Sklo a kámen

Jdu si po ulici a vidím spoustu vedlejších odboček, které byly nápadné a svádějící abych uhnul z hlavní třídy po které jsem šel. Myšlenky barevné i černobílé, ale jasné avšak těžko charakterizovatelné. Okolí řvalo, prosilo, smálo i dívalo. Nevím kdo se to díval, ale byl to krásný pohled. Takový pohled do plného prázdna, pohled pronikavý až odrážející, pohled takový, který jsem neviděl, ale vnímal všemi smysly. Slyšet dýchaní a tlukot srdce naplňuje životem. Jistota byla však to poslední co jsem cítil. Nemusel to být tlukot srdce, mohly to být výbuchy bomb, výstřely ze zbraní... Myslím, že jsem to slyšel. Ano, začínám si být jistý, ale ruchy všech zvuků mi přehlcují mozek informacemi tak, že nemůžu pobrat všechna skutečná sdělení toho co právě prožívám.

Pořád jdu dál. Ze soustředění svého okolí mě vyprostil pocit, že kráčím po hřebíkách, hřebíkách tak ostrých, že se zarývají do celého samostatného cítění. Boty jsem nechal už na první zastávce, kde nic nezastaví. Budovy bílé, nedotčené, fantazií utvořené, táhnoucí se za obzor mého dohledu byly tak vysoké až jsem se po nich mohl procházet. Lidé stejní, okopírovaní, do ničeho hledící si kráčeli svou cestu, kterou jim sem tam jiná bytost pokřivila silným vražením do těla. Nehnutě si kráčeli dál, káva polila rovné sako, ale prosákla až na kámen. Kámen tak tvrdý až prosáklou kávu proměnil na city, zlato nebo olovo.

Krásných stvoření jsem viděl mnoho, ale byla jednobarevná, příliš ohlušující na to abych se na ně podíval skutečnýma očima. Budovy se zmenšovaly a já na ně pomalu nedosáhl. Je to tím, že jdu pořád dál a cesta zpátky nevede. Přesto se však otočím a za mnou nic než tma a já musel otevřít oči abych neoslepl. Lidí ubývalo a přibývalo. Jeden klon vedle druhého. Ale zahlédnu jednu holku, byla jiná, neměla stejné barvy jako ostatní. Byla originální, měla všechny barvy. I ty, které lidské ani oko fantazie nespatří, přesto šly vidět, říká se tomu cit. Avšak popsat všechny barvy, zvuky, vjemy, energie, čas a další je nemožné.

Sledoval jsem tuto osobu, šla přímo ke mně, ale ve vteřině byla zády a mizela v davu. Nakláněj jsem se abych ji neztratil z dohledu. Nezmizela, ale vzdalovala se, ostatní do mě naráželi a já se ocitnul mimo síť tvořící chodník. Silnice byla prázdná natolik, že jsem se málem na ní nevlezl kolik tam bylo bytostí... Budovy okolo mě mizeli a bytostí také pomalu ubývalo. Šel jsem dál, po pravé straně byla zastávka, pro autobus malá, pro auto velká. Zastavit se je nemožné, myslím, že právě tělo nedostalo povel zastavit. Tyto povely neexistovaly v takové rychlosti aby se člověk úplně zastavil. Holka zmizela stejně jako den i noc, pláč nebo smích, touha nebo chuť, život nebo upřímnost. Hledat tolik věcí naráz je nadlidský výkon. Hledání je pouze časová smyčka, která nás napouští pokřiveným olovem nebo slzami lásky.

Budovy zmizely, proměnily se ve sklo tak čiré, že jsem viděl všude. Silnice byla skleněná s kousky kamenů vysmívajících se svou neprůhledností.

Viděl jsem ji jak jde opět přede mnou a viděl jsem jak si se mnou hraje a myslí to vážně. Prosby o jeden pohled do očí se vyplnily. Otočila se, tmavé dlouhé vlasy prudce zareagovaly na změnu polohy hlavy a jako pilový list si prořízly cestu v prostoru. Oči se jí přivřely. Zatajil se mi dech, ne nezatajil, zastavil. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem nic. Síla mého strachu dosáhla extrému. Bál jsem se vlastně?? Nebál, byla to touha, říká se jí strach, který nezná svou skutečnou hodnotu a sílu. Srdce se zcela zastavilo. Ticho a ztráta vědomí bylo na místě, avšak nepřicházelo. Nekonečně dlouho jsme na sebe zírali a říkali si všechno co jsme kdy cítili, zažili, viděli. Taková krása se nikdy nezničí, je mocná, nejmocnější a pro nás výbojem života. Skutečné city nejdou popsat, nejdou zahrát, nejdou ukázat. Skutečné city popíšou tebe, zahrají tebe, ukážou tě.

Sklo se pod nohama bortilo, holka oči zavřela a moje kapka potu padající na skleněnou plochu dopadala až silnou ránou prorazila sklo a já padal dolů zpátky na začátek. A co ona?? Nevím kde je teď, co dělá, ale vím, že je.