Vampire the Masquerade: Jeden z příběhů noční Prahy

Noční Praha, listopad léta páně 2011.

Skrze mračna ze kterých na ulice dopadají provazce ledové vody není měsíc téměř vidět. V ulicích není ani živáčka, až na trojici postav stojících v jednom z průchodů.
„Zasraný, debilní Sabati… zasranej, zkurvenej déšť… zasranej vévoda Christof, konečnou smrt na něj za tenhle úkol.“ Nadává polohlasně jedna z postav, podsaditý svalnatý muž s krátkým sestřihem.
Zdálo se že žádná z dalších postav jeho tlumené nadávání nebere moc na vědomí. Jen čas od času po něm některý z nich střelil pohledem který mluvil za vše. Teď se však zdálo že řekl něco, co překročilo všechny hranice. Mladá žena s poměrně až nadměrně vyvinutým poprsím a dlouhými blond vlasy spadajícími ji do půli zad před něj předstoupila se sladkým úsměvem který částečně odkrýval její prodloužené špičáky, typické pro všechny Kainity. V dalším okamžiku vrazila muži políček takovou silou až zády narazil do zdi.
„Co si to kurva myslíš že děláš, ty mrcho podělaná?“ zavrčel zuřivě muž a rozehnal se po ženě pěstí.
Za zápěstí ho však chytl druhý muž. Vysoký, zvláštně přitažlivý oděný do ošumělého hnědého cestovního pláště. Tvář mu rámovaly dlouhé černé vlasy a i přes tmavé brýle byly zřetelně vidět jeho napůl vlčí, napůl kočičí oči které jako by tlumeně zářily.
„Ale no tak Ludvíku, dámy se přeci nemlátí. Nebo je to snad v klanu Brujah jinak?“ otázal se muž a mile se na hrubiána usmál. Hulvát se pokusil vysvobodit z mužova sevření. Zjistil však že stejně tak by se mohl pokoušet prorazit dva metry silnou železobetonovou zeď.
„Nech si ty svý moudra Beckette a pust mě nebo…“ zavrčel Ludvík výhružně. Byl však přerušen tichým, avšak hrůzu nahánějícím zavrčením za které by se nemusela stydět ani žádná prehistorická šelma. Ono zavrčení jasně dávalo najevo, kdo by měl navrch.
„Nebo uděláš co, Ludvíku? Necháš se zabít? Nejsem o nic radši než ty, že jsem tam kde jsem, ale vévoda Christof mne slušně požádal o pomoc…“ řekl Beckett a pustil Ludvíkovu ruku.
„Pf, a dovolil ti hrabat se v archivech a hledat tam ty tvoje… moudra.“ Odfrknul si Ludvík a mnul si zápěstí.
„Vědění je důležité.“ Pokrčil Beckett rameny. Opřel se o stěnu a tiše pozoroval padající déšť.
„Proč urážíš vévodu Christofa? Zachránil ti život, zajistil ti dobré postavení v Kamarille… co máš za problém? Co přišel z Ameriky a ujal se vlády nad českou zemí, postavení Kamarilly se upevnilo, vyhnali jsme Sabat zpátky na východ odkud přilezl, uzavřel příměří s Anarchy, což je víc než kdekoliv na světě, snad s výjimkou L.A. tak co tě žere?“ obrátila se na Ludvíka žena.
„To by nafintěná Toreadorka jako ty, asi nepochopila Jano.“ Pokrčil rameny Ludvík.
„Zkus mi to vysvětlit.“ Usmála se téměř mile.
„Je hnusně, kontakt kterej nám má říct kde se ta smečka Sabatu schovává má už dobu zpoždění, chčije jako by se měly mraky prorvat, mám žízeň a v ulicích není jedinej člověk ze kterýho bych se mohl napít. Důvodů pro mizernou náladu až moc.“ Zavrčel Ludvík.
„Hehehe, ale já už jsem nějakou dobu tady, a poměrně dobře se bavím.“ Ozval se hlas odkudsi ze stínu v průchodu. Za hlasem na mihotavé světlo pouliční lampy vystoupila lidská postava.
Dobrá, lidská postava je poněkud přehnaný výraz, vzhledem k tomu že měla holou hlavu, každé ucho jinak dlouhé a velké, pokřivenou tvář pokrytou hnisajícími vředy, shrbených zad a rukou zakončených dlouhými drápy.
„Baf.“ Řekla postava s znova se pobaveně zachechtala.
„Zkurvený Nosferatu… a k tomu smrdí jak kanál.“ zahuhlal tiše Ludvík. Nosferatu se mu jen výsměšně uklonil a pronesl „Taky vás rád vidím, pane Nabroušený.“.
„Tak k věci, než tady Ludvík propadne záchvatu běsu.“ Řekl rychle Beckett aby zabránil vznikajícímu konfliktu. Nosferatu otočil pomačkanou hlavu směrem k němu a usmál se. Byl to strašný pohled, všechny zuby měl křivé a různě dlouhé, navíc se vzhledem který nutně volal po kartáčku na zuby, či spíše po velmistrovi zubařského řemesla.
„Vida, vida, vida… takže ty zvěsti že do Prahy zavítal sám slavný Beckett jsou pravdivý, je mi ctí vás poznat.“ Pronesl Nosferatu. „Tak tedy, tahle zbloudilá smečka Sabatu, která dělá poměrně velké problémy populaci místních bezdomovců a nočních pobudů všeho druhu, a hlavně už nadělala tolik vrásek Primogenátu zdejší Kamarilly…“ začal Nosferatu poměrně ze široka „se schovává v jedný budově poblíž Bohnický léčebny… přesnou adresu sem si zapsal…“ chvíli prohledával kapsy plesnivějící bundy která vyšla z módy tak před třiceti lety než vytáhl zmačkaný, navlhlý kus papíru „jo, tady je to napsaný.“ Zašklebil se Nosferatu a vtiskl kus papíru Ludvíkovi do ruky. Ludvík se oklepal „Fuj.“ Řekl, na víc se nezmohl.
Nosferatu se zachechtal a bez rozloučení se otočil a opět zmizel ve stínech jako by tam nikdy nebyl.
„Přesně pro tohle je nemám ráda… ten vzhled bych snad i překousla, ale to jak mizí a znovu se objevují, jak vystupují…“ oklepala se Jana. Ludvík mezi tím zkoumal útržek papíru. Adresa byla skoro nečitelná jak inkoust rozpila voda. Beckett mu ho beze slova vytrhl z ruky, okamžik na adresu tiše zíral. „Fajn, mám to. Jdeme ať jsme do svítání u vévody.“ Pronesl rozhodně. Po chvíli dohadování s Ludvíkem o tom, kdo že to vlastně tenhle útok na Sabat vede, zmizeli všichni tři v lijavci běsnícím nad Prahou.

Dům byl ve stavu určeném k demolici. Propadlá střecha, něco jako omítka na něm nebylo vůbec a většina oken byla vylámaných. V nejvyšším patře se mihotala nejasná záře a ozýval se z něj hovor a občas i smích.
Tři kainité stojící před hlavním vchodem si připravovali zbraně… tedy, Jana kontrolovala stav svého Desert Eagle, Ludvík zkoušel ostrost svých nožů na kůře nedalekého stromu a Beckett se jednoduše přeměnil ve velkého bílého vlka ze kterého šel strach. Vyčkávali, Beckett si totiž všimnul, že na zadní straně papíru s adresou který dostali od Nosferatu byla malá poznámka, aby se do ničeho nepouštěli dokud nedorazí posila. Poznámka zahrnovala odhadem i počet členů smečky Sabatu, třicet! S ohledem na to že celou prahu obývalo zhruba sto až sto padesát vampýrů, byl to poměrně nepříjemně velký počet. A i přes to že většina obyčejných pěšáků Sabatu měla sotva základní výcvik, mohli by způsobit velké potíže.
Ludvík se nudil, navíc měl žízeň a to v něm vyvolávalo chvilkové záblesky rudé zuřivosti, kterou však zatím dokázal udržet na uzdě. Na to propadnout běsu bude dost času během boje. Mezi tím přemýšlel, koho vévoda pošle jako posilu. Mohl by poslat šerifa, co z toho že je to Tremere, magii krve ovládá mnohem lépe než samotný místní regent klanu. I když Ludvík nemohl šerifa vystát, teď by byl rád kdyby přišel. Nakonec se z noční tmy vynořila postava vysokého muže s blond vlasy spletenými do několika složitých copů, trčících mu z hlavy do všech stran. Do půl těla byl nahý až na pás na kterém měl kolmo přes záda zavěšený zahnutý meč. U pasu se mu v pouzdrech pohupovala desítka vrhacích nožů. Nikdo nevěděl jak se jmenuje, ale říkali mu Zvoník, nikdo vlastně ani nevěděl proč. Patřil ke klanu Malkavian, což mluví za vše.
„Jeho ne… kohokoliv jen ne jeho…“ zamumlala tiše Jana. Ludvík se musel usmát, to samé napadlo i jeho.
„Je od vás milé že tu na mě čekáte jako mušky v pavučině lapené.“ Pronesl Zvoník a zahihňal se jako malá holka. „A copak je to za štěňátko, co tu máte sebou?“ rozzářil se když uviděl přeměněného Becketta. Sklonil se k němu a začal ho drbat za ušima. Ludvík obrátil oči v sloup a tiše si povzdechl.
„Ehm… Zvoníku, víš jistě že víš co máš dělat?“ otázal se Malkaviana.
„Ale jistě, jistě že vím. Je to jasné jako měsíc utopený pod hladinou oblohy. Skoro tak jasné jako potemnělá pouliční lampa. Dnes jsem dravec bez křídel letící bezvětrnou nocí, dnes budu sluneční září pro ty v temnotách co se plíží.“ Pokýval Zvoník hlavou, tvářil se jako by mluvil s malým dítětem.
„Jo, fajn, tak drž radši hubu, stejně meleš hovna.“ Mávnul rukou Ludvík.
Malkavian se znovu zahihňal a přestal drbat Becketta ve vlčí podobě za ušima. Napřímil se a pološíleným pohledem přejel po budově.
„Krev co stéká po stěnách, mrtvé stvůry z nichž jde strach, teď je bitva rozhodná, noc k tomu je nevhodná…“ zaveršoval Zvoník mezi hihňáním. „Komáři u ohně vždy shoří,“ dodal vědoucně.
Ludvík si s Janou vyměnil pohled. Oba mysleli na to samé, Malkaviani jsou magoři.
Ludvík se rozhodl přestat dál vyčkávat co ze Zvoníka vypadne, chvíli prohlížel napůl vyvrácené dveře inkriminovaného domu a poté je vykopl z pantů. Rázně vešel dovnitř, z jedné strany ho kryla Jana, ze druhé Zvoník, tiše si pobrukující jakousi disharmonickou melodii. Beckett se prosmýkl kolem nich, postavil se před schodiště a děsivě zavyl. Vzápětí se z okolních místností vyhrnulo dobře dvacet lidských služebníků Sabatu. Většina z nich připomínala spíš feťáky nad hrobem než lidi. Dobrá polovina z nich měla v očích šílený plamínek. Většina z nich měla nože, řetězy nebo baseballové pálky. Jen dva z nich měli zbraně. Kolty které ztratili záruční lhůtu již před lety.
„Sundejte je!“ zavrčel tvor napůl skrytý ve stínech schodiště, znuděně se rozhlédl po Ludvíkově skupince „Kamarillská pakáž.“ Odplivl si na zem a zmizel na schodišti do patra dříve než se kdokoliv vzpamatoval.
Vzduchem cosi zasvištělo. Trojice poskoků padla na zem s noži zabodnutými v krku. Zvoník se rozesmál. Několik nebožáků před ním couvalo ke schodišti. Nedostali se daleko. Jeden z nich padl na zem když mu bílý vlk Beckett skočil na záda. Rychlým pohybem čelisti mu zlomil vaz. Ostatní se však se sebevražedným odhodláním šílenců vrhli na Ludvíka a Janu. Další dva padli s dírou od kulky v hlavě dříve než se stačili přiblížit na dosah. Toreadorka se zlověstně usmála. Většině z poskoků Sabatu to ubralo vítr z plachet, i tak však pokračovali v útoku.
„Tak poďte vy debilové! Chcípněte!“ Hulákal rozzuřeně Ludvík. Pohyboval se rychlostí sotva oku postřehnutelnou, ani jeden úder ho nedokázal zasáhnout. Sám však rozdával rány s divokou zuřivostí jaké jsou schopni jen členové pokrevní linie Brujah. Nože které třímal v rukou téměř nepoužíval, jednoho z útočníků který ho ohrožoval ocelovou tyčí udeřil pěstí tak silně že ruka prošla skrz jeho hrudní koš. Vyrval ruku z rány, nůž zabodl do oka dalšího dotěrného poskoka, popadl tělo prvního za ruce a několikrát s ním zatočil kolem sebe. Tím si udělal dost prostoru. To vše mu trvalo sotva několik vteřin. Okolo Malkaviana postávali čtyři lidé. Pohupovali se dopředu a dozadu a šíleně se smáli společně s Malkavianem. Během okamžiku je Beckett roztrhal na kusy.
„Vás už nebaví si se mnou hrát? Copak je s vámi?“ Udiveně promlouval Zvoník k rozervaným mrtvolám. Během toho jen jako by mimochodem zachytil rukou baseballovou pálku mířící mu na krk. Pomalu se otočil. Něžně se usmál na výtečníka který ho chtěl udeřit. V dalším okamžiku se mu zahryzl do krku. Během pár chvil padl nebožák k zemi s nulovým obsahem krve v těle.
„Hi hi, hihihihihihi.“ Pronesl Zvoník a utřel si krev z brady obnaženou rukou. Ozvalo se několik výstřelů. Jana znuděně pohlédla na díru kterou jí jeden udělal v břiše. Téměř znuděně zamířila svým Desert Eaglem na střelce a stiskla spoušť. Střelec padl s řevem na kolena, držíce se za díru ve stejném místě kam trefil Toreadorku. Aura strachu kolem ní odrazovala všechny ostatní aby se k ní vůbec přiblížili. Ona sama se boje téměř nezúčastňovala, jen občas do někoho kopla, když se přiblížil moc blízko. Kolem ní se prohnala rozmazaná postava Ludvíka. Brujahský válečník je v záchvatu běsu trhal na kusy, krev stříkala absolutně všude. I na stropě byly její cákance. Během pár minut bylo po všem, několik stále žijících poskoků Sabatu se válelo s bolestným křikem či sténáním na zemi ve vlastní krvi.
Jeden z nich se krčil v rohu a tiše si něco mumlal. Ludvík k němu došel, utřel si zakrvácené ruce do kalhot a pohlédl na něj.
„Mám žízeň.“ Pronesl a zakousl se nebožákovi do krku. Malkavian nadšeně zatleskal.
Po chvíli Ludvík nechal bezvládné tělo dopadnout na zem.
„Uáááh, hned se cejtim líp.“ Zazubil se potěšeně a olízl se. Jana jen kývla hlavou na srozuměnou. To že se Ludvík napil, znamenalo že na nějakou dobu se s ním bude dát vydržet pohromadě v jedné místnosti. Což bylo opravdu velké zlepšení. Dokonce poté často míval sklony mluvit slušně.
Zvoník mezi tím vzal jednu z paží ležících na zemi. Pohazoval si s ní z ruky do ruky a po pár chvílích se začal jedním z prstů utržené paže dloubat v nose. Tvářil se nadměrně důležitě.
„Hej, Zvoníku si krapet nechutnej, víš to?“ zeptala se znechuceně Jana Malkaviana.
„Nechutný?“ Otázal se nechápavě Zvoník a zakousl se do ruky „Mmm… není tak špatná, dáš si taky, dušičko?“ zazubil se Zvoník a podal uťatou ruku Janě.
„Ne, nechci… nech jí tady a pojď, nahoře čeká zábava.“ Povzdechla si Jana.
„A budou tam kolotoče, houpačky a podobně?“ Rozzářil se Zvoník, na tváři se mu rozlil dychtivý výraz. Najednou poněkud strnul a výraz dětské dychtivosti se změnil na výraz šílence před kolapsem.
„Ve stínech se kdosi skrývá, jen o něm hlas v mé hlavě zpívá. Cáry masa na pařátech podivnou moc svírá v drápech.“ Zaveršoval Malkavian a jeho obličej opět změnil barvu.
„Co to mělo znamenat? To o tom ve stínech?“ zeptal se Ludvík. I když Malkaviany neměl pro jejich šílenství v lásce, věděl že občas vidí věci ostatním skryté stejně jako nejasné útržky věcí budoucích.
„Stíny? Ve stínech je tma.“ Pokrčil Zvoník rameny jako by říkal nějakou převratnou novinku.
„To je jedno, Sabati měli už dost času připravit se. Bude zábava.“ Zazubil se Ludvík krvelačně když si uvědomil že ze Zvoníka nic nevymáčkne.
Beckett trpělivě vyčkával u schodiště schoulený do klubíčka. Zvedl se až když kolem něj prošli všichni ostatní.
Prohlídka prvního patra proběhla rychle. Bylo prázdné. Ani jedny dveře nebyly zavřené a místnosti prázdné, jen občas v některém byly kusy rozbitého nábytku či rozervaných záclon a koberců.
„Tady to vypadá jak po večírku vlkodlaků.“ Prohlásil Ludvík po zběžné prohlídce jednoho pokoje.
„Myslíš celkově i s tim bordelem co si udělal dole?“ Zeptala se Jana. Ludvík přikývl.

Druhé patro bylo stejně prázdné jako to první. Jediné vytržení z jednotvárného šera bylo tiché zasvištění následované tupým zvukem nárazu jak se cosi zabodlo Malkavianovi do ramena. Jakýsi odvážlivec z řad poskoků Sabatu vystřelil z kuše. Šipka protočila Zvoníka ve vzduchu. Dopadl však na nohy jako by se nic nestalo. Vytrhl si šipku z ramene a povzdechl si „Hloupý, hloupoučký komárek…“.
Pohlédl nešťastníkovi do očí, ten zbledl, a s děsem v očích sledoval jak jeho ruka proti vůli svého majitele vytasila nůž z boty a obnažená čepel se blíží k jeho oku. Nakonec tiše zajela do očního důlku a poskok padl na zem.
„Hnusná smrt…“ poznamenal Ludvík a vykročil po schodišti do posledního patra.

Na chodbě ve třetím patře již čekalo patnáct vampýrů Sabatu. Zdálo se že většina z nich ani netuší která bije. Nebýt na první pohled vznešené postavy stojící před nimi nejspíše by se rozprchli jako krysy. Okolo neznámého jako by se prohlubovaly stíny a šířila se kolem něj stopa násilí a strachu.
„Vítejte v mém skromném příbytku.“ Pozdravil je neznámý se silným ruským přízvukem.
„Co vás sem přivádí v těchto pozdních nočních hodinách?“ Otázal se příchozí „A s tím nepořádkem ve vstupní síni si nelamte hlavu, ten ubohý Tzimiscze co na vás nařídil útok již byl ztrestán.“. Ukázal rukou na hromádku popela uprostřed chodby.
„Eeeh, neměli ste náhodou začít řvát nadávky na Kamarillu a střílet jako smyslů zbavený? To je přeci jedna ze zvyklostí Sabbatu.“ Podivil se Ludvík. Vedle něj se přeměnil Beckett do své původní podoby.
„Já ho znám, již jsme se setkali před osmi lety na Sibiři. Jmenuje se Ivan Gregorovič, a i přes to že patří k pokrevní linii Lasombra často kritizuje Sabat pro jeho praktiky.“ Pronesl Beckett vyrovnaně.
„Jsem rád že jste se dostal z té… štvanice na vaši hlavu.“ Mírně se uklonil Gregorovič.
„Bez vaší pomoci bych to nejspíše nezvládnul, to moc dobře víte. Co vás přivádí do Prahy, Gregoroviči?“ otázal se Beckett.
„Řekněme že mám již Sabatu po krk. Rok od roku je to horší. Pro to jsem využil možnosti a pod záminkou útoku na Prahu jsem odešel. Ten Tzimiscze mě měl hlídat, mocnáři Sabatu mi již.. nevěří.“ Řekl Gregorovič. Všichni, krom Zvoníka který se momentálně pohyboval v jiných kruzích příčetnosti, se všichni snažili přebrat si co právě Gregorovič řekl.
„A z toho plyne… kurva tim chceš říct co?!“ zavrčel Ludvík a nedůvěřivě se podíval na Ivana Gregoroviče.
„Rád bych se přidal k české Kamarille, pokud mne Kníže český a vévoda slovenský Christof příjme.“ Pronesl Gregorovič k překvapení všech.
„Gehenna se blíží, objevila se poslední z Dcer Eviných, Antadeluviané se probouzí ze strnulosti, kalifové se množí… V takový čas by měli všichni kaintité držet při sobě.“ Řekl Gregorovič.
„A nad obzorem rudá hvězda vychází.“ Doplnil ruského vampýra Zvoník.
„Dobrá, doprovodíme vás k Christofovi, uvidíme, jak rozhodne.“ Řekl Beckett, aniž by bral ohledy na protesty ze strany Ludvíka, nevěřícný pohled Janin či na nesrozumitelné huhlání Zvoníkovo.
„Prosím, následujte nás… a prosím, odevzdejte zbraně.“ Usmál se přátelsky Beckett. Všichni ho poslechli…

O týden později seděl Gregorovič s Beckettem ve vile kterou Gregorovičovi daroval Christof.
„Brno, nevěděl jsem že tady vládne Sabat… Ale myslím že vím jak na ně.“ Usmál se na Becketta Gregorovič.
„Ano?“ pozvedl Beckett obočí a Gregorovič se dal do výkladu svého plánu…

The End…

V přípravě: Poslední den Vlada Tepeze
Setkání s Kainem

P.S. Nebojte, jen žertuju.