Když není cesty zpět... - II. Les

Teplé sluneční paprsky a vlahý vánek mě příjemně pošimraly na tváři. Otevřela jsem oči, ještě chvíli ležela a dívala se na strop, na kterém slunce vytvářelo nádherné obrazce odrážejících se předmětů. Měla jsem na sobě oblečení z předešlého večera. Pomalu jsem si vybavovala vše, co se stalo a pocítila obrovský stud nad tím, jak jsem se zachovala k onomu muži, který mi včera podvakrát nejspíš zachránil život. Prudce jsem vstala, ale pak zase padla zpět do peřin, jak se mi zamotala hlava. Musela jsem ještě chvíli ležet, než jsem se mohla převalit na bok a pomaličku se posadit. Rozhlédla jsem se po místnosti. Jak to, že je okno otevřené? Byla jsem si naprosto jistá, že jsem ho neotvírala. Opatrně jsem vstala, chvíli počkala, než se mým nohám vrátí ztracená rovnováha a vyrazila ke dveřím. Klíč byl v zámku, vyzkoušela jsem kliku a vydechla překvapením. Bylo zamčeno. ‚Vždyť jsem je přece nezamykala?‘ zašeptala jsem si sama pro sebe. Divné. Tohle místo je divné, zvláštní. Až příliš.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, snad abych se probrala a spěchala dolů na snídani. Usadila jsem se ke stejnému stolu jako včera a vyhlížela toho tajemného cizince, přece jen jsem měla v plánu se omluvit. Nikde tu však nebyl. Jen já a jeden postarší pár, který se co chvíli k sobě naklonil a něco si vesele špital. Na chvíli mou mysl zahalila vlna nostalgie a smutku, když jsem si vzpomněla na matku, otce a dokonce i na Caleba, i když zrovna on byl tím, kdo mi z nich ublížil snad nejvíc.
‚Dobré ráno, slečno.‘ Hostinská mě vyrušila ze zamyšlení a já sebou vylekaně trhla. Postavila přede mě snídani a chystala se odejít.
‚Dobré ráno. Počkejte, prosím!‘ Zadržela jsem ji. ‚Chtěla jsem se vás optat na toho muže ze včerejšího večera… však víte… toho s tím vínem.‘ Nebyla jsem schopná vymyslet souvislou větu. Co se to jen se mnou děje?
‚Aha, vy máte jistě na mysli toho pána v hnědém plášti a klobouku?‘ V očích jí zasvítil plamínek poznání. ‚Odjel dnes velice brzy ráno, ještě před tím, než se slunce vyhouplo nad obzor.‘
Úsměv mi pohasl. Nejspíš si toho všimla a její obličej se zakabonil. ‚Neměla bych vám to říkat, ale od něj byste se měla držet dál, takové cizince tu nevidíme rádi.‘ Nechápala jsem o čem to mluví, ona se však ještě více zamračila a pokračovala. ‚Jednou za čas se ve zdejším kraji nějaký takový objeví a přinese sebou řadu nepříjemností.‘
‚Dost dobře nechápu o čem mluvíte, paní. Jakých nepříjemností?‘ Byla jsem zmatená.
‚Už jsem vám řekla víc než dost,‘ dodala jen a rychle zmizela v kuchyni.
Bezmocně jsem pokrčila rameny a pustila se do snídaně.

Po snídani jsem osedlala Calliope a vydala se prozkoumat, odkud kam vede ten proklatý les a kde bude nejjednodušší do něj vstoupit. Jako by se však roztahoval úplně všude, jeho mohutné listnaté a jehličnaté stromy, husté houštiny a vysoké neprostupné kapradiny mi naháněli strach. Otřásla jsem se při myšlence, že mi zítra ráno nezbývá nic jiného, než si tím lesem proklestit cestu.
Odněkud z houštin vyrazilo hejno vyplašených ptáků a kůň pod mým tělem sebou úlekem zběsile trhl, měla jsem co dělat abych ho uklidnila. ‚Nic se neděje, Callie,‘ šeptala jsem jí do ucha, ale úplně jistá jsem si tím nebyla. Seskočila jsem z jejího hřbetu a vydala se blíže k lesu, snad abych se podívala, co ta zvířata tak vyděsilo. Čím blíže jsem byla lesnímu porostu, tím více se Calliope vzpouzela, trhala opratěmi, až se zastavila a začala opět nervózně přešlapovat na místě. Nechtěla jít dál, z nějakého důvodu se k onomu lesu bála přiblížit.
‚Klid holka, všechno je v pořádku,‘ konejšila jsem jí i sama sebe. Pustila jsem opratě a nechala ji tam, kde byla. Sama jsem došla k prvnímu stromu, opřela se o jeho zrohovatělou kůru a zahleděla se hluboko do nitra porostu. Dýchala jsem mělce, přerývavě a snažila se očima zaostřit na něco, co by tam nepatřilo. Nic jsem však nenašla. Pomalu jsem se otočila a vracela se zpátky ke Calliope, když v tom jako bych zaslechla slabé hrdelní zavrčení ozývající se odněkud z houštin. Znovu jsem tedy natočila svou hlavu směrem k lesu a to, co se mě zmocnila, bylo silnější a děsivější než panika. Byl tu znovu, jako včera. Odhadem tak dvacet metrů ode mě, seděl u stromu ten samý velký černý vlk a jeho žhnoucí oči mě propalovaly skrz na skrz. Na nic jsem nečekala, zběsile se rozběhla ke koni, vyhoupla se do sedla a uháněla pryč odsud. Calliope běžela jak o závod, také chtěla být co nejrychleji v bezpečí. Stále jsem se otáčela, jestli ten vlk neběží za námi, ale nic jsem nezahlédla. Celá udýchaná jsem dorazila k hostinci a kobylku jsme ustájila v zadní části domu. Když jsem se jí podívala do očí, viděla jsem v nich neskrývanou úlevu, stejnou, jakou jsem cítila ve svém srdci. ‚Hodná holka.‘ Vtiskla jsem jí polibek a vyrazila na večeři.

Ani při večeři jsem nezahlédla může v hnědém kabátě a hostinská mi jen přinesla jídlo a hned na to odešla, evidentně neměla náladu se mnou mluvit a odpovídat na přihlouplé otázky, kterých jsem měla plnou hlavu. Neměla jsem jí to za zlé a jakmile jsem dojedla svou večeři, odebrala jsem se zpět do svého pokoje, popřemýšlet o nejvhodnější cestě skrz les. Zabalila jsem si všechny věci na zítřejší odjezd a po té se natáhla na postel, věděla jsem, že tak se mi bude plánovat nejlépe. Hlava mi však brzy klesla na hrudník a víčka se únavou zavřela.
Měla jsem zlé sny, ve kterých mě neustále honili vlci a muž v kabátě po nich střílel stříbrnými kulkami. Pak se na mě ten muž podíval, pozvedl svou zbraň a namířil ji proti mně. V očích černých jak noc mu plály plameny nenávisti a zloby. Trhla jsem sebou a posadila se na posteli. Podívala jsem se ven z okna, opět bylo otevřené. Věnovala jsem tomu však jen pramálo ze své pozornosti, protože mě zaujalo něco zcela jiného. Na temně černém nebi, obsypaném tisícem hvězd, se jako pyšný král vznášel bledý měsíc v úplňku a svým chladným stříbřitým světlem osvěcoval mýtinu vzdálenou pouhých několik metrů směrem na západ. Chvíli jsem pozorovala ten nezaměnitelně nádherný úkaz a už jsem se chystala zpátky do postele, když jsem uslyšela hlasité vytí. Podívala jsem se směrem odkud přicházelo a chloupky vzadu na krku se mi zježily návalem vzrušení. Z lesa poblíž mýtiny vycházela skupinka asi jedenácti vlků a pomalu mířila na měsícem nejlépe osvětlené místo, kde utvořila kruh. Všichni společně zvedli své protáhlé tlamy vzhůru k nebi a teskně zavyli. Pak z lesa vystoupil ten poslední, největší, nejspíš vůdce smečky. Obrovský vlk se žlutě zbarvenýma očima. Znovu jsem se zachvěla, nemohla jsem odtrhnout oči. Posadil se doprostřed mezi ostatní a hlasitě táhle zavyl. Jako bych pocítila jeho smutek, jako by mě ten přehršel citu, který ke mně pronikl, srazil na kolena. Pocítila jsem tu náhlou slabost a naprosto ji nechápala. Vlk se žlutýma očima zavětřil a asi zachytil můj pach, protože se zvedl a kráčel přes mýtinu směrem k mému oknu, kde se posadil. Zbytek smečky zůstal na místě a pouze ho pozoroval, asi tušil, že mu ode mě žádné nebezpečí nehrozí. Bylo to zvláštní, najednou jsem se vůbec nebála, všechen ten strach, který mě ovládl odpoledne jako by zmizel, možná to bylo tím, že nyní mě od něj dělilo celé jedno patro domu, což bylo dobrých dva a půl metru nad zemí. Chvíli jsme pozorovali jeden druhého, bála jsem se promluvit, snad abych ho nevyplašila. Jak pošetilé. Několik vlků ze smečky hlasitě zaštěkalo a černý vlk sebou trhl. Pak se pomalu postavil na všechny čtyři, čímž mi opět připomněl jak obrovský oproti ostatním vlastně je, naposledy zavyl a vrátil se ke zbytku své smečky. Zavřela jsem okno, zatáhla špinavou záclonku a pozorovala vlky jak jeden po druhém mizí v temnotě lesa, vůdce šel poslední. Ulehla jsem do postele. Zvláštní pocit se dostavil znovu, ale nyní jsem věděla co znamená. Už jsem našla cestu do lesa. Věděla jsem kudy vstoupit. Zní to bláznivě, ale vlci mi tu cestu ukázali…