Šance na změnu

„ Aneto, to snad nemyslíš vážně… Dvě koule! Co v té škole děláš?“ rozkřičela se na mě matka, když se jí do ruky dostalo moje čerstvé pololetní vysvědčení. Její křik přešel pozvolna v pořádný amok, ječela takovým způsobem, že si sousedi museli myslet, že snad u nás vraždí. „No? Prosím? Nic neslyším?“
„Vždyť jsou to jen blbý známky,“ snažila jsem se alespoň trochu obhájit.
„Víš, že já na jedničkách nebazíruju, ale v prváku propadat teda nebudeš!“ pokračovala suverénně ve velmi hlasité přednášce pro celý panelák.
„Z té matiky je to tím učitelem, on nechal proletět půlku třídy,“ ozvala jsem se a v duchu jsem doufala, že to ji trochu uklidní. Jenže chyba lávky. Bohužel pro mě to mělo naprosto opačný účinek, jako když do ohně nalijete benzín v naději, že ho tím uhasíte.
Má milovaná matička se rozohnila ještě víc: „Mně je ale úplně jedno, co má zbytek třídy, mě zajímá, co máš ty. Já tě znám, a vím, že máš na dvojku… Jenomže to ty ne, ty radši ty psaníčka a skládanky, že? Matematika je ti úplně šumák, co?!“
Mě hned tak něco nerozhodí, mám pevný nervy. Alespoň do dneška jsem si to myslela. Začínám toho mít dost, a dokonce se vytrácí i moje vytrvalá snaha něco řešit v klidu, bez křiku, To především díky sledu nedávných událostí, v jejichž kontextu je tohle už jen poslední kapka. Nemá cenu se s ní dohadovat a něco jí složitě vysvětlovat, ona to stejně nepochopí. Má svoji pravdu, kterou si nenechá za nic na světě vzít, tak nač se snažit. S touto myšlenkou v hlavě jsem se otočila na podpatku a rychlým krokem zamířila ke svému pokoji. Těsně před tím, než jsem práskla dveřmi od pokoje, stačila máma ještě dodat: „Abychom si rozuměly, milá dámo, tři měsíce žádný kapesný a po škole okamžitě domů, do odvolání. To jen tak pro pořádek, aby sis uvědomila, že všechno má své hranice.“
Rezignovaně jsem se vyvalila na postel a zadívala se upřeně do stropu. Hlavu mi pomalu zaplavovaly myšlenky, které jako by měly za úkol ještě zhoršit moje už tak velmi špatné rozpoložení. Myslela jsem na Martinu, ještě donedávna moji nejlepší kamarádku, se kterou jsem na nože kvůli Tomášovi. Nevím, proč mi neřekla, že se jí líbí… Zachovala bych se jinak… Všechno by třeba bylo jinak a ona by neměla proč teď o mě po celé škole roznášet ty špinavé pomluvy.
Instinktivně jsem zašmátrala v tajně skrýši pod postelí a vytáhla jsem láhev vodky, kterou si tam schovávám pro případy jako tenhle. Pro případy, kdy mi je opravdu špatně. Napila jsem se a okamžitě mě zalil ten fantastický pocit tepla, který se mi rychle rozléval po celém těle.
Tomáš, to je ta chyba, ten člověk, se kterým jsem si neměla nikdy nic začít. Všechno se točí kolem něj. Ztratila jsem Martinu a navíc, ta úžasná doba zamilovanosti trvala až moc krátce. Oba jsme brzo vystřízlivěli. Viděl na mně, že mám starosti, a zeptal se mě proč. Můj mozek zkratoval a já jsem místo toho, abych mu byla vděčná, že má o mě starosti, na něj vyjela, že on může za to, co se teď děje mezi mnou a Martinou. Chudák Tomáš samozřejmě nechápal, co se se mnou stalo, a tak navrhl, že si raději dáme pauzu, abychom si oba utřídili myšlenky a uvědomili si, co vlastně chceme. Pak že si promluvíme. Já jsem neodpověděla a on odešel. Už je to měsíc, ale vzpomínka na ten večer se mi pořád vrací a bolest neutuchá. Znovu jsem se pořádně napila… Co neutuchá, je možná ještě větší.
Otupěle jsem pořád zírala na strop a pomalu jsem ztrácela ponětí, kde jsem a co dělám. Topila jsem se ve svých vlastních myšlenkách, které mě čím dál víc stahovaly ke dnu. Jako by moje duše padala pořád dolů a nevěděla jsem, jak tenhle hrůzostrašný pád zastavit. I kdybych nějakou možnost znala, stejně bych nic nesvedla, jak jsem byla slabá. Slyšela jsem líbezný hlas Tomáše, pak zas Martinina slova o zradě a nakonec mámin řev nad vysvědčením. Mluvili jeden přes druhého, moje hlava nestíhala a já jsem byla opravdu zoufalá. Myslela jsem, že ta muka snad nikdy neskončí. Ale co bylo ze všeho nejhorší, uvědomila jsem si, že jsem si tohle všechno zavinila sama. Jen já a nikdo jiný. Bylo mi do breku, ale slzné kanálky jako by se vzbouřily a řekly si, že prostě brečet nebudu. Neměla jsem na to sílu. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Dokonce ani když mi vlasy spadly do obličeje. Neodhrnula jsem si je. Bylo mi to jedno.
Po dlouhé chvíli jsem se nepatrně pohnula, přestala jsem zírat na strop a podívala se do dlaní. Držela jsem v nich krabičku prášků a zaboha jsem nemohla vzpomenout, kde jsem je vzala. To jen dokazovalo, jak už jsem na tom špatně. Bezmyšlenkovitě jsem je drahnou chvíli hypnotizovala, jako bych čekala, že se něco stane. Pak se to stalo, rozsvítilo se mi a já uviděla řešení své zoufalé situace, ze které jsem já, totální troska, nenacházela žádné východisko. Bylo to tak jednoduché… Stačilo jen si jich pár vzít, nic víc… Jeden… Dva… Tři… A v kombinaci s vodkou se po chvíli dostavil kýžený účinek - bezstarostnost a svoboda, po kterém jsem tak zoufale toužila…

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Dívka oděná v bílém splývavém hábitu kráčela lehkým krokem šedou krajinou. Takovou neosobní, nic neříkající. Jediné krásné široko daleko byla ona.
„ Ááá…Že by ke mně konečně zabloudila nějaká ta nerozhodná duše? No uvidíme…
Kde to jsem? Kam vlastně jdu? Nevím, ale když nepůjdu dál, tak to nezjistím.
„ Už to vypadá nadějně, jen to nezakřiknout.“
Fajn, tak a teď kam? Tři cesty, tři možnosti…Doprava, doleva a nebo rovně?
„Tou prostřední…No tak, vyber si tu rovně!“
Něco mi říká, že mám jít tou prostřední. Nemám co ztratit. Tak proč neposlechnout tu radu?
„Výborně, jen tak dál…Pojď, pojď… Takové neviňátko, ale třeba není zas tak čistá, jak na první pohled vypadá.“
Doufám, že jsem se rozhodla správně… Ta velká stříbřitě lesklá brána nevěstí nic dobrýho.
„ Jen vejdi… Neboj, já tě neukousnu.“
Přece se teď neobrátíš, srabe…
„Dobře, tak se mi to líbí. Už jen krůček…“
Sáhni na tu kliku… Co se ti může stát? Nic. No, ale co když to nepůjde vrátit? Ale risk je zisk…
„ Výborně. Ukaž mi svitek.“
Co to mám v ruce? Ať je to cokoliv, ten staří, co sedí přede mnou vypadá, jako že ho to zajímá. Ať si to klidně přečte. Mně je to jedno, stejně nevím, co to je.
„Slečna je sebevrah. To je přesně to, co jsem potřeboval. Vítám tě tu. Tady v meziprostoru nerozhodných duší.“
Do čeho jsem se to zase namočila? Nějakej dědula, to je opravdu to poslední, co potřebuju. Ale pozdravit je přece jenom slušnost.
„No tak na to jsem zvědavý.“
Co se to proboha děje? Já… Já…Já nemám hlas!!! Co budu dělat?
„Byl jsem upozorněný, že budeš panikařit, ale že až tak, to jsem netušil. Klid… Přece jsou i jiné komunikační prostředky.“
Na to, že jsem asi právě ztratila hlas, bych očekávala, že budu panikařit, a ono nic. Že by za to mohl ten děda?
„Zdá se, že pomalu začíná chápat, jak to tu chodí.To je dobře, myslel jsem, že to bude trvat déle. Myslím, že můžeme pokročit o krok dál.“
No fajn, teď na mě mává.Co mám dělat?
„Pojď… Rád bych ti něco ukázal…“
Nemám z toho vůbec dobrý pocit…Nevím, jestli chci vědět, co má se mnou za úmysly.
„Já vím, vypadám děsivě, ale chci ti pomoct.“
Na můj vkus jsem až přehnaně klidná, když uvážím, v jaké jsem situaci. Co mě tak ukolébává?
„Za to můžu já…“
Něco mi říká, že v tom má prsty zas ten stařík. Ale jak by mohl vědět… Jak zjistil, že mu nevěřím? Počkat… On … Ne… To není možný… on mi musí číst myšlenky!!!A kdoví, jestli mi s nimi i nemanipuluje!!!
„Jsi bystrá děvenka. Tak teď, když už to víš, se konečně můžeme vydat na cestu, co říkáš?“
Je to jasný, on chce, abychom někam šli…My dva…Ale já nechci!
„Překonej se, no tak… Je to pro dobro nás obou.“
Nechci za ním jít, ale něco jako by mě vábilo. Táhlo.
„Tak je to dobře…“
Co jako má být zas tohle? Zrcadla…
„Počkej a uvidíš.“
Tu holku v zrcadle jsem už někdy viděla. Ty vlnitý vlasy jsou mi nějak povědomý…
„No ještě aby ne.“
To je ťulpas. Co to vyvádí? Ten kluk jí bude působit jen a jen problémy.
„ Jo, to sis měla holka uvědomit dřív. Teď už je trochu pozdě.“
Ještě kvůli němu ztratí kámošku. Copak jí vůbec nic nedochází?
„Evidentně ne, jak vidíš.“
A koule z matiky jako třešničku na dortu. To nemůže dopadnout dobře…
„To je ono. Správně…“
Bože, ne. To nebylo zrovna to nejlepší řešení.
„Myslím že už by to mohlo stačit.“
No ne, to je zas ona. Už mě to přestává bavit.
„Počkej s předčasnými závěry, prosím.Teď přijde to lepší.“
Dává komusi něco opsat. Ta vedle ní vypadá, jako že to opravdu potřebuje.
„ Bodejť by ne, když jí hrozí reparát z chemie.“
Něco se stalo a ona obhajuje tu svoji kamarádku. Věří, že ona má pravdu.
„Když objevíš druhou tvář člověka, vede to někdy k překvapivým zjištěním.“
Koukám, že nemá život jako peříčko. Má nemocnou maminku. Ale… Ale ona u ní sedí, podporuje ji, stojí při ní. Udělala by pro ni všechno.
„ Tak co řekneš po tomhle? Co?“
Chudák holka. Ona je uvnitř dobrá, jen se jí prostě pár věcí nepovedlo, jak si představovala. A ta sebevražda byla nesmyslná…Ti všichni, kterým kdy pomohla nebo udělala radost, jí přece musí být vděční. Přece ji musí mít rádi…
Udeřil blesk a v zrcadle se objevil pokoj s dívkou ležící na posteli, kolem které nervózně postával hlouček lidí. Najednou jí to všechno došlo, všechno do sebe krásně zapadalo. Skládačka byla konečně kompletní.
Co… co… Co to jako je? No to snad ne… Ne… TO tam nejsem já, že ne?
„Ale jsi to ty Aneto. To TO je tvoje tělo, tam na Zemi,“ promluvil pomalu muž líbezným hlasem, který se k jeho zevnějšku vůbec nehodil.
Ne…
„…Právě jsi došla na konec cesty“ pokračoval klidně.
To jako kam? Vždyť jsme se pohnuli jen nepatrně.
„To není o překonané vzdálenosti,“odporoval mi, „ale o tvém pokroku uvnitř. “
Hmm…
„Moje duše tu v tomhle těle byla uvězněna, protože jsem byl kdysi stejně lehkovážný jako ty,“ podotkl a ten návrat do minulosti ho evidentně zabolel u srdce.
Vážně?
„Bohužel ano,“ přiznal, „a proto jsem taky tady.“
Nějak tomu přestávám rozumět. Připadá mi, jako by toho na jeho mozek začínalo být moc. On a něco takovýho? Ne, to nejde
„Víš co, teď jen poslouchej. Na dotazy bude čas pak,“ na chvíli se odmlčel a pak vykládal dál: „…Nebylo to jednoduché, já vím…Už jen to, že jsme neměli k dispozici hlas, byla velká překážka. Naše myšlenky ho ale dokázaly dobře nahradit...“
Dejme tomu. Tobě ale nedělalo moc velké problémy mi šmátrat v hlavě!“
„Taky to byla moje práce,“ řekl trochu dotčeně.
Jo?
„Mým úkolem bylo tě dovést ke změně. Sám bych to ale nedokázal. To ty. Ty jsi chtěla, i když jsi na to musela zpočátku přijít. Urazila jsi velký kus cesty . Dokázala jsi to, a za to ti patří můj velký dík…“ vychrlil ze sebe a oddechl si.
Za co mi prosím tě děkuješ?
„Za to, že sis tu svoji chybu uvědomila a uznala, že ses měla zachovat jinak. Že by ses ZACHOVALA JINAK!“ Na poslední slova dal velký důraz.
Myslím, že se asi trochu děda pomátl. Je to moje vítězství… Pro něho to neznamená přece vůbec nic.
„To je právě to, že se pleteš. Díky tobě jsem napravil jednu duši a tím jsem si zrušil kletbu,“ vysvětloval.
Aha, tak tak to je… Proto mluví… Tak to by se to mohlo vztahovat i na mě.
„Neraduj se,“ uťal moje naděje hned v zárodku,když viděl jak otevírám pusu.
Co? Jakto? Nééé…Proč mlčím?.
„Ty nejsi Aneta, ty jsi jenom její část, její duše. Nejsi kompletní, a tak nemůžeš očekávat všechen komfort života. No a k tomu, co tě čeká… Potřebuji nástupce, který tu bude čekat na další zbloudilou duši.“
A co jako já s tím?
„ Budeš to ty,“ sdělil mi lhostejným hlasem, jako by se nechumelilo.
Jako by nestačilo, že nemluvím.To jako budu jen mlčet a čekat?
„Ano. To je tvůj trest za tvoji roztržitost, jestli se tomu tak dá říct. Až nějakou tu duši tudy provedeš a napravíš, budeš se moci vrátit do svého těla. Dřív ne,“oznámil mi. „ Teď mě prosím omluv, moje tělo už na mě čeká poměrně dlouho.“
Chápu, máš naspěch, ale dovol mi ještě otázečku. Jak dlouho tady takhle budu čekat?
„To nikdo neví, nezbývá ti nic jiného než čekat…“ zahřměl hlasitě do nekonečného ticha a zmizel.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Stáli tam všichni tři – máma, Tomáš, a dokonce i Martina. Všichni na ni mlčky upírali pohled, v naději, že se stane zázrak a ona znovu otevře oči. Nic se nedělo.
Ono propastné ticho prolomily až kroky doktorů, kteří přišli na vizitu. Žena s krátkými hnědými vlasy, nejstarší z nich, musela zjevně vynaložit všechnu energii, aby ze sebe vyloudila nějaký hlas : „ Jak dlouho ještě? A probudí se vůbec někdy?“ Při těchto slovech jí z očí vyhrkly slzy.
Lékaři mlčeli, zřejmě hledali slova útěchy, které ale jako by nebyly, neexistovaly. Nakonec se ale jeden z nich odhodlal a těžce odpověděl : „ To nikdo neví, nezbývá nám nic jiného než čekat…“