Můj životní příběh část 2

Zbývala, hodina do slavného plesu. Přecházel, jsem po pokoji byl jsem nervózní tak jako vždycky před úkolem. Ozvalo se klepání. Byla to Julie, hubená dívka, malá a s dlouhými černými vlasy. Váhavě vešla. „Neboj, neukousnu tě.“Pousmála se. „Nesu ti šaty, prý aby si k něčemu vypadal.“To sem se zase musel skoro zasmát já. „Že to říkal Jeremy.“ „No ano přesně on.“Položila mi šaty na postel, spolu snimi i kord. „Počkej prosím tě, já se převlíknu a koukneš, jak vypadám?“ „Ale já…“Usmál jsem se jejím rozpakům. A začal si sundávat košili, oblékat si tu co mi přinesla. Stejně na mě koukala. Zjistil jsem, že mi to až tak nevadí.Dooblékl jsem se a podíval se s nevyřčenou otázkou na ní. Ona však místo, odpovědi překonala vzdálenost mezi námi a zadívala se mi do očí, moje ruce jako by mě neposlouchali objal jsem ji a přitáhl si jí blíž. Políbila mě. Naše rty se spojily. Po pár minutách se ode mě odtrhla. „Neměla, jsem…“ „Ne to já neměl.“Pořád, mě ale držela okolo krků.
„Tak já půjdu, ať se ti úkol povede.“Pustila mě a ladně se otočila, odcházela. Tímhle mi chtěla popřát štestí možná mě tajně miluje, ale ne to je nesmysl. To štestí budu, ale potřebovat. Přeci jen. Úkol po pěti letech, snad to nebude zas tolik znát. Sednul jsem si na postel, která vlastně v pokoji ani nemusela být, spánek nepotřebuju. A zahloubal jsem se do vzpomínek. Před pěti lety jsme byli tak šťastní. Já a Sopfia. Zavtěl jsem, hlavou musím ty vzpomínky, dostat pryč, soustředit se. Vyšel, jsem s pokoje. Procházel, chodbami našeho podzemí. K východu jsem došel lidskou rychlostí. Měl jsem to všechno dokonale akorát na čas, a i ta procházka trochu pomohla, pokoušel jsem se z hlavy vyhnat ty vzpomínky. No ano k našim schopnostem, patřila i větší rychlost. Vylezl jsem, přímo u zámku Versailles, ten upoutával svojí velkolepostí, učiněný skvost, tam kde jsem se oběvil dopadalo světlo svíček. Pospíšil jsem si směrem ke vchodu.
Prošel jsem bránou, kterou jezdili kočáry, a to bez povšimnutí. Pak až u další brány mě zastavila palácová ochranka. Také, u vchodu byli kluci ve fialových livrejích. „Jméno?“Zeptal se mě jeden z nich. „Francois de Vanir“Podal, sem mu pozvánku, kterou jsem již předtím nahmatal v kapse. „Račte, dál pane šermíři.“Už, chápu ten kord, u pasu. Já a šermíř? No ikdyž ano celkem, ano. „Chodbou, a doprava potom vás uvedou.“Přikývl jsem a vydal se chodbou. Snažil jsem se působit přirozeně. Chodba zámku byla nádherná, přímo skvostná. Obrazy na stěnách. Malby, koberce, nádhera.
Došel, jsem k pozlaceným dveřím. Dva kluci ve fialových livrejích zatlačili a otevřeli obrovské dveře. Ten starší pronesl. „Šermíř Francois de Vanir, z Bretaně.“Pohledy, skoro všech se ke mně stočili. I samotný král slunce, se na mě podíval. Nejspíše, mi kluci s našeho rodu udělali dobré jméno už, než mě poslali k plnění úkolů. Snad, to pomůže. „Pokračujte.“Řekl, král a nechal znovu začít hrát. Upírala na mě zrak nejedna dáma. I ty dámy, co tu měli své muže. Nikoho jsem však neznal. Takže jsem, prošel o kolo stolů, kde muži hrály karty. Vzal jsem si víno, od jednoho ze sluhů a vrátil, sem se ke stolů s kartami. „Smím si přisednout?“ Ze slušnosti jsem počkal na odpověď, vzhlédli ke mně čtvery páry očí. Ten, co promluvil pokud vím tak právě to byl králův, maršál pohledem jsem se vrátil k němu. „Ano, jistě tak vás tady vítáme Francoisi.“
Sedl jsem si na volnou, židli. Zatím, co králův maršál, který se představil jako Filip. Samozřejmě i s příjmením a titulem, ale na to jsem neměl dostatečnou paměť, jsem rád že si pamatuji jména, ikdyž jinak problémy s pamětí nemám. Filip rozdával karty k naší hře. Během toho se představovali i další muži, sedící u stolů. Blonďák, s modrýma očima co mi seděl po boků se jmenoval Jean. Druhý muž, co mi seděl rovněž po boku, měl hnědé vlasy a kaštanové oči se jmenoval Maxim. Pak, zbýval pan Maršál, byl to takový ten tip na který se lepí kde jaká krasavice. Měl, kaštanové oči a blond vlasy. Nejvíce mě, osobně ale zaujala, krásná neznámá. Byla, podobná Sopfii. Měla, dlouhé vlnité černé vlasy a stejně tak jako noc černé i oči.