutě a na jejích tvářích se klikatily slané stopy slz. Světle hnědé vlasy měla rozcuchané a zanedbané, zelené oči zrudlé od ustavičného pláče.
„Ale notak, klid,“ ozval se tichý hlas. O poznání bledší dívka si přisedla k té uplakané a konejšivě se na ni usmála.
„Nikdo Ti neublíží… a bude líp,“ stále a stále stejně marně se Kassandra snažila. Odhrnula si tmavě hnědé vlasy z obličeje a starostlivě na vyplašenou dívku pohlédla šedomodrýma očima.
„Jak si můžeš být tak jistá, že mi nikdo neublíží?“ zeptala se najednou elfka, a bylo až podivuhodné, že v takovém rozpoložení sestavila tak dlouhou větu.
„Nedovolím, aby Ti někdo ublížil,“ ujistila ji Kass a potom náhle zpozorněla. Venku zaslechla velice tiché kroky. Nastražila všechny smysly, připravená kdykoliv je bránit.
Polorozpadlé dveře se otevřely. Na prahu stála nějaká osoba, ale nebylo na ni moc dobře vidět. Potom se ozval sametově hebký hlas.
„Mohu dál?“ Byl to přesně ten typ hlasu, kterému se nedá říci ‚ne‘. Ale Kass se snažila ovládnout a nenechat se omámit.
„Co jsi zač?“ zasyčela a přesunula se o kousek do prava, aby byla mezi zelenookou elfkou a nově příchozím.
„Ten, co by rád pomohl,“ odpověděl a vstoupil dovnitř. Byl to vysoký štíhlý muž s nápadně bledou pokožkou a černými vlasy. Oči měl modré a jak Kass nedobrovolně zjistila, velice hluboké a krásné.
„Jdi pryč,“ zavrčela na něj, když se probrala z omámení.
„Tvoje kamarádka očividně potřebuje pomoc…“ namítl a v očích se mu odrazila upřímná starost, což Kass lehce vyvedlo z míry. Nestihla zakročit, když neznámý přešel k elfce a přidřepl si k ní.
„Bude dobře…“ zašeptal a setkal se s párem uplakaných zelených očí, které byly značně vyděšené. Pousmál se, aby dal najevo, že od něj nebezpečí nehrozí.
„Nebude,“ zlomeným hlasem zelenoočka namítla. Kass začala pociťovat paniku. Nezvykle starostlivý návštěvník se jí líbil. Ne, to nesmí! Je to vetřelec, může představovat nebezpečí… nezáleží na tom, že se tváří andělsky.
„Ale ano, bude,“ jeho úsměv se rozšířil a pak opatrně zvedl ruku.
„Nech ji být!“ rozzuřeně ho Kass varovala.
„Klid,“ tentokrát svůj úsměv věnoval Kassandře, „nechci jí ublížit…“ Dokončil svůj pohyb a pohladil elfku po vlasech. Ta poplašeně vzhlédla, ale pak začala pociťovat uvolnění – onen mladík jí byl také sympatický.
Po chvíli, kdy už se slzy vypařily a nové nepřicházely, se elfka trochu pousmála. Ještě měla smutek v očích, ale byla na tom znatelně lépe.
„Jak se cítíš?“ zeptal se jí.
„Asi… docela… dobře,“ nejistě odpověděla. Kass trochu povolila z tvrdosti pohledu, kterým celou dobu probodávala cizince ze svého místa u zdi, kde stála.
„Možná by sis měla jít odpočinout,“ navrhl. Kass zase zpozorněla.
„Kam?“ procedila skrz zuby.
„Nevím. Někam, kde má klid, který teď určitě potřebuje,“ pokrčil rameny.
„Já tedy půjdu,“ usmála se elfka a vstala. Zašeptala „děkuju“ a prošla kolem Kassandry ven. Do lesa, samozřejmě, kde jinde lesní elfka najde klid?
„Taky děkuju,“ ozvala se po chvíli ticha Kass.
„Není zač,“ usmál se. Pak dodal: „Mimochodem, nepředstavil jsem se, já jsem Isteran.“
„Kassandra,“ zamumlala.
„Těší mě.“ Natáhl k ní ruku k pozdravu. Ostražitě si ho přeměřila – byla zvyklá lidem nedůvěřovat. A nejen lidem…
„Nemusíš se mě bát,“ ujistil ji. Kass se musela ovládat, aby na něj nezaútočila.
„Já se Tě nebojím,“ namítla.
„Tak tedy…“ znovu k ní natáhl ruku. Neochotně ji stiskla a pak ucukla.
„Co se stalo?“ zmateně se zeptal.
„Představit se, dobrá, ale už se ke mně nepřibližuj,“ téměř zavrčela.
„Dobře,“ pokrčil rameny a znovu se usmál.
„Nechtěls třeba už jít?“ nevrle navrhla. S každým okamžikem k němu cítila víc a víc sympatií, to mohlo špatně skončit.
„Hmm… tak dobrá,“ rezignovaně souhlasil, umožnil jí ještě chvíli se propadat do jeho nádherných očí a pak s tichým „na brzkou shledanou“ odešel. Když umlkly dozvuky jeho vzdalujících se kroků, Kass se sesunula ke zdi a prázdným pohledem hleděla před sebe. Naprosto ji to odrovnalo. Ten mladík – byl tak tajemný, a přitom sympatický a milý; nemohla se zbavit dojmu, že pokud někde po světě chodil někdo, kdo by byl ‚její typ‘, byl by to on.
Z uvažování o tom, zda má někdo jako ona právo na lásku, ji vytrhla elfka, která se konečně vrátila. S ní se vrátil i její optimismus a dokonce měla rozčesané vlasy. Přisedla si ke Kassandře.
„Sympatický, co?“ poznamenala a usmála se.
„Asi ano,“ Kassandra odpověděla lehce přiškrceným hlasem.
„Líbí se Ti, že ano?“ zazubila se na ni.
„Ano,“ rezignovaně hlesla. ‚Slabá slova,‘ pomyslela si.
„Myslíš, že ho ještě někdy uvidíme?“ zamyslela se zelenoočka.
„Nevím,“ odtušila a okřikla všechny hlasy ve své hlavě, které doufaly, že ho ještě uvidí.