Můj životní příběh

Prolog- před pěti lety
Byl, jsem nešťastnější, upír na světě. Sofia, řekla, že si mě chce vzít. Právě, jsme se vraceli zpět, do podzemí k našemu kmenu ruku v ruce. Pak se to, stalo. Po pravdě, jsem měl už delší dobu pocit, že nás někdo sleduje ale, nevěnoval jsem tomu moc pozornost.
Přímo, před nás dopadlo na nohy, pět upíru. Vrčeli a připravovali se k boji. Chtěli nás dostat. Otočil jsem se, od nich měli sme na kázáno od nejvyšších, nebojovat když to půjde, chystaly nějaký velký plán a chtěli co nejvíce vojáku.
Jenže, za nás dopadl, na nohy jejich nejvyšší. Znal, jsem ho z vyprávění.Mathiu , stál předemnou a cenil na mě zubil. Chtěl, jsem vzít Sofii a zmizet. Jenže se v hodně rychlém sledu událo několik událostí. Někdo, s těch pěti, mi vytrhl Sofii a držel jí u sebe. Pak se ozvalo to děsné slovo. „Teď!“ „Néé.“ Sofiin výkřik byl, slyšet dlouho. Jejich, nejvyšší se rozesmál jako by to byl dobrý vtip, ji zabít.
Naštěstí, nebo naneštěstí , se tam pak, oběvili naši upíři, vytáhli mě od tam tuď, ale Sofiia byla mrtvá.A já si té jejich prokleté léčky měl všimnout.Byla to chyba to sem věděl. Rada, rozhodla, za ztrátu jejího života, nesu z části odpovědnost, takže mě odvolávají s bojů.
A co pak? Když je vám nejbližší osoba mrtvá?
Co uděláte? Necháte se svazovat konvencemi a tradicemi rodů? Nebo poslechnete své srdce, ikdyž se vám to bude zdát špatné? Bude vám záležet na něčem dalším než na své lásce, kterou jste kdysi ztratili? Bude vám záležet na výsledku války o moc? Netušil jsem, že mě během mojí existence budou tyhle otázky trápit ale, jsou tu.
Francie, Paříž, Léta páně 1445, vláda Ludvíka XIV.
Část první:
Moje, celé jméno zní Francois de Vanir. Nějak na mě vidět, co jsem zač do jakého to, rodu vlastně patřím, vypadám téměř jako normální člověk, jen s tím rozdílem, že jím nejsem, jsem upír. Pro všechny v kmenu jsem, Francois ten co zavinil smrt Sofie. Ona to, celé z její smrtí byla moc ošklivá historie. Naběhli jsme si společně s ní do léčky druhého soupeřícího kmenu. Pak, mi to naše úžasná nejvyšší rada upíru, dala za vinu. Za trest, jsem v záloze, už pět let, pět let sezení na zadku, krom občasného vyjití s podzemí na horu. Ono, to naše podzemí je celé zajímavé, kryje rozlohou celou Paříž. Ale nepatří celé nám, na druhém konci podzemí, sídlí druhý kmen, a chce vlastnit celé podzemí, jakož to i vládu v noční Paříži.
Z mých úvah mě vyrušilo zaklepání na dveře pokoje. Někdo otevřel, byl to Jeun. Poměrně veselý chlapík, vždycky bral vše s humorem, teď se ale tvářil vážně, vlasy mu spadaly do tváře. „Rada nejvyšších tě chce vidět.“ „Mě?“Kývl, otočil se, odcházel. To musí být tedy závažné, šel sem za ním.
Dovedl, mě do sálu. Dlouho jsem tu nebyl, udivila mě opět, jako když sem to viděl poprvé ta velkolepost. Na stěnách, obrazy, lustr ze skla. Vypadalo to tady jako v nějakém zámku. Jak jsem vešel, otočili se ke mně, naši nejvyšší.Jessy, blonďák, s modrýma očima, které vždy získávaly nádech rudé po tom, co byl na lovu. Vedle něj, jedna s nekrásnějších upírek celého klanu Alexis. Má krásnou postavu a černé dlouhé vlasy. Nakonec, Jeremy nejmladší s trojky nejvyšší. Taky nejvíce troufalý. S pohledem plným hravých jiskřiček, a hnědýma vlasama a oříškovýma očima.
„Povoláváme, tě zpět, k naší dlouholeté válce.“Promluvil Jessy. Nechal, jsem ho mluvit, po pravdě řečeno jsem, prahnul zvědavostí dozvědět se svůj úkol. „Francoisi, tvůj úkol zní takto, musíš se dostavit, na ples, který pořádá král Slunce, a sbírat informace a hlavně zajistit si přítomnost na další plesy, aby si mohl dál sbírat informace.“ „Sbírat informace?“ „O, nepřátelích?“ „Kdy mohu začít?“
„Nebuď moc hrr.“Krotil mě nejvyšší jako vždy. Alexis, se na mě usmála. „Ples, je zítra.“ „Budeš se nám tu hlásit, večer až ples skončí se vrátíš, žádné zasahování do věcí obou kmenů.“Kývl jsem. Nechali mě, odejít. Byl jsem šťastný konečně konec té prokleté zálohy, pro kmen.konečně budu taky trochu užitečný.
Vlastně, jsem opravdu žádný úkol neměl, od toho neštěstí. Takže, tohle nesmím zkazit, nebo už se třeba po rozhodnutí rady ven nepodívám vůbec. Třeba jen na lov. Zničilo by mě, to jen posedávat pod zemí. Ale, to se nestane, zvládnu to musím. Při památce mé Sofie.