Krvavý měsíc - 2. První dojem

Vzbudila jsem se …
Nebo spíš, pomalu jsem nabývala vědomí. Nevím přesně kdy, ale najednou jsem si uvědomila, že mám oči otevřené a že tomu tak muselo být po celou tu dobu…vlastně moment, cože? Po celou tu dobu? Noc? Den, či co to vlastně bylo?
Opravdu teď ležím na zemi a navíc tady? Na ulici, kde sotva funguje osvětlení a kde skoro nikdo v noci nechodí, krom mě?
Nadechla jsem se a projela mnou ostrá bolest, pálilo mě v krku, dala jsem se do kašle. Nepomohlo mi to, protože s každým dalším okamžikem, kdy jsem znovu vtáhla vzduch, to bylo jen horší a tolik bolestivé.
Cítila jsem krev.
Najednou bylo vše tak zrychlené, okamžiky se kolem mě míhaly a já sotva zachytávala vše co ke mně přicházelo, začala jsem vzpomínat, reagovat a konečně i chápat.
Noc..smutek..tma a bolest. A něco, co jsem ani nedovedla vyslovit, natož na to jen pomyslet. Ne, to nemohlo být skutečné. Ale přesto se to ke mně vracelo pořád a pořád a já jsem tu nejnereálnější část nesvedla popsat jinak, než slovem o dvou písmenech. Tak hrůzostrašné, tak zvláštně nemožné..
To slovo bylo ON!
Podepřela jsem se na loktech a s hrůzou očekávala, kdy se mého těla zmocní další záchvat bolesti, nebo bych mohla znovu omdlít?
Ale nic se nestalo.
Pach krve mi vnikal dál přes nos do těla a to reagovalo staženým hrdlem, rukama pevně se zatínajícíma v pěst…a mé tělo..hořelo a pálilo. Žíznila jsem.
S hrůzou jsem se podívala kolem sebe, skoro jsem čekala, že uvidím výjev z minulé noci.
Ale on byl pryč, má stará a hojně zašívaná taška s věcmi z práce ležela o kousek stranou. A já,… já se právě válela v kaluži krve, která jen pomalu zasychala na chodníku. Musela být má.
Rychle jsem vymrštila rukou ke svému krku a bála se, tolik jsem se bála. Ruka se mi třásla, čekala jsem, kdy nahmatám tu strašnou ránu, kterou jsem včera určitě utržila, ale nenašla jsem nic. Ani stopu, či škrábnutí, kůže pod mými prsty byla celistvá, pevná a poněkud studená.
Zachvěla jsem se, ale bylo to spíš z vnitřního pocitu, než že by mi byla skutečně zima.
Musela jsem tu ležet celou noc a nikdo si mě nevšiml.
Na obzoru právě začalo vycházet svítat, alespoň jsem to odhadovala podle záblesků, které se tu a tam odrážely od oken okolních budov. S dalším nevědomým nádechem mě přepadla další a ještě o něco větší bolest než předtím. Instinkt, který se najednou ukazoval silnější než kdy dřív, jako by mě volal a táhl do bezpečí a stínu. Křičel po útěku, po úkrytu a já byla blízko jej vyslyšet.
Věděla jsem, že bez ohledu jak na tom jsem a co se vlastně stalo, a to jsem si bála přiznat ze všeho nejvíc, se musím dostat do bezpečí.
S každou další minutou jsem měla větší potřebu se otočit, udělat jen ten malý pohyb směrem k....mé vlastní tratoliště krve….brrr…NE! To nesmím!
Na co to myslím? Proboha!
Nechtěla a nemohla jsem si to přiznat, vnitřně jsem se bránila, to musí být jen nějaký sen, či noční můra. Jen lež, určitě jsem včera zakopla a praštila se do hlavy…určitě jsem teď blázen, nebo blouzním.
Ale co když…?
Ne, na to teď nesmím myslet, musím se odsud dostat a až pak budu přemýšlet.
Nevím proč jsem tak jednala, opravdu jsem to cítila jako nevyhnutelnost. Ačkoliv zdravý rozum každého člověka by hlásal okamžitě vyhledat pomoc.
Jenže já věděla, že té by se mi pravděpodobně v téhle chvíli nedostalo. Tohle bylo něco víc, něco jinak.
Shlédla jsem dolů na své ruce. Byly bledá a tak podivně… Jak to jen popsat? Cítila jsem každou částečku sebe a vnímala jsem sílu, která mi pod tou bledou a vychladlou kůží vibrovala.
Co se to se mnou stalo?
Rychlost dechu se zvýšila, musím odsud utéct, hned!
Tohle není nejlepší doba, načasování a ani situace…ne.
Jenže s tím poznáním, jak velmi toužím uposlechnout své instinkty jsem se zarazila znovu. Nevědomky a jen na chvíli. Tak jako předtím mě nyní dostihly mé instinkty, které byly neuvěřitelně popuzené a citlivé, tak nově probuzené.
Bylo to protivné, než jsem si uvědomila, co se to stalo, jak se mi změnil pohled a vnímání světa. Jako kdybych probudila ty vnitřní smysly které jsem používala při svých kresbách, ale bylo to horší. Bylo toho víc a bylo to silnější, ostřejší.
Viděla jsem a to i v barvách, které bych nepovažovala za možné. Se zrakem se změnilo i vše ostatní. Cítila jsem, vnímala a slyšela.
Jak na druhé straně bloku otevřely s lehkým lupnutím dveře, jak někde na protějším rohu bouchla okna o stěnu, zvuk budíku, tiché nadávky, kávovar, štěkot psa, vůni benzínu a spálené pneumatiky.
A teplo vší té lidské krve, která najednou byla tak čilá a všude.
Chtěla jsem to popřít, ale s každým dalším okamžikem, nádechem a pootočením hlavy byť jen o kousek to vše bylo tak reálné. Byla jsem netvor, problesklo mi hlavou a já se zděsila sama sebe.
Sbíhaly se mi sliny na mou vlastní krev, ve které jsem stále ještě napůl ležela. Vždyť jsem uvažovala nad vraždou dalších, kterých by byla teplá a čerstvá a tak…dobrá. Znovu mě pálilo v krku a zatínala jsem své pevné prsty do dlaní. Netvor..netvor, netvor..NETVOR, křičela jsem v duchu zase a znova.
A pak…jako kdybych viděla samu sebe jak tu stále ještě ležím a snad čekám, až to nějaká nic netušící oběť vyřeší za mne, sama se mi nabídne….pořád jsem tam ležela…
Byl to impulz.
Start, katalyzátor.
Už jsem se neválela dál na zemi, vyletěla jsem odtamtud s dokonalou novou rychlostí. Bylo to jen o přežití, teď šlo o každou sekundu kterou jsem mohla mít.
Ačkoliv mým tělem v tu chvíli probíhaly neuvěřitelné křeče a záplavy emocí a citů, svaly se mi stahovaly a znovu rozpínaly. Zadržela jsem dech, uběhla další vteřina, pak druhá. Dokážu to, nedýchat?
S bolestí jsem popadla svou tašku a napůl jsem se potácela a napůl běžela domů. Do toho opuštěného bytu, který jsem teď tak zoufale potřebovala. Byla jsem tak neskutečně vděčná, že tam jsem sama.
Žádní rodiče, žádní přátelé kteří by mě sháněli…nikdo.
Tam budu mít klid, když se tam dostanu. Musím se tam dostat. Prostě musím, to dokážu.
Dveře se se skřípáním rozletěly, ačkoliv jsem se snažila zacházet s nimi jemně. Věděla jsem, že by to mohlo dopadnout hůř, cítila jsem pod kůží, jak silná bych mohla být. Ale to jsem nepotřebovala.
Dveře se mi teď budou hodit. Bude se mi hodit všechno – veškerý nábytek, oblečení (to málo co jsem měla), zkrátka cokoliv, aby mě to tady udrželo.
Alespoň do další noci.
Ale dokážu to? Vytrvat a nepoddat se tomu? Nebýt monstrum? Nebo nekřičet pod dalším návalem bolesti, která teď jakoby chytla druhou vlnu a znovu zaútočila.
Rozhořelo se mi celé tělo a co hůř…i má mysl. To co mě teď čekalo se rovnalo peklu.
A to byl bezesporu jen začátek…tím jsem si byla jistá..

Dívala jsem se na sebe zase a znovu. Ačkoliv to malé zrcadlo nad umyvadlem bylo jen stěží dostatečné.
Zase se mé oči roztahovaly úžasem, děsem a přemírou všech emocí, které mě vždy zachvátily, když jsem sebe uviděla.
Ale byla jsem to vlastně já?
Trochu jsem se přikrčila a nedýchala, bolest mnou projela pokaždé, když se za těmi tenkými stěnami bytů někdo přiblížil, nebo když jsem cítila lidi…a teď jsem to slovo už mohla a musela říct…tak blízko.
To, že jsem nebyla člověk jsem musela přijmout, Stačil k tomu první pohled, nebo to co tomu předcházelo. Nemohla jsem to déle popírat. Kdybych mohla, plakala bych, ale teď se můj odraz tvářil jen neskutečně nešťastně. A byl to dokonalý odraz, takový který se hned tak nevidí. Ale já ho nenáviděla, bude tomu tak, protože to znamenalo, že já už nejsem člověk a že vlastně veškeré já, které jsem znala už není.
Jako kdybych umřela.
Možná, vlastně určitě tomu tak i bylo. Nebyla jsem to já a už nikdy nebudu, nemusela jsem hádat, ani sledovat horory, či číst knihy. Protože tahle změna bude trvalá, jako můj..“život“.
Byla jsem upírka, nová, lačná po krvi a neskutečně zhnusená sama ze sebe.
Další lidský tep za tou papírovou stěnou vířil moje smysly a já zatnula zuby. Vydržím!
Vlasy se mi vlnily tak jako předtím kolem obličeje a byly teď o odstín tmavší, tak jak jsem si vždy přála, vypadaly skoro jako černé. Ostře kontrastovaly s bledostí a pevností celého těla a nakonec…i s tím nejděsivějším. S mýma očima.
Krvavé a chtivé, tak blízko k pokušení, tak blízko k podlehnutí.
Já upírka.
Vzbudila jsem se…