For the Horde - část 3.

Pár dní mi trvalo než jsem smrt Ortoga přijal. Pořád jsem čekal, že se objeví v chýši s kořistí na ramenou, jak to dělával vždy, když si sám vyšel na lov, aby si urovnal myšlenky, jak rád říkával. On se však už nemohl objevit a já to, jako dospělí ork, musel přijmout. Vždyť mě ještě čekala zkouška dospělosti. Nepochyboval jsem, že jí zvládnu, ale Ortog mi vždy říkal, že i zkušeného lovce může na lovu něco překvapit, proto jsme se zkoušku také nepodceňoval. Abych se zatím do zkoušky nějak zabavil a přišel na jiné myšlenky, rozhodl jsem se tedy splnit přání mého učitele a tak jsem začal rozprodávat majetek, jenž vlastnil a již nepotřeboval. Za utržené peníze jsem začal kupovat zbroj a vybavení na mou cestu světem. Zásoby a různé nářadí se snadno kupovalo, ale se zbrojí to bylo horší. Nemohl jsem pořád nalézt tu pravou. Zbroj totiž musí nejen chránit před nástrahy počasí a nepřítele, ale také musí zajistit dobrý pohyb a mrštnost, kterou já, jako zkušený lovec, potřebuji. Usmálo se však na mě štěstí. Jednoho dne k nám na trh dorazil jakýsi cizinec. Zvláštní však na něm bylo, že ačkoli se strážím nahlásil jako prodejce, tak neukazoval svoje zboží a ani nijak nepřitahoval pozornost hlasitým vychvalováním svého zboží, což ovšem předváděli ostatní prodejci. Jen tak seděl u svého vozíku s dýmkou v puse a v klidu pozoroval okolí. Stále jsem nemohl najít svou budoucí zbroj a tak jsem cizince pustil rychle z hlavy. Když jsem opouštěl již osmý stánek se zbrojí, míjel jsem právě toho podivína.
„Vypadá to, že nemůžeš najít to co hledáš mladý orku. Možná bych ti mohl pomoci.“
Otočil jsem se, abych zjistil kdo mě oslovil a byl to právě on. Zastavil jsem se.
„Nevím jak by jsi mi mohl pomoci. Prodavač, který nic nemá asi taky nic neprodává, ale i tak ti řeknu, že sháním nějakou zbroj. Nemůžu však žádnou, která by mi pasovala, najít.“
Ork se jen pousmál a kývnul na mě ať blíž předstoupím. Když jsem byl blíže, zvedl se a nadzvedl kůži, jenž zakrývala náklad jeho vozíku. Co jsem spatřil mě zarazilo. Vozík byl plný různých zbraní a zbroje.
„ Myslím, že teď sám uznáš, že mám co nabídnout. Já neprodávám veteš jako tady ti okolo mě. Já prodávám jen mistrovskou práci a ještě si musím kupce vybrat. Proto také neukazuji to co prodávám všem. Za chvilku bych byl obklopen hlupáky prahnoucí jen po drahé zbroji. Vábila by je krása těchto zbrojí a ani by vlastně neuměli ocenit to co koupili a to bych nemohl mistrům, co zbroj tvořili, udělat. Ty však jsi jiný. Viděl jsem jak jsi odmítl i zbroj, nad kterou by zaváhal kdejaký zkušený válečník a to se mi libí, proto si tedy zkus vybrat u mě!“
Řekl jsem si, že by nebylo špatné prozkoumat co podivín, jako on, může prodávat za zbroj. Nabídka mi však vyrazila dech. Nikdy jsem neviděl lepší práci. Začal jsem s výběrem. Okamžitě jsem upustil od zbroje ocelové a plátové. Zbytečně robustní a těžká. Jediná co přicházela v úvahu byla zbroj kožená. Odhrnul jsem tedy kůži oddělující jednotlivé zbroje a spatřil mou budoucí zbroj. Nádherná, lehce pokovaná a velmi pevná kůže. Navíc zde bylo pár řemínků na upevnění zbraní, jako dýk, nožů a taky úchyt na toulec. Byl jsem nadšen.
„ A hele, zdá se, že jsi s výběrem u konce a musím říct, že jsi nemohl vybrat jinak. Toto je má nejlepší kožená zbroj. Všimnul sis i těch ornamentů na ní? Jsou to ochranné a obratnost zvyšující runy od trolích šamanů. Přidá ti i ochranu vůči mrazu. A to nemluvím o kůži, ze které je dělaná. Je to kůže jednoho vzácného zvířete, které najdeš jen na pár místech této země. Je tak silná, že jí neprostřelí letící šíp a ani vetší škrábnutí meče ji nemůže protrhnout.“
„A cena ?“ zeptal jsem se.“
Normálně jsem ji chtěl prodat za sto zlatých.“
Jak velké zklamání mě přepadlo: „Tolik bohužel nemám a mít zatím nebudu,“ odpověděl jsem.
Cizinec se zamyslel. Dým z jeho dýmky zhoustl, jak z ní začal horlivě bafat. Neustále se na mě díval až nakonec řekl: „Nemůžu si pomoci, ale jak se na tebe dívám, připadá mi , že od tebe můžeme čekat velké činy a že tvé jméno bude známe po celém tomto světě. V tom já se vyznám. Již mnoho slavných válečníků nosilo zbroj zakoupenou ode mne. Byl jsem hrdý na to, že jsem byl poctěn prodat mou zbroj právě jim. Mnoho jejich jmen si již slyšel, ale jejich majitele již nespatříš, protože ve většině hrdinně padly za čest této země a frakce v boji s Plamennou Legií. Poslední dobou jsem však nepotkal nikoho, kdo by se mi zdál být hoden mé zbroje. Ty mi však připadáš jiný a můj vnitřní instinkt mi říká, že by jsi mohl být jeden z dalších hrdinů této země, který by nesl mojí zbroj. Proto Ti nabídnu tuto zbroj za 50 zlatých. Ber nebo nech být, i když si myslím, že by to byla velká škoda.“
Koukl jsem se do váčku se zbývajícími penězi. Podle rychlého propočtu sem zjistil, že váček obsahuje přibližně 55 zlatých. Ačkoli by mi zbylo jen 5 zlatých, rozhodl jsem se, že si nenechám ujít takovouto zbroj. Peníze si určitě nějaké vydělám na menších úkolech pro stvoření jenž jsou ochotna za mé služby zaplatit, či ulovím pár zvířat a jejich kůži prodám.
„Dohodnuto,“ řekl jsem a vložil váček s penězi, ze kterého jsem vyndal 5 zlatých, do rukou usmívajícího se prodejce. Ten mi předal zbroj. Já poděkoval za obchod a vydal se k chýši mého bývalého učitele, která mi poskytovala přístřeší do doby než splním zkoušku dospělosti a vydám se na cesty. Prodavač ještě stačil vykřiknout : „Hodně štěstí v boji, mladý orku!“