Puškinovo sbohem

A.S.P.: Jsem překvapen. Jsem udiven, milý pane Oněgine, ale spíše mnou nežli vámi, spíše svými zmatenými pocity, ačkoli váš vyhaslý pohled mne udivuje ještě více… Povězte, copak jste se netěšil na naši schůzku? Copak jste spal klidný jako dítě, zatímco já oka nezamhouřil? Copak jste neumíral touhou mne uvidět a současně nikdy nespatřit, jako já vás?
E.O.: Jsem šťasten, že jsme se setkali tváří v tvář, můj stvořiteli, a mé pocity jsou od těch vašich téměř k nerozeznání; ale cožpak na všechny své otázky nedokážete odpovědět sám? Jsem vaším obrazem, ctěný Puškine, až mne to děsí. Já trpím za vás, já konám to, co jste vy neuskutečnil pro svou lenost či zbabělost, já pykám za vaše činy. Proto vy dobře víte, že toto setkání mne těší a zároveň rmoutí…
A.S.P.: A vy se mi divíte? Chtěl jsem nahlédnout na svůj život, chtěl jsem alespoň zčásti předat své břímě někomu jinému, chtěl jsem zapomenout - to se mi však nepovedlo, jak vidíte. Ale díky vám jsem přišel na kloub tolika záhadám. A tímto vám objasňuji, proč jsem vás stvořil, nad čímž jste ostatně dumal více, než je zdrávo, nemám pravdu?
E.O.: Naprostou. A jsem rád, že jsem vám byl užitečný.
A.S.P.: Jsem vám vděčen. A jako důkaz přijměte mou výzvu k partii vámi tolik milovaného whistu.
E.O.: Nezlobte se, drahý pane, nemám chuť na tento druh zábavy. Já, Evžen Oněgin, lev salónů, vždy elegantně oděn a pečlivě upraven, hýřící noblesou, vtipem a šarmem, svůdce dam a lichotník, již třetí týden nevyšel jsem z domu a dokonce jsem začal čísti. Jde to se mnou z kopce! A la femme fait tourner la tete! [franc.: alafam fe turne latet]
A.S.P.: Ale to je obdivuhodné, když si připomenu vaši nechuť k literatuře… Copak jste přečetl za poslední čas?
E.O.: Poezii - nebyl jsem oslněn. A v cestopisných dílech jsem byl zděšen. A víte proč, Puškine? Víte vy vůbec proč? Uhranula mne kavkazská krajina stejně jako vás. Ach, jsem jako vaše horší dvojče, jako zničená půlka skládanky, jako opadaná polovina vzácné orchideje, jsem ďáblem ve vašem andělském těle, jsem poškozená část hlavolamu, bez níž je celé řešení ztraceno. Jak mohu být šťasten?
A.S.P.: Ale co vás nemá, příteli můj? Nejste o nic horší než já. Udělal jsem z vás kopii. Já jsem ty a ty jsi já. Avšak oceňuji vaše odhodlání číst. Co máte nejraději? Podělte se se mnou o skvosty vaší sbírky.
E.O.: Těžko říci, vážený spisovateli. Já nikdy nesdílel váš zájem o knihy, alespoň jedna odlišnost, omluvte mé trpké pousmání. Ale přece jen něco vyplulo na povrch mé paměti. Avšak to zůstane jen mou vzpomínkou.
A.S.P.: Jsem jako vaše matka, Oněgine, a každá matka dříve nebo později odhalí tajemství svého dítěte. Tak tedy?
E.O.: Každá matka by poznala, že se jedná o milostné psaní.
A.S.P.: Milostné psaní? Dopis od Taťány, nemám pravdu?
E.O.: Tolikrát jsem jej chtěl proměnit v popel, tolikrát jsem jej trhal a lepil, tolikrát jej četl. Snad tisíckrát. A nyní už je pozdě. Znám jeho obsah zpaměti. Vidím její parafínovou tvář, oříškové oči, chvějící se rty, vidím ji celou, a to v popel neproměním. Ptám se vás, proč jste mi seslal do cesty Taťánu? Mně, muži, který si ji se svou povahou zaslouží jako vrah milost?
A.S.P.: Protože každý muž má potíž se ženami. A co je žalář proti nešťastné lásce? To vás alespoň nejmenovali králem paroháčů. Když Natálie, má žena, zničila i ten poslední kousek mého štěstí, chtěl jsem, aby ani vy jste nebyl šťasten, aby i vy jste trpěl. Chápejte, jsem jen obyčejný muž, ne Bůh. (Pozn.: záměrně neopraveno na „abyste“)
E.O.: Je to jasné! Jako bych se probudil ze sna! To vy se máte utkat o ženu! Je tomu tak?
A.S.P.: Doufal jsem, že na tohle se mne nikdy nikdo nebude ptát, ale co už nyní nadělám? Ach, málem bych zapomněl! Jsem to ale špatný hostitel. Nenabídl jsem vám žádné občerstvení. Mám zde pravý anglický čaj či výtečná vína z archivů… nebo je libo něco ostřejšího?
E.O.: Prosím o nějaký alkohol. Potřebuji utlumit bolest!
A.S.P.: Jste snad nemocen?
E.O.: Nejedná se o nic vážného. I když bolest ducha je někdy mnohem horší než všechny bolesti těla. Jistě mi rozumíte. Neodbíhejte ale od tématu, prosím.
A.S.P.: Odpusťte. Snažil jsem se zapomenout. Je totiž možné, že prožívám poslední chvíle svého života. Bohužel, slyšíte dobře, Evžene. Vyzval jsem na souboj svůdce své ženy, mého soka, a vím jistě, že mne čeká stejný osud jako Lenského. Prozradil mi to sen z dnešní noci.
E.O.: Ale sny nic neznamenají. Nesmíte mít strach. Půjdu do boje za vás.
A.S.P.: Vyloučeno! Nikdy! Nemohl bych se sám sobě podívat do očí, a to je ten nejhorší trest. A pak - vždyť vy nejste, Evžene, to jen mou myslí plynou vaše slova!
E.O.: Jsem bláhový. Bojíte se smrti?
A.S.P.: Nikoliv. Budu odcházet s klidnou duší, neboť díky tobě zůstanu věčný. Ale dost těchto poraženeckých řečí. Pozvedni svou číši a připij na náš život a mou smrt.

Až do dna, Evžene! - Nějak jsi oněměl, Oněgine?
Až do dna, Alexandře! - Až za hrob, Puškine!