Elestea - Kapitola První

Tak chladnou noc už Elestea dlouho nezažila. Nebylo to normální. A už vůbec ne uprostřed léta, které bývalo vždy velice horké. Kapky rosy na trávě zmrzly, vítr ledově fičel, ptáci se choulili na stromech, namačkaní jeden na druhého. Kdo mohl, zůstal raději uvnitř. Zdálo se, že venku není ani jedna živá bytost. Ale přece tam někdo byl.

Na pláni sedělo v kruhu pět postav. Kdo je viděl zdálky, mohl si myslet, že to jsou sochy vytesané z kamene, protože navzdory mrazivému počasí a neúprosnému větru se nikdo z pětice ani nepohnul. Ale pokud by se podíval zblízka, uviděl by, že jsou to živé osoby. Prozrazovaly to pohyby očí a občasný malý obláček páry, když někdo vydechl.

Důvodem, proč tito lidé seděli v takové zimě na zemi, se zdála být obrovská nádoba, která stála uprostřed kruhu, který tvořili. Byla ozdobena jednoduchými rytinami a obsahovala jakousi řídkou, modrou tekutinu, která tiše bublala a vydávala lehký, ne příliš příjemný zápach.

Náhle tekutina divoce zabublala, zhoustla a velmi rychle změnila barvu na sytě nachovou. Hned poté jedna z postav - vysoký, černovlasý mladík - vyskočila.

„No konečně!“ protáhl se. „Už jsem myslel, že tu budeme sedět až do konce světa!“

„Ale Teliene,“ pokáral mladíka šedovlasý stařec s plnovousem. „Už zase jsi netrpělivý.“

„Stejně to nechápu, mistře Carrine,“ zamračil se Telien. „Proč nemůžeme dát králi prostě nějaké masti nebo tak něco? Proč mu musíme vařit nějaký čarovný lektvar, kvůli kterému jsme tu museli sedět snad pět hodin a kvůli kterému mám všechny kosti v těle zmrzlé na kámen?“

„Pokud chceš upadnout v královu nemilost, tak mu dej, co chceš, třeba i kus chleba,“ odsekl Carrin, jedovatěji, než u něj bylo zvykem. „Král od nás žádal lektvar vědění, tak mu přineseme lektvar vědění, a ne nějakou mast!“

„Žádal přinést? Spíše přikázal, ne,“ zamumlal Telien potichu, ale ne dost tiše na to, aby ho neslyšel Carrin, který po něm šlehl zlostným pohledem.

„Mistře, a kdy se vydáme na cestu?“ zeptala se drobná rusovlasá dívka. „Pokud se nemýlím, slavnosti začínají za tři dny, a cesta odsud tam trvá téměř dva dny! A to ještě nemluvím o tom, že si ještě musíme sbalit všechny věci!“

„Neboj se, Faero,“ ubezpečil ji Carrin. „Máme ještě dost času. A co se týče věcí… No, uvidíš,“ mrkl na ni. Pak vzhlédl k nebi. „Myslím, že už je nejvyšší čas jít domů,“ prohlásil.

„Nevím, jestli tam vůbec dojdu. Vůbec necítím nohy,“ stěžoval si Ianis, nejmladší člen této skupiny. Bylo mu sotva třináct let.

„Nebuď měkota,“ žduchl do blonďatého chlapce Telien. „Jak se chceš vydat na dvoudenní cestu za králem, když nedojdeš ani domů?“ popichoval ho.

„Co-o? To si piš, že dojdu domů! A ty mě nebudeš urážet, abys věděl!“ dupl si Ianis.

„Chováš se jako malé děcko,“ posmíval se Telien. Ianis se už nadechoval k odpovědi, když do hádky zasáhl Carrin.

„Tak to by stačilo,“ zarazil je. “Jděte všichni domů a vyspěte se. Zítra vám chci něco ukázat a nechci, abyste u toho usínali. Což mi připomíná…“ nadechl se, „Aliso?“ zahřímal.

Všichni se podívali na postavu, která ležela na zemi stočená v klubíčku a spokojeně spala. Tedy spíše až doteď spala. Dunivý Carrinův hlas ji probudil. Překvapeně zamrkala, když spatřila Carrina a ostatní.

„Vyspala jsi se dobře?“ zeptal se jí Carrin s pobaveným úsměvem. Alisa zrudla.

„Já… Já… Já se omlouvám, mistře,“ zakoktala rozpačitě. „Já… Opravdu nevím, jak se to mohlo stát…“

Carrin se na ni nejdříve vážně podíval - a pak vybuchl smíchy.

„V pořádku Aliso,“ řekl, když se dosyta nasmál. „To se mohlo stát každému z nás. Všichni už jste určitě unavení, tak běžte a pořádně se vyspěte. Musíte být svěží, protože slavnosti se kvapem blíží!“