15. část - Krvavá daň

Plahočila se rovnou za nosem, co nejdál od tábora vlkodlaků, s jedním na rameni. Po těle se jí rozpíjela krev okolo několika ran, v níž ještě vězely dřevěné třísky. Celkově vypadala zbídačeně, zničeně, šla z posledních sil. Krok se jí krátil a on i přes své rozhodnutí, a to sice, že si před půl hodinou řekl, že vlkodlaky nechá roztrhat ji na kousíčky a náramně si to užije, zavrhnul. Dával jí ještě tak dva kroky než se skácí k zemi v bezvědomí. Seskočil ze spodní větve několikametrové borovice a přebral jí Sama ze zad. Ve chvíli kdy to udělal se zdálo, že ji poslal rovnou do limbu.
Než se stihla sesunout k zemi, chytil ji kolem pasu, Sama si nahodil na zádech a co největší silou se odrazil do korun hustých stromů, nechávajíc za sebou stopující vlkodlaky.
Trochu silněji se opřel do okenního rámu, ten povolil a se skřípotem mu uvolnil cestu do tmavého pokoje..Dlouhé zašedlé záclony se vzdouvaly pod slabým vánkem a motaly se mu pod nohy.. Na první křeslo spustil vlkodlaka a do rozestlané, nebo spíše rozvrtané, postele uložil Riell.
.Chvíli poslouchal nepravidelné, tiché, tepání a očima přejížděl po pokoji, který zatím mohl sledovat jen zpoza skla. Přešel ke skříňce překryté bílou látkou s tmavými fleky.
Prohlížel si kov poskvrněný jeho krví. Otáčel dýku v ruce, prsty přejížděl po čepeli a nevnímal svět kolem sebe.
Stejní…přitom úplně rozdílní… jak si můžou dva protiklady být tolik podobní?
Ale opustil svoje okolí na příliš dlouho. Dveře od pokoje se pomalu začaly otvírat. Nečekal naprosto žádný zvuk a těžká zbraň mu tak vypadla z rukou….
/***/
"Takže nový člen týmu, jo?" potměšile se usmála, přičemž za její nadšení na ni vrhly Amanda s Ell znechucené pohledy. Také se zároveň nadechly k, očividně dlouhému, proslovu. Její zdvižený ukazováček je však zarazil dříve, než stačily dát dohromady půl slova. S otázkou pohlédla na Marka. "Tak kde je?"
"V podkroví… ." nestačil ani zachytit kdy zmizela, prostě najednou byla židle prázdná a kymácející se ze strany na stranu po předchozím bleskovém startu.
-
O překot vybíhala schody, jedno nekončící patro za druhým, po dvou, někdy i po třech stupních. S uraženým palcem ani bodáním u srdce si nedělala hlavu. Stanula před dveřmi nejvyššího pokoje, posledními v domě. Uhladila si vlasy, rozlétlé do všech stran, zhluboka se nadechla, vydechla, aby si Riell ani za mák nedělala naděje, že se po ní její kamarádce stýskalo.
Zmáčkla kliku a začala potichu otvírat. Výhoda těžce nepoškoditelné kamarádky je, že se ji můžete snažit umačkat jak chcete, ale ona se stejně zase zahojí, než bys řekl švec.
Už byla napůl v pokoji a teprve si začala uvědomovat co má před očima, přesněji v jakém stavu ti dva lidé jsou, z otupení ji dostala až dutá, těžká ráda o zem a rozevláté závěsy. Možná se jí jenom zdálo, že tam někdo byl.
Zdřevěnělé nohy a jazyk polevily a tak začala rychle vřískat na celý dům, aniž by si uvědomovala co zbytku polokoule sděluje.
/***/
Svrběl, pálil, štípal, škubal a já nevím co ještě, mě každý kousek těla. Kůží probíjely elektrické impulsy, kosti naráz srůstaly, svaly se bolestivě v stále rychlejším tempu smršťovaly a roztahovaly; to vše když mozek, ještě s něčí pomocí, mobilizoval všechny dostupné síly k hromadnému léčení. Moje tělo bylo jako v ohni. Oproti získání zranění je tohle stokrát více bolestivější. Když znovu prožíváte téměř stejnou intenzitu bolesti, jakou jste málem neměli šanci předtím zaznamenat, spolu s dalšími desítkami zranění, je to jako zdlouhavé mučení a čas několika vteřin se vám prodlužuje na celé hodiny. Zbývá vám jediné, a to upínat se k vidině bezvědomí.
/***/
Tmavovlasý vlkodlak seděl v křesle pod oknem, ve svém pokoji, několik lidí ze štábu se kolem něj pořád motalo, ale on je nevnímal. Stejně jako ostatním, i jemu trnula krev v žilách, když se celý domem rozléhal bolestný křik. A potom v jednu chvíli, ve zlomku sekundy ustal a na všechny dolehlo hrobové ticho. Jako rytmické bubny klapaly něčí kroky na schodech těsně před tím než se dveře rozrazily a v nich stanula křídově bílá tvář Emmy s mokrými cestičkami po tvářích.
Konečně se rozhlédnul po celém pokoji.
Ella s Amandou seděly tiše v koutě, tentokráte bez jediného slůvka opovržení, nad to, ale ani neprojevily lítost.
Zato Simona se klepala na vedlejším křesle s ubrečenou tváří zabořenou v hrudi Marka. Pár dalších se většinou se zděšeným výrazem ochomítalo kolem.
Simona hned po příchodu Emmy vyskočila ze sedu a vrhla se k ní.
Emma se zatím ploužila k židly a vyčerpaně se na ni svalila. Mark předešel Simoniny otázky.
"Co na tom trvalo tak dlouho?" Všichni bezděčně převedly svou pozornost na ně.
"Chtěla jsem vyléčit jenom závažná zranění. Zbytek potom nechat na její schopnosti. Bylo by to celé v pořádku. Stačilo by jí jenom nabrat trochu sil… "
"Ale?"
"Jenže ji nemůžu léčit podle …vlastní vůle, jako u ostatních. Její schopnost mi jen brala energii a dál ji používala sama. Přece jenom ona ani svoji schopnost nemá vedenou. Tělo si tak vzalo moji energii a začalo léčit vše naráz… ."
"Proto ten křik." Ozval se. Samotného ho více trápila Riell než jeho krví nasáklé obvazy.
"Příliš dlouho vnímala ten nápor bolesti. Teď by měla být dlouho mimo."
Stiskl dlaní opěradlo křesla a to pod tlakem jeho drtivé síly prasklo. To ani nikoho nijak zvlášť nezajímalo. Každý se vyrovnával s tím, co se ho týkalo nejvíc.
Někteří v hlavě probírali Riell, jiní Sama, Amanda zase přemítala o Simonině divném chování, a očividně si ho všimla jako jediná. Zato například Cid, který do celé spleti tajemství a nevraživosti kolem Riell neviděl, přemítal o skutečném problému. Takového, který se týkal jich všech a který je všechny mohl v příštích dnech stát život.