Krvavý měsíc - 4. Tužby našich přání

Jak daleko to stačí zajít?
To by mě opravdu zajímalo. Už to byly tři dny co jsem opustila Seattle a doslova jsem se plazila po zemi.
Cítila jsem křeče a z pusy mi teď v jednom kuse tekly sliny. Zmítala jsem se v agonii a jen stěží jsem dokázala myslet racionálně. Jak dlouho zvládnu odolat?
Aljaška byla v mnoha směrech ideální. Lidé se drželi při sobě ve vesnicích a ven vyráželi v počasí které teď vládlo, jen zřídka.
Byly bouře a ačkoliv to v červnu bylo neobvyklé, byla i zima. Naštěstí pro mě, řekla bych.
Zatnula jsem prsty do země a cítila jak mi mezi nimi prokluzuje hlína.
Já to přece zvládnu odolat, nezabít. Vždyť to byli lidé jako já,..nebo spíš, jako jsem bývala já.
Ovšem moje odhodlání se vytrácelo spolu s příčetností. Už nezbývalo moc a nic mě neudrží. Docela jsem se divila, jak jsem zvládla odolat tak dlouho.
Tolik bolesti…nikdy jsem nebyla hrdina a pokud to jen trochu šlo, snažila jsem se tomu spíš vyhnout. A teď tady dobrovolně ležím, rozdírám zem, ničím stromy a kameny pod mýma rukama drtím na prach.
Jenže mou hlavou se pořád dokola honil matčin hlas: „Musíš si sebe vážit, zlatíčko.“ To mi říkala vždy, když jsem o sobě pochybovala.
A tahle jediná věta mě teď držela nad vodou, i když už to bylo tak dávno, co mi jí řekla naposled.
Zařvala jsem a znovu se v křečích svíjela na zemi. Cítila jsem, jak se mi hlína dostává do vlasů a jak se moje chatrné šaty trhají. Ale bylo mi to jedno.
Já toužila jen po krvi a skutečně jsem už i viděla rudě, nebyla to jen pověra.
Představila jsem si, jak hustá a zpěněná bude, až ji okusím. Teplá a ještě pořád rychle pulzující, dokud nebude konec. Nebude mi to stačit, budu chtít víc. Měla jsem tak strašný hlad a touha mít to hned byla přímo nesnesitelná.
Já chci, potřebuji a musím mít krev. Musím!
A najednou všechno kolem mě ztichlo. Už jsem nevnímala ani ten matčin hlas, zvuk trhající se látky, moje úpění. Nic z toho už v mém světě nebylo, protože já už žila jen pro jediné.
Musím ji mít.
Ani jsem si nevšimla, že jsem vstala. Moje svaly se napjaly v jediném krátkém okamžiku a spolu s ním přišel i ten lahodný záchvěv vůně. Život, někde tady byla čerstvá krev.
Znovu se z mého hrdla ozval řev a já jsem vyrazila kupředu. Ta energie byla spalující, cítila jsem jako by moje kůže zase hořela tím známým ohněm.
Letěla jsem kupředu lesem a jen můj hlad už mě poháněl. Tohle bylo moje dno.
Je mi jedno jaká a čí ta krev bude, ale bude moje.

Zavzlykala jsem a přitáhla jsem si její tělo blíž.
Bylo mi hnusně samo ze sebe, ale to mi nebránilo pít a pít, jako kdybych se mohla udávit.
Mlaskání a divoké zvuky mé žízně naplňovaly až dosud ztichlý les kolem.
Nemohla jsem se zastavit, chtěla jsem odvrhnout její tělo a znovu skočit třeba z nějakého útesu, ale místo toho jsem ji sevřela ještě o něco víc. Nějaká její kost, asi žeberní mi praskla po rukama a já jsem zabořila zuby hlouběji.
Nemohla jsem se od ní odtrhnout ať už to bylo sebe nechutnější. Musela jsem ji mít až do poslední kapky.
Cítila jsem, jak chvíli předtím se mi zkusila ještě jednou postavit a zatnula do mě při svém chabém odporu drápy. Ale ty neprotnuly mou tvrdou, bledou kůži a já pila dál. Až se přestala bránit.
V tu chvíli odešla.
Znovu jsem se zakuckala a zafuněla do jejího drsného kožichu. Byla jsem skutečně nechutná.
A věděla jsem těsně před koncem, že jen jedna mi stačit nebude.
Zabila jsem.
Když jsem konečně skončila, ještě jsem svírala její zborcené tělo a i když beze slz, vzlykala jsem znovu do jejího kožichu.
Tvých devět životů ti bylo k ničemu. Nemohla ses mi ani bránit. Pomyslela jsem si a pohladila jí po její zničené šíji.
Byla první na kterou jsem narazila, její krev ačkoliv zvířecí mě dokázala vydráždit jako nic předtím. Byla zraněná, v přední tlapě měla zabodnutý trn. Stačila jediná kapka její krve a neměla šanci.
Ačkoliv se snažila bojovat.
Strhla jsem jí z té skály a ještě v letu ji zabořila své žíznivé rty do krku. Chtěla udělat to samé, ale ani mě neškrábla.
A tak jsem z ní vysála život.
Když jsem tam teď tak ležela a v náručí svírala její polámané a mrtvé tělo, znovu jsem mohla na chvíli přemýšlet.
Co bude dál?
Zase se nechám tak vyhladovět, až se neudržím a někoho skutečně zabiji? Ale tentokrát třeba i člověka? Co kdyby mi místo téhle pumy přišel do cesty nějaký turista, nebo místní? A mám vůbec naději tomu odolat?
Ne.. nemám šanci tomu odolat, protože jsem teď upír a ti skutečně potřebují krev. Ačkoliv jsem se tomu snažila odolat, neměla jsem na vybranou. Nikdo z nás už ve skutečnosti neměl. Byla to naše přirozenost.
Ale na svůj první lov jsem dopadla snad dobře, když jsem se zvládla ovládnout a nezabít… člověka.
A pak mi to došlo.
Z ničeho nic jsem ucítila další tiché křupnutí, jak jsem automaticky přitvrdila stisk kolem těla své zachránkyně. Omluvně jsem se na ni podívala a políbila ji znovu na krk. Jako kdyby to snad mohla vnímat.
Když jsem dokázala zabít zvíře a napít se jeho krve, mohla bych to tak dělat pořád? Znepokojivě jsem se zavrtěla, protože jsem cítila, že mám pořád velký hlad. Tohle byla jen chabá náhražka.Ale mohlo by mi tohle pomoct, abych nezabíjela lidi? Nebo je tahle moje snaha předem odsouzená?
Zavrtěla jsem tvrdošíjně hlavou. Nemůže být, to bych přeci nezabila tuhle kočku. Vypila jsem její krev jako nic a je mi dobře. Vlastně mnohem lépe než předtím a mohu aspoň trochu znovu rozumě přemýšlet.
Vydechla jsem a poprvé v tom byla úleva. Ani jsem nepostřehla, že jsem zase zadržovala dech. Samozřejmě, že to dokážu. Když se budu alespoň nějaký čas úplně vyhýbat lidem a dávat si pozor na to co všechno a kolikrát zabíjím, tak by se to mohlo povést. Kdo ví, třeba bych jednou mohla…ne, na to nesmím ani pomyslet. Domů už se nikdy vrátit nemůžu.
Smutně jsem si povzdechla a pak se naposledy přitulila k mrtvému tělu své první oběti.
„Postarám se o tebe.“ Zašeptala jsem jí do kožichu a jen s minimálním úsilím jsem se zvedla.
S jejím tělem přes rameno jsem se vyšplhala na skálu, kde jsme se poprvé střetli a kde ještě žila.
Tam jsem ji pohřbila a pak se otočila zpátky k lesu.
Ještě pořád jsem měla žízeň a teď mám možnost a příležitost trochu se procvičit. Zjistit jak to vlastně funguje. Vždyť předtím jsem na ni zaútočila čistě ze zoufalství. Teď se musím začít učit, zjistit víc o tom, co potřebuju.
Zavětřila jsem a cítila další záchvěv vzrušení.
Někde poblíž bylo další zvíře a jeho strach jsem cítila se zvýšeným bušením srdce. To teplo mě lákalo a já začala znovu lovit.
Uhm… měla jsem takovou chuť, ta krev byla jako pozvání.

Nakonec jsem zjistila, že to není tak hrozné.
Stal ze se mě naprostý divoch, už týdny jsem neviděla nic, co by nasvědčovalo přítomnosti lidí. Zašla jsem na sever dál, než bych pokládala za možné.
Ten čas, který jsem strávila v divočině mi pořád ukazoval víc o tom, kým nyní jsem. Hodně jsem se krmila a taky běhala. Šplhala jsem po skalách a potápěla se hluboko do moře. Bylo to jako dlouhé prázdniny, které neměly skončit, bylo to osvobozující.
Jako upír jsem tu a tam objevovala věci, které by mi jako člověku často unikly. A pak, trochu jsem se za to styděla, ale neustále jsem se sama fascinovala.
Celé dva dny jsem dokázala prosedět na jednom místě a nemohla se odtamtud pohnout. Byl to zrovna slunečný týden a já se dostala na jednu vyvýšenou skálu, poblíž pobřeží. Nedokázala jsem se hnout a jen jsem zírala na svoje ruce a svou kůži.
Na sluníčku byla tolik jiná.
Fascinovaně jsem otáčela dlaní a pak pažemi, ani jsem nevnímala, že mám otevřenou pusu, jen jsem tiše zírala a nemohla se vynadívat. Moje kůže… byla tak.. nádherná a jemná.
Už jsem si nepřipadala jen jako predátor a stroj na zabíjení všeho co má krev. Teď jsem byla i..no bylo to, jako bych znovu byla člověk a měla svůj talent pro vidění věcí, co nikdo jiný nevidí. Sluneční paprsky už mě tak nepálily jako na začátku, zvykla jsem si na to, když jsem se pohybovala v přírodě. Už jsem nemusela mhouřit oči a vyhýbat se tomu, vlastně, teď to bylo docela příjemné.
Znovu jsem se pohnula, abych si vzápětí stejně uhranutě povzdechla a znovu si přejela prstem jedné ruky po té podivné kráse. Má kůže na slunci zářila, byla jako proměněná a její bledost dostala nový rozměr tisíců světelných paprsků, které se po ní vinuly a odrážely v barvě duhy.
Ne, nedokázala jsem se od sebe odtrhnout, připadala jsem si tak křehká a zranitelná. Jako kdysi, když jsem byla ještě člověk. Tady a na sluníčku jsem zapomínala, kým jsem. Nebo alespoň z větší části, protože tohle mě fascinovalo.
Když konečně slunce zašlo a já se s povzdechem odvrátila od posledních paprsků na obzoru, byl čas odejít.
Musela jsem to vzdát, protože bych tady sice mohla sedět na věky, ale musela jsem myslet i prakticky. Potřebovala jsem se převléknout a také jít na lov.
Svůj batoh jsem si schovala do skrýše, kterou jsem si zabrala pro sebe v jedné z opuštěných jeskyň. Byla ideálním místem, kam nikdy nikdo nepřijde, protože byla několik metrů nad zemí a bez žádné přístupové cesty.
Navíc do téhle oblasti lidé obvykle nechodí.
Vstala jsem a po lidském způsobu se protáhla. Sice jsem to nepotřebovala, protože jsem se necítila vůbec unavená, ale bylo to milé gesto. Pořád jsem byla tak trochu člověk a to mě těšilo.
Seskočila jsem dolů a pro potěšení jsem se dala do běhu. Ta rychlost byla ohromující a dokonalá. Milovala jsem to, pousmála jsem se pro sebe.
Zvrátila jsem hlavu do zadu a vdechla chladný večerní vzduch. Voněl tak…
Doslova mě to praštilo do nosu a já se na místě zarazila. Tohle jsem necítila už…
Ten pach! Ach bože, proč mi to dělají!
Instinktivně jsem zatoužila ihned po té stopě vyrazit. Ale fakt, že jsem se zarazila na místě a nebyla schopna se poohnout, svědčil i o něčem jiném.
Někde tady poblíž byl člověk a já na něho měla chuť. Doslova ohromnou.
Ale otázka zněla jinak…
Jak daleko to stačí zajít?