Děda mráz

Mám rád zimu. Mám rád severní vítr, který tak rád zpívá okolo uší. Mám rád závěje, do kterých může člověk zapadnout po krk. Mám rád lov, při kterém se postavíte obrovskému zvířeti tváří v tvář. Mám rád dny, kdy není kvůli vánici vidět na krok. Rád po večerech vyprávím příběhy o svých cestách. Nazývají mě různě, Severák, Medvěd, Děda Mráz, nebo Ledňáček. Mám rád zimu, tu podmanivou krásku s bílými rozpuštěnými vlasy.
******
Když jsem přicházel k té vesnici, lidé se sbíhali už z daleka a já věděl, co po mě budou chtít. Někdo se ztratil ve sněhové bouři a Děda Mráz ho má zachránit. Jako vždy, ale proč ne, když dostanu něco jídla.
První ke mně doběhl obtloustlý muž s ruměncem ve tváři a svalil se do závěje. Tihle přistěhovalci si nikdy neosvojili chůzi po sněhu. Byli neobratní, jako děti, které se poprvé pokoušejí udržet na nohou. Vzhlédl ke mně a sepjal ruce k modlitbě.
„Ach, Otče všech zim, pomož nám…“
„Tak kdopak je to dnes?“ zeptal jsem se mírně a pomohl tlusťochovi vstát.
„Maruška se jmenuje. Ztratila se nám za té strašlivé…“
„Kterým směrem?“ přerušil jsem ho znovu. Muž ukázal roztřeseným prstem napravo. Pokrčil jsem rameny a vydal se tím směrem. Uvidíme, co se dá dělat. Malou procházku jsem ještě nikdy neodmítl. V zádech jsem cítil jejich pohledy. Kdo by se jim divil. Oni sami stáli po kolena v řídkém sněhu, ale obrovská postava zabalená do sněhobílých kožešin si kráčela naprosto lehce. Usmál jsem se, začínala bouře.
******
Vichr zuřil všude kolem mě, bičoval, skučel v uších a točil se ve spirálách. Vločky se v celých šicích plazily po zledovatělém sněhu, jako vojáci pochodující do bitvy. Má bílá paní se mnou bojovala a já s ní. Kdesi v dálce vyli vlci, hladoví a rozrušení. Měl bych si pospíšit, ta holka bude nedaleko. Viděl jsem jasně její stopy. Byly už zpola zaváté, ale poznal bych je i poslepu. Na posledních dvou stech metrech začínala klopýtat a padat. Za chvíli to vzdá a sedne si, poddá se osudu.
A už ji máme, támhle leží. Jako hromádka neštěstí. Vlci kolem ní kroužili a pomaloučku stahovali kruh. Vydal se tím směrem, možná to vydrží.
„Přišel jsem si pro ni,“ zařval jsem a zvířata sebou polekaně trhla. Na mých ramenou bylo mnoho jejich bílých bratrů, kabát polárních lišek a na hlavě mi spočívala hlava obrovského ledního medvěda. Přes kůže těch největších polárních zvířat by se neprokousal ani meč. Přesto se však největší z vlků - majestátní zvíře a můj starý známý - rozběhl. Kolem huby pěnu a v očích zuřivost.
Udělal jsem úkrok do boku a čelisti cvakly naprázdno. Zvíře zařvalo a znovu se připravilo ke skoku, ale pěst velká jako jeho hlava ho zastavila. Vlk se svalil na zem a s kňučením se odplazil stranou. Smečka ho následovala.
Děvče se choulilo do klubíčka a tiše vzlykalo. „Je ti teplo, děvče?“ zkusil jsem ji rozveselit. Neodpovídala. Naklonil až k jejímu obličeji a zopakoval svou otázku.
„Není! Je mi hnusná zima!“ střelila mi do obličeje se sprškou slin.
„Hnusná?“ zeptal jsem se mírně a jediným tahem ruky ji postavil na nohy.
„Jo hnusná, nesnáším zimu. Mám ráda květiny. Sníh studí, je hnusný, hnusný, hnusný! Odveď mě k mamince. Hned!“
„Ale vždyť je krásná, mrazivá a tajemná. Každý ji má rád. Víš, já zimu zbožňuju. Mám rád severní vítr, který pohvizduje…“ nenechala mě domluvit. Zachmuřil jsem se. Nikdo by mě neměl přerušovat, když sním.
„Hnusná! Já chci domů.“
„Jak myslíš,“ řekl jsem tiše. Pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu. Něco křičela, ale to už mě nezajímalo. Nikdo nebude hanit zimu. Bouří prosvítaly oči vlků, které mne se zájmem pozorovaly. Kývnul jsem jim a oni se rozběhli za svou kořistí. Sotva napadaný sníh pokropila špinavá krev a zpěv větru na chvíli přerušil dívčin šílený křik.
Mířil jsem zpátky k vesnici, oznámit jim, že jsem dívku nenašel, když mě jeden z vlků dohonil a padl přede mnou na sníh.
„Ach, Dědo Mrázi, pomož nám,“ začala vlčice. Mluvila ve své prastaré řeči, jež byla plná skřeků a kňouravých zvuků, ale tu jsem si osvojil už dávno.
„Tak kdopak je to dnes?“ zeptal jsem se mírně.
„Chloupek, ten prcek, jemuž si kmotrem, někdo ho chytil do pasti a odvedl. Přiveď mi ho zpát…“
„Kde se to stalo,“ nenechal jsem ji domluvit.
„U vykotlaného dubu, kousek odsud,“ štěkla ještě, ale to už jsem byl na pochodu. Chvíli se dívala na mohutná záda mizící v bouři, ale pak se s nejistotou v srdci odběhla po dlouhé době zase nažrat.
Pokrčil jsem rameny a vydal se přímo k místu, kde lidé cvičili lovecké psy. Uvidíme, jestli je Chloupek ještě naživu, malou procházku jsem ještě nikdy neodmítl.