Cesta domů I. - POČÁTEK

Kovové ostří projelo zakrváceným tělem rozzuřeného orka, který začal vyplivávat chuchvalce krve. Poté naposledy zaúpěl a spadl na mokrou zem mrtvý.
Za ním se objevil muž s titanovou helmicí, pod kterou vyčnívaly rozcuchané vlasy do drdolů. Pod nosem byl uchovaný tmavě hnědý knírek. Na krku měl válečník božský amulet, který ho měl chránit před černou magií.
Barbar se jmenoval Konai, velitel poslední lidské linie v boji. Ostatní lidé byli zotročeni různými rasami, orky, skřety, kobolty i temnými žoldáky.
Stříbrné brnění a pozlacené kovové boty dokazovali Konaovu moc.
V ruce dřímal dvouruční meč, který díky svým svalům uzvedl jednou rukou. Jako zálohu měl u opasku zastrčenou dýku. Rukojeť byla vyrobena z šupin Černého draka.
Na Konaovu hlavu přistál šíp se železným hrotem. Jeho přilbice útok odrazila, ale zanechala za sebou naraženou díru.
Barbar se otočil na protivníka, který měl nejspíše luk nebo kuš.
Nebylo těžké rozpoznat útočníka. Stál opodál, v jedné ruce držel dřevěnou kuš, a ve druhé jeden šíp, který zrovna vkládal do střelné zbraně.
Konai bojovně zařval a vykročil orkovým směrem.
Když to lučištník zpozoroval, hbitě nandal šíp se železným hrotem do kuše, zamířil a vystřelil.
Vzduch prořízla orcká zbraň. Konai chtěl šíp odrazit, jeho hrot se však zabodl do kapitánova nechráněného ramenního svalu, ze kterého ihned vytryskl gejzír čistě rudé krve.
Barbar ještě víc vykřikl zuřivostí než bolestí. Rozmáchl se se svou dýkou z Černého draka a hodil. Její ostří se zabořilo hluboko do orcké bulvy.
Lučištník bolestivě vyjekl a skácel se na zem, po které tekla modrá krev...

* * * * * * * * * *
Weros Hogen zabodl svou obrovskou sekyru do posledního orckého protivníka.
Lidé, kteří krutý souboj přežili začali slavnostně jásat.
Pam ošetřil poslední zranění a přidal se k ostatním. I Konai hrdě zaburácel. Jeho zraněné rameno přestalo prakticky krvácet.
Dva zdravý válečníci dotáhli ke kapitánovi vůdce orcké linie. Byl malý, ale jeho vypracované svaly se s tělem nedaly vůbec srovnávat.
Jakmile ork uviděl silného barbara, svým vychrtlým prstem si propíchl oko a poškodil mozek.
Takto orci, skřeti, kobolti nebo goblini dokazovali svého silného ducha. Tento proces dělají však pouze v panice a dal by se nazvat sebevraždou.
Když vojáci, kteří orka dotáhli, zpozorovali co udělal, ihned ho pustili. Mrtvé tělo dopadlo bez ducha na chladnou zem.
Weros Hogen do něj upřeně kopl. Bylo po všem...
* * * * * * * * *
„Vyhráli jsme bitvu s orkama, to je však teprve začátek,“ hovořil k výše postaveným válečníkům Konai, „tihle byli pouhou předehrou. My jsme tady,“ ukázal prstem na zem, kde měl vyznačenou mapu Fihi a přejel přes místo, co mělo vyznačovat hory, „a orci, které jsme porazili šli tudy. Vypadali, že měli nahnáno. Ale pokud se nemýlím, hlavní armáda měla přijít odtud,“ rozmázl Konai cestu přes hory, „což znamená, že tahle linie nás měla pouze oslabit.“
„Nebo zabít,“ doplnil Konae Asar, středně vysoký a svalnatý muž s tmavou bradkou.
„To spíš ne,“ zauvažoval opět velitel, „myslím že Forg věděl, že armáda toho skrčka nevyhraje.“
Weros Hogen po celou dobu tiše stál opodál a jen naslouchal. Nyní však přistoupil k plánku vyznačeným ve hlíně a přejel prstem po skalách až k Lesu temnoty: „Ta nepřátelská armáda podle tebe k nám míří tudy. Pokud mi zacouváme a stáhneme se na sever nebo na východ, stejně dorazíme do slepý uličky k Tichý řece a jestli budeme mít štěstí, možná nás vodní démoni zabijí rychle. Ale když půjdeme na západ, dorazíme k Lesu temnoty. Což je sice o něco menší riziko než Tichá řeka, ale je dostatečné. A poslední možnost – zůstat tady a vyčkávat. Což by byla strašná pitomost, ohledně na to, jak jsme oslabeni. Míří k nám totiž z jihu. Myslím, že nejchytřejší bude, když zkusíme své štěstí a pokusíme se přejít přes Most démonů vedoucí přes Tichou řeku.“
Všichni se nad dlouhou řečí zamysleli.
„A co potom?“ prorazila tichý vzduch Pamova otázka, který se dosud nevyjadřoval. Weros zaváhal.
„Pokud se nemýlím, došli by jsme poblíž k Severní oblasti, kde se nachází polorozpadlý hrad Gothiků. Tam by jsme se mohli utábořit a ubránit se tam Forgově armádě,“ odhadl žoldák.
„A poslední otázka: co ženy a děti? Kdy se pro ně stavíme? Jsou přece schovaní na jihu,“ vzpomněl si Konai.
Weros mlčel. Už měl z těch přiblblejch otázek až v kalhotách.
Asar se výjimečně chopil slova: „Mohli by jsme se pro ně vrátit až po poražení nepřátel.“
„Pokud to přežijeme! Ale já tenhle plán beru,“ řekl uznale Konai.

* * * * * * * * *
Ještě téhož dne si všichni válečníci, kromě zemřelých, sbalili své věci, kterých bylo sice moc a moc málo, ale zabralo to skoro celý večer.
V čele armády jel na válečném oři Konai, po boku s Pamem a Asarem. Weros jel na konci armády, aby uhlídal každou deserci. V poslední době se desetina vojáků stala odpadlíky, kteří se utábořili v nepřátelských zónách a byli jeden po druhém zabíjeni nestvůrami.
Včetně bývalého velitele Rofsra, který ze strachu před nepřáteli sám sobě probodl srdce. Téhož dne Konai povýšil na velitele.
Slunce už nebylo k vidění. Na nebi zaujímaly jeho pozici dva měsíce. Jeden světle zelený, druhý jasně modrý.
„Sám válečný bůh nám přeje,“ prohlásil pohanský Asar, „slunce nám nesvítí, máme za sebou celou armádu vychytralých orků a před námi je Tichá řeka!“
„Co bys od něj čekal? Je to přeci krvelačný bůh války, který touží pouze po krveprolití,“ vysmál se Asarovi Pam.
Dosud byl, kromě dusotu obyčejných koní, v legii klid. Vojáci poslušně pochodovali, sestaveně, jako by právě měli válčit.
Na kopci před armádou vyjeli jezdci na koni. Celkem jich bylo pět. Jeli srovnaně a rychle. V rukách drželi meče a dýky a byli v pozoru.
V čele jela hlavní lidská špiónka Greal, mladá, ale divoká žena střední postavy s rudými vlasy. Většinou používala za zbraň okovaný kyj.
Když špióni dorazili až ke Konai, Greal oznámila: „Vůbec to nevypadá dobře, v tiché řece je právě pářící období. Může tam být kolem pětistý stovek vodních démonů. I u Mostu démonů. Kdyby jsme chtěli přejít, rozdrtí nás jako šváby!“
„To však znamená jedinou cestu – musíme k Jeskyni magie! Ta nás přes Tichou řeku teleportuje – nejspíše někam k Lesu přírodních sil. Tam by jsme sehnali posily – elfy, skřítky nebo kentaury,“ zamyslel se Konai.
„A zbavili by jsme se orků,“ doplnila velitele Greal, „slyšela jsem totiž, že Jeskyně magie teleportuje pouze čistou duši – a myslím, že bůh nepovažuje za správného člověka pohana,“ otočila se špiónka na Asara. Ten se jen zakřenil a věnoval se zpět plánu.
Znovu se ozval nepřirozený dupot koňských kopyt. K ostatním se připojil Rof s nenormálně rudým obličejem a hrůzou v očích. Třikrát, možná čtyřikrát chtěl popadnout dech, potom se svalil na zem bez dechu. Ze zad mu trčel orcký šíp, který se prudce zabodl do pevné lopatky a Rofovým pohybem projel srdcem. Po těle mu stékala ještě teplá krev.
Jeho kůň se splašeně vzepjal a vyrazil na sever – k Tiché řece. Pro zvíře to znamenala jistá a bolestná smrt.
„Orci...“ zatajil Pam dech.
„Musíme udržet chladnou hlavu. Pokud se nemýlím, Rof měl být takový čtyři kilometry za námi.“
„Hele, já nejsem zvědavá na nějaké tvé bláboly. Jsme v hezký kaši, před námi je slepá ulička a za námi jsou slizký pohanský orkové – a to nám stačí jeden kacíř tady!“ přerušila velitele Greal.
„Přestaň na něj dorážet Greal! Lepší pohan, než desertovaný pohan!“ přerušil věčné kecy Konai, „Je jediná možnost – boj!“

* * * * * * * * *
Lidská armáda byla čistě připravená k boji. V jejím čele stál Weros Hogen s Asarem po boku. Armáda byla poloviční.
Konai, Pam ani Greal nebyli k nalezení a spolu s nimi půlka armády.
Před nimi, asi půl kilometru před armádou stálo vojsko krvelačných orků. Z hub jim stékali sliny a oči jim červeně žhnuli.
Konai, těsně před tím než odjel, se rozhodl,
že lidi budou bojovat a neutíkat jako spráskaný psi.
Weros bojovně zařval. Jeho armáda se souhlasně ozvala jako ozvěna.
Lidé se rozeběhli proti orkům a přitom řinčelo brnění, štíty a zbraně.
Nastal brutální boj, který rozhodne o všem...

* * * * * * * * *
Bojovníci bojovali na vyčerpání. Na zemi se váleli mrtvá těla a ranění. Lidé leželi na orcích a orci na lidech.
Weros Hogen byl jako bod, označující střed boje. Jeho černé brnění bylo plným opakem zelené kůže protivníka – orka, který dřímal v ruce sice neškodně vypadající, ale velmi škodící dýku.
Weros máchl svou sekyrou a jedním tahem oddělil čelist orka od krku.
Asar svou kuší prostřelil dva orky najednou. Jejich nebohá těla se zprvu jenom zmítala, poté vpadla do vysoké agónie.
Orcké síly začali převažovat lidské. Bojovníci umírali a v boji jich zůstalo sotva třicet. Mezi nimi byl i Asar s Werosem Hogenem.
Orkové měli asi třikrát převahu nad lidmi a krvelačně sekali.
Najednou se od skal ozval bojovný křik.
Přes mýtinu vyrazilo nejméně sto lidí s vedením Konae a po boku s Pamem a Greal.
Boj zcela změnil převahu orků a na bojišti nastal mezi zelenými zrůdami zmatek. Žádný protivník nevěděl, kde má útočit, jestli z východu nebo ze severu.
Za chvíli na bojišti zůstali jen dva ještě bojující orci.

* * * * * * * * *
Pam nestíhal léčit raněné. Více jak tři čtvrtina zemřela.
Konai, Weros a Asar stáli nad mrtvým tělem Greal. Z krku jí stále proudila rudá krev.
Lidských bojovníků zůstalo už jenom dvacet tři, včetně raněných.

Orky naházeli lidé na hromadu a spálili jí.
Na oblohu se řinul hustý smradlaví kouř.
Konai zavřel mrtvé oči Greal. Neměli čas mrtvé pohřbívat. Museli je nechat tak, jak zůstali v bojišti.
Nad hlavami bojovníků visely temné mraky, které každou chvíli mohli snést déšť nebo kroupy.
Greal udělala osudovou chybu, tehdy, když si vybrala na starost tři osiřelé orky. Teda, alespoň tak vypadali. Když k nim dorazila a dva z nich zabila, ukázalo se, že je jich tam spoustu. Z šoku si nevšimla, že jí jeden ork oběhl a ze zadu probodl krk.
Jediný kdo to viděl byl Asar, který se k ní chtěl probojovat. Pozdě.Sice se Greal s Asarem navzájem dráždili a vypadalo to, že se neměli rádi, ale měli.
„Co se stalo, stalo se,“ oznámil hrdě Konai, který byl na bojovnici pyšný, protože zemřela v odhodlání.
„Stejně mi bude chybět. Aspoň mi nebude nadávat do pohanů. Podle mě, jestli bůh existuje, nezabíjel by ženu, která ho přede mnou bránila,“ zadržoval smutek Asar.
„Musíme vyrazit. Pokud mají vodní démoni pářící období, které trvá dva dny, brzy se rozlezou po řekách a my se s nimi musíme střetnout,“ zavelel opět velitel.

* * * * * * * * *
Na zrůžovělé dlaně, ohořelé o nepovedené kouzla, které nekromancer prováděl před mnoha stovkami let, si natáhl rukavice z kůže baziliška. Na hlavu si kouzelník natáhl přes obličej černou kapucu z tmavě modrého pláště. Spod triko měl už zastrčenou pojízdnou dýku.
Zvědové už nekromancerovi sdělili postup poslední lidské armády. Měla namíříme sem, do Hradu Gothiků. Všichni si mysleli, že hrad je opuštěný.
Čaroděj vešel do podzemního vězení, kde zotročoval desítky lidí. Přešel uličku s uzavřenými komorami a zastavil se až u mučírny.
Ječeli v ní čtyři muži. Byli volní, nebyli pod řetězy. Jediná jejich překážka byly mříže – a stádo pářících se bazilišků.
Odemčený východ byl za nimi. Ještěři se měli brzy zase rozdělí a budou mít hlad.
Muži se měli dostat ven přes bazilišky.
Nekromancer se jen s chutí díval, jak jednomu po druhým vsávají ještěři jed do těl.

* * * * * * * * *
Ju Gui stál před svou ozbrojenou armádou skřetů. Všichni byli ozbrojeni a krvelačně hleděli na svého kapitána.
„Náš vyblejskanej mág chce, abychom zastavili a co nejvíc posbírali těch všivejch oranžovejch elfů,“ promluvil k ostatním skřetům.
Všichni se bojově rozkřikli a vyrazili ven ze skály – skály, ve které nalezli lidské děti a ženy…

* * * * * * * * *
Denní světlo začalo zanikat. Místo něj ho vystřídal měsíční svit. Už v obzoru uviděli špehové les. Místo Greal se stal velitel Porved. Mladý muž s blonďatými vlasy a knírkem měl statnou postavu a už od svých patnácti let se chtěl stát hlavním špehem. Což se mu povedlo.
Les temnoty ležel v opuštěném kraji, kde kdysi byli vesničané proslulí výrobou tvarohu. Když začali těžit i dřevo z lesa, za jednu noc se celá vesnice stala opuštěnou.
Porved rozkázal Hortnu, Finovi a Juimu, aby zajistili rozpadlé domy.
Pak vyjel s dalšími čtyřmi špehy blíž k lesu. Jako vždy byl zahalen za černým závojem temnoty. Nevypadal nějak zvláštně. Žádný pohyb ani žádné zvuky nerušily tichý les.
„Nic zvláštního. Ale nemůžeme to zanedbat. Desi, vem si dva muže a zajistěte les z východu, západu a jihu. Zbylí špeh pojede se mnou se podívat do vesnice,“ zavelel Porved. Byl při tom jistý a ve vnitru duše hořel štěstím, že se k velení dostal.
Ke svému úžasu mu zůstal Truk, jeden z nejsilnějších a nejmohutnějších špehů armády. Nebyl nijak zvlášť chytrý ani strategický, ale měl ducha.
Porved ukázal směrem k vesnici a pobídl koně.

* * * * * * * * *
Fin strčil hlavu do otevřených dveří jedné z chat. Byla jako každá druhá. Nic zvláštního. Všechno v ní bylo rozházené a zničené.
Juim obhlížel opodál s Hortnem zachovalou radnici.
Ozval se hluk koňských kopyt a zároveň pobízení, aby zvíře zastavilo.
Porved slezl ze sedla koně a přistoupil k Finovi.
„Pane,“ řekli všichni špioni najednou v pozoru.
„Fine, podej hlášení,“ vybídl kapitán špiona.
„Nic zvláštního, pane. Jen pár zničených chatek a celkem zachovalá radnice. Žádný život.“
„Juimi, vyjeď ke Konai a podej mu hlášení,“ rozkázal Porved.
Zvěd nasedl na svého koně a rozjel se na jih. Prach se za ním vířil.
Když Juim zmizel z dohledu, otočil se Porved k Hortnovi a Finovi. Oba dva na něj upřeně koukali a předpovídali rozkaz.
„A ty Hortne jeď obhlídnout Temný les zevnitř. Fin tu zůstane,“ rozkázal Porved a rozjel se k lesu.

* * * * * * * * *
Ju Gui se skřety stopovali stopy, vmáčklé do hlíny. Podle tvrdosti byly asi tak den staré.
Jeho bojovníci byli krvežízniví, ale tupý.
Postupovali rychle a bystře. Nenechali si ujít jedinou stopu.
Před nimi se vlnila Tichá řeka, na které stál Most démonů. Vodu zbarvovala světle modrá sperma vodních démonů.
„Ha, hoďte do tý vody ty lidský ženy a děti. Už jsme si s nimi užili dost. Třeba budou mít štěstí, a vyfasujou nějaký to dítě!“ prohlásil Ju Gui.
Mezi skřety se ozval drsný smích. Deset bojovníků chytli ženy s dětmi a začali se s nimi blížit k řece.

* * * * * * * * *
Konai se zahleděl do dálky. Slunce mu zakrýval obrys postavy, jedoucí na koni.
Byla docela blízko.
„Vypadá to, že zvěd jede podat hlášení. Jsem zvědavej, co objevili,“ prohodil napjatě Asar a přitom ohryzoval za jízdy kyselou okurku.
„Já taky. Vypadá to na Juimiho,“ prohodil Pam, když pozorně prozkoumal přijíždějícího.
Jezdec zabrzdil koně a pozorně se zahleděl na Konae.
„Veliteli, před námi je opuštěná vesnice – nic zvláštního. Les také nevypadá nějak zajímavě, ale to podstatně vždycky,“ prohlásil Juimi.
„Skvělá práce, můžeš jet zpátky za nimi.“
„Další hlášení vám podám za chvíli – Hortn prozkoumává vnitřek Temného lesa a Fin zůstal ve vesnici,“ Juim kopl koně do slabin a znovu se rozjel k lesu.

* * * * * * * * *
„Hej, lidi! Něco jsem zahlédl! Potřebuji posily, abych to mohl obhlídnout,“ zvolal za záda Hortn. Nikdo se mu neozval.
Znovu zahlédl pohyb. Tentokrát byl blíž a znovu se vytratil mezi stromy.
„Kdo je tam?“ zvolal do tmy špeh.
Nic. Hortn zamžoural svýma černýma očima. Stromy mu ale zakrývali obraz. Najednou mu tělem projela krutá bolest. Vyjekl a pokusil se vytasit meč, ale naneštěstí zjistil, že útočník mu ho nepozorovatelně vzal a bodl ho s ním do zad.
Špeh vytáhl z malé pochvy dýku a vrazil jí protivníkovi do stehna. To však nezapůsobilo a meč mu projel ještě víc do těla. Hrot už Hortnovi vykoukával z hrudi.
Špeh sebou prudce trhl do předu, takže z něj meč vypadl. Pak se Hortn obrátil, aby viděl útočníka. Nad ním stál