Krvavý měsíc - 6. Přivítání

K problémům se vyplatí stavět čelem.
A tak, i teď, když jsem zcela jistě stála tváří v tvář své zkáze se ve mně probudilo veškerá má síla. Už mě nebavilo utíkat a navíc, po mém posledním pokusu jsem ani neměla kam.
Co tohle znamená?
Tamhle stojí dva upíři, znají moje jméno a dívají se svýma podivně světlýma očima. A já už před nikým nechci utíkat, ani před nimi ne.
Smutně jsem svěsila hlavu a cítila, jak i moje napjatá ramena poklesla. Vzdala jsem svůj pokus o útěk. Dneska už ne. Ale přesto jsem věděla, že jestli na mě zaútočí, bude to znamenat boj. A ten musím zákonitě prohrát. Byla jsem sama a oni byli dva.
Ta tíha se kterou moje myšlenky takto pracovaly opadla, ať se stane, co se má stát. Postavím se tomu čelem, vydržím, v tomto svém novém životě vydržím. I když to znamená, že byl i tak dost krátký.
Cítila jsem, jak se mi o tvář otřel noční chlad. Zvedla jsem hlavu.
Oba stáli pořád naproti mně, ačkoliv ta žena, co předtím promluvila byla o několik kroků blíž.
Dívala se na mě s podivnou směsicí citů.
Nevím jak, ale vycítila jsem, co tím myslí. Tohle jsem znala až moc dobře. Takhle se jsem se občas dívala na maminku, předtím než odjeli. Předtím než se ze mě stal upír.
Mraky se hnaly nízko nad námi a já se choulila do sebe. Ta žena, naklonila hlavu na stranu a její výraz dostal ještě znatelnější odstíny.
Usmívala se takovým tím způsobem, který vás zahřeje až na srdci, i kdybyste byli jakkoliv smutní. Byla v tom všechna přátelská a milující shovívavost, se kterou se díváte na někoho, koho velmi milujete a kdo se dostal do těžké situace. Starost, láska, něha, bolest z toho, že trpíte.
Také jsem zaváhala, byla jsem zmatená. Tolik jsem toužila se k ní rozběhnout, aby mě mohla obejmou a já ji. Jako kdybychom se už znaly, ale ta touha byla neskutečná. Ona mě neznala a já ji také ne. Byla to upír, který mě ještě před několika hodinami pronásledoval a který na mě vrčel ve své zlobě.
Jaký by měla důvod, tvářit se takto?
Pak se můj pohled přesunul od ní k muži, který se díval velmi úzkostlivě. Jako kdyby se o ni bál, nevěřil mi, to bylo jasné. A stejně jako já, i on byl překvapený z toho, co jeho partnerka dělá.
Když vycítil, že se na něj dívám, opětoval mi to. Ucukla jsem a schoulila se víc do sebe. Nemohla jsem vydržet jejich pohledy a tak jsem se zadívala přes ztichlé domky pryč. Směrem k lesu. Vlastně jsem ho ale nevnímala, podvědomě jsem si přála sledovat je.
Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Byla tmavá noc a já jsem místo pocitu sebezáchovy cítila k nim jakýsi druh náklonnosti? Byla jsem vážně šílená.
Škoda, že tohle opravdu nebyl sen. Kdybych se teď probudila ve svém malém bytečku, bylo by opravdu načase.
Ale tohle nebyl sen, tohle byla skutečnost a já jí musela čelit. Tak, jako jí čelili ti dva.
Když jsem odpoutala svůj zmučený a zmatený pohled od lesa, podívala jsem se zpět na ně.
Viděla jsem, jak se na sebe mezitím významně dívají. Snad si i něco říkali, ale k mým uším se nedoneslo nic.
Ta žena se znovu usmála a rozcuchané vlasy se jí jemně zavlnily do větru. Vypadalo to tak mile, známě.
„Rain,“ oslovila ně znovu.
Když promluvila, jako by se něco prolomilo. To kouzlo bylo pryč a já znovu pocítila strach.
Odkud zná moje jméno?
Zachvátila mě panika, co to může znamenat? Mohla by nějak vědět kdo jsem? Mohla by toho nějak zneužít? Moje mysl automaticky skočila k těm, které jsem teď cítila chránit do poslední kapky,..no vlastně do poslední chvíle svého..nebytí.
Ten muž po ní znovu střelil pohledem a lehce se zamračil. Ale ona si ho nevšímala a i přes jeho tiché zasyčení udělala další krok směrem ke mně.
Ustoupila jsem a lehce se přikrčila, ale ne útočně.
Ten muž zasyčel znovu a také se nahrbil. Natáhla k němu ruku a chvíli tak bez pohnutí stáli, dokud se znovu nenarovnal a nevěnoval jí jeden kyselý úsměv. Spíš škleb, řekla bych.
„My ti nechceme ublížit, chceme si jen promluvit.“
Měla příjemný hlásek, takový správně vyvážený. Měkký, ne moc hluboký a ani vysoký, zkrátka příjemný. Mohla bych ho poslouchat roky.
Co mě to zase napadlo?
Jistě že ho nemůžu poslouchat, a už vůbec ne roky. Vždyť se mě snažili zabít, sledovali mě a ještě i teď jsou připraveni kdykoliv vystartovat. Minimálně on ano.
Nedůvěřivě jsem si jí měřila a ještě jednou jsem udělala krok vzad. Dost na to, aby to bylo jako má odpověď.
Naklonila hlavu na stranu a povzdechla si.
Najednou mnou projela vlna bolesti. Jak to, že mě bolí, že bych ji mohla zklamat? Urazit, či jinak ublížit?
Zase ta vlna citů…ta naléhavá potřeba ji chránit. Jako kdyby byla vším, kolem čeho se soustřeďuji. Jenže on se znovu pohnul kousek dopředu a přerušil tok mých myšlenek. K němu jsem spíš cítila obezřetnost a nedůvěřivost. Jestli se znovu přiblíží, budu se bránit.
Bála jsem se ho, byla tak hrozivý.
Rozložitá ramena, převyšoval svou společnici minimálně o hlavu a půl a každý jeho pohyb, krok, či pohled byl plný…no, nevím co to bylo. Ale jímala mě bázeň, jako kdyby přede mnou stál někdo významný, snad samotný král. Já nevím, naplňoval mě bázní a úctou.
„Ne, prosím..,“ volila opatrně každé svoje slovo. Ruce měla ve vzduchu, jako v náznaku příměří, otevřenými dlaněmi ke mě.
Věřila jsem jí, ale i tak jsem se nedokázala ani pohnout, či vydat jakýkoliv zvuk. Mohla jsem ji jen sledovat a … obdivovat.
Musí mít ale odvahu, mluví tu s úplně cizím upírem, navíc s někým, kdo se jí pokoušel také zabít. Moment, zarazila jsem se. No ovšem, tak to přeci také mohlo vypadat. Vtrhla jsem do jejich světa a skutečně se mohlo zdát, že jsem je napadla jako první, ale to bylo nedorozumění. Najednou mě zaplavila nová vlna úlevy a klidu. Tohle se přeci dá vysvětlit a pak se rozejdeme v míru a pokoji.
Tedy snad.
„Vyslechni nás, my nejsme jako ti ostatní. Prosím.“
Naklonila jsem hlavu na stranu, tohle jsem dělala vždy, už jako člověk. Hloupé gesto. Ale pochopila jej.
„Neublížíme ti,“ opakovala pomalu. A pak, když viděla, že jsem lehce přikývla, opatrně svěsila ruce a uvolnila se. Její společník také, ačkoliv neochotně.
Přistoupila jsem na jejich hru a také se narovnala.
„Tady není nejlepší místo na hovor.“ Rozhlédla se kolem a já sledovala její pohled.
Když se naše oči znovu střetly, usmála se.
„Kousek odsud je nepoužívané skladiště, kde nikdo není. Půjdeme první a o nic se nepokusíme. Můžeš nám věřit, slibuji.“
Tohle bylo riskantní, váhala jsem. Moje oči znovu přelétly celé místo a zastavily se u lesa. Proč bych jí měla věřit? Můžu teď utéct a budu mít náskok, když poběžím tak jako odpoledne, tak mě nechytí.
„Prosím,“ znovu požádala a její hlas byl tak naléhavý.
Jako kdyby věděla, na co teď myslím.
A tak jako předtím, mě zabolela představa, že bych ji mohla zklamat.
Otočili se velmi pomalu a lidskou chůzí, ačkoliv to bylo nezvyklé pro náš druh, šli zády ke mně k místu, kde podle nich bylo bezpečné si promluvit.
A měla pravdu, o nic se nepokusili a svým činem mě přesvědčili, že to zatím ani neudělají. Vždyť šli přede mnou, byli mi vystavení na pospas, kdybych já chtěla.
Ale já nechtěla.
Vešli dovnitř haly, která zela prázdnotou, jen ohromný prostor, nyní nijak nepoužitý. Jindy to muselo být skutečně skladiště.
Zůstala jsem stát u dveří, zatímco oni přešli znovu několik metrů dál.
Stáli teď vedle sebe a jen na chvíli si vyměnili pohled. Teď se i ten muž tvářil o něco uvolněněji. Lehce se na ni znovu zakřenil a ona se na oplátku usmála.
Pak se otočili ke mně a přistihli mě, jak na ně zírám.
Sklonila jsem hlavu a podívala se stranou.
„Dobře,“ řekla dívka a pak pokynula hlavou ke svému společníkovi. „Tohle je James,“ lehce kývl, když vyslovila jeho jméno. Pak ukázala na sebe, „já jsem Sun.“
„Rain.“ Vypravila jsem ze sebe a znělo to tak cize, že jsem sebou při zvuku svého hlasu trhla. Vlastně, bylo to téměř neuvěřitelné zjištění, ale až do teď jsem vůbec nepromluvila. Od své přeměny to bylo poprvé, co jsem tak udělala. A zvuk mého hlasu mě zneklidňoval, byl tak jiný. Ne tak hebký jako hlas té ženy, ale stejně zvonivý a podmanivý.
Všimli si mého zaváhání a znovu se na sebe usmáli, tentokrát to byl skutečný úsměv.
„My víme,“ řekla jemně. „Viděli jsme tvoje jméno v novinách.“
„Moje jméno je v novinách?“ podivila jsem se šokovaně a hloupě.
„Samozřejmě,“ přikývla znovu starostlivě. „Už je to několik týdnů, co jsi zmizela.“
Ach ano, to jsem věděla. Znovu mě přepadl strach, co po mě chtějí?
James musel nějak vytušit tu změnu, protože na mě znovu zasyčel.
Tentokrát jsem se neuhlídala a podrážděně mu to opětovala ostrým zavrčením.
Sun mu položila svou štíhlou ruku na rameno a znovu se na mě usmála.
„Omlouváme se, musí to být pro tebe nezvyklé. Ale nechceme ti ublížit. Vlastně…docela nás překvapilo, že jsme tě tu našli.“ Také naklonila hlavu na stranu a podívala se na mě zkoumavým pohledem. Jako by mě hodnotila.
Mezitím se James, tak se ten muž jmenoval, stačil uklidnit, aby se znovu mohl ovládnout. Patrně mi ani trochu nedůvěřoval. Ne že bych to nechápala.
„Jsi tu už dlouho?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou, „jen pár týdnů.“ Řekla jsem rozvážně, poslouchala jsem svůj nový hlas.
„To je velmi zajímavé.“ Řekla s dalším okouzlujícím úsměvem, který si mě podmaňoval. Zapomínala jsem, že je vlastně skoro vůbec neznám.
„Asi to není zrovna vhodné, ale jen ze zvědavosti. Kolik lidí už jsi zabila?“
Znovu jsem zavrčela a moje reakce byla zcela automatická, ani jsem si nevšimla, kdy jsem se dostala do bojové pozice.
James zareagoval také téměř okamžitě, pokusil se svou společnici odstrčit a vycenil své ostré zuby ve stejném gestu jako já. Jeho oči se zaleskly svou zvláštní temnotou.
„Tak dost, to stačí!“ napomenula ho ostře Sun, které se dostala mezi nás. „Nebyla to vhodná otázka.“ Řekla omluvně. Pak se otočila ke mně. „Odpusť mi, to je jen tím, že jsi mezi námi tak krátce. Víš, když jsme tě potkali tam na louce,“ James za jejími zády znovu podrážděně zavrčel, „připadalo nám, jako kdybys byla,..no ne úplně taková, jací jsou ostatní.“ Trochu se tomu co řekla zasmála. „Proto jsme tě sledovali. Chceme si s tebou o něčem promluvit. Ale mám dojem, že tebe by taky něco zajímalo.“ Přeskočila pohledem oděně k Jamesovi a zpět.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo co tím myslí. Narovnala jsem se a přikývla. „Barva vašich očí, proč jsou jiné, než ty mé?“
Sun přikývla a znovu svého společníka zatahala za paži, až se také uklidnil. Ačkoliv byl pořád ještě podrážděný a určitě stejně zmatený jako já.
„Ano, je to zvláštnost. Mnoho upírů s takovýma očima se hned tak nevidí.“ Podotkla zcela uvolněně, jako kdyby hovořila o počasí. „Je to jistým stravovacím návykem, řekla bych.“ A znovu se zasmála, jako kdyby právě řekla nějaký vtip.
„Jídelníčkem?“ opakovala jsem po ní nechápavě.
Odkašlala si a pokračovala. „Ty jsi ještě nepila lidskou krev, že ne, Rain?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Úlevně si vydechla. „Myslela jsem si to. Je několik cest, kterými se my upíři můžeme dát. Naší přirozenou a nejjednodušší volbou je pít lidskou krev. Ale pokud nechceš stvořit další našeho druhu a zalidnit celý svět, skončí to často tím, že při tom svou oběť zabiješ. Navíc, je velmi těžké odolat volání krvi.
Jiná cesta, ta těžší a „divnější“, jak říkají ti, co jsou proti ní, je pít i jinou krev. Krmit se ze zvířat například.“ Dodala na vysvětlenou.
Ohromeně jsem vydechla.
„Podle tvého výrazu soudím, že jsi to tak dělala celou dobu nevědomky. To muselo být velmi těžké, copak jsi nebyla v pokušení? V novinách psali, že jsi zmizela v Seattlu!“
Přimhouřila jsem oči a chvíli zvažovala svojí odpověď. Nakonec jsem poraženě hlavu sklonila a velmi tiše jsem odpověděla: „nechtěla jsem být vrah. Já bych si to nevybrala.“
Kolem nás bylo ticho.
Vzhlédla jsem až po několika minutách, když mlčeli i oni. A střetla jsem se s pohledem tolik plným pochopení a citu, že mě to znovu zarazilo.
Sun znovu promluvila a tentokrát zněl její hlas prodchnutý všemi těmi emocemi, které vyjadřoval její pohled předtím.
Přikývla. „Naše oči jsou jiné, protože i my si vybrali tu druhou cestu. Jsme dá se říct „vegetariáni“. Je to naše volba, kterou jsme učinili dobrovolně. Jak už jsem říkala, na světě není mnoho upírů, kteří by to chápali…a tak, když jsme potkali tebe.
Došlo mi to hned při prvním pohledu. I když jsme nechápali, proč jsi na nás zaútočila. Ale když už se to stalo a my tě poznali…. Jako kdybychom tě museli najít.
Rain, můžeme ti pomoci, když budeš chtít. Můžeš se k nám přidat. Určitě musíš být ještě pořád zmatená z toho co se stalo. Pokusíme se ti odpovědět na vše, co bys nechápala.
Naše životy jsou tak dlouhé a osamělé a tak je štěstí, když najdeme někoho, s kým je můžeme sdílet. Chtěla by ses přidat k nám? Ke mně a Jamesovi?“
Na konci se její hlas zachvěl a já v tom poznala strach z odmítnutí. Vždyť i já jsem ve svém ohromení nechápala, jak mi to může nabízet.
Ani mě neznala!
Ale ta stejná síla, která mi proudila žilami a našeptávala mi, že Sun a vlastně i Jamese dávno znám, mi otevřela ústa.
„Já,… ráda se k vám přidám.“ Vydechla jsem.
Její obličej se rozzářil a znovu nabral ten nádech nadšení a lásky, tak jako předtím. Ani jsem nestačila znovu nabrat vzduch a už stála u mne a objímala mě.
A bylo to…
Po tak dlouhé době, tak neskutečně příjemné objetí, že kdybych mohla, můj obličej by byl plný slz. Jako kdybych ji opravdu znala už roky. Ale bylo to vůbec možné?
Jako kdybychom byli zrozeni pro to, abychom se tady a teď potkali.
I James to musel cítit, ačkoliv neřekl nic a ani se nepohnul. Jen mě sledoval stejně obezřetně jako předtím. A stejně nechápavě se tak díval i na Sun. I pro něho to byla záhada.
Ale bude se s tím muset smířit. Protože právě v tuhle chvíli nás spojilo něco, co jsem až dosud pokládala za nemožné. A bylo to velmi, velmi hřejivé.
K problémům se opravdu vyplatí stavět čelem.