19. část - Krvavá daň

Dost jsem strnula. "Co tě to napadlo!" nasadila jsem co nejtvrdší pohled. Znovu pozvedl obočí ve vševědoucím gestu.
"Jenom se ptám, jako tvůj velitel, na celkovou zprávu o tvém úkolu. A to od chvíle, kdy ti ho Zack zadal. Pokud to chceš zopakovat… ."
A je to tady. Rozkaz.
"Jednou jsem se s ním setkala." Začala jsem se roztržitě odmotávat lemy deky. Začalo mi být takhle nepříjemně. Simona se přikradla za moje záda a pomohla mi s "vybalováním" se.
"Kdy?"
"Když jste mě poslali do baru." Ucedila jsem a odmítala hledět svému veliteli do očí. Teď to totiž teprve začne.
"Takže… ." přešel od psacího stolu až k posezení, přičemž v ruce držel tmavou látku. Amanda zhnuseně nakrčila nos a ráčila si přisednout k Ell. Tu očividně Markův momentální postoj ke mně bavil a tak si užívala každý jeho nevraživý pohled. A, že jich začalo být požehnaně! "…tahle krev je jeho?" Ukázal na sotva znatelný flek. Proto se Amanda klidila?
Jmenovaná se taky hned ozvala… .
"Tohle není krev upíra!" poznamenala s hořkou grimasou.
"Ne?" Mark po ní hodil rychlý pohled, potom ho upřel na mě, jenže já jako všichni ostatní hleděla nevěřícně na ni.
"Co prosím?" Byl to upír a byl to Dean. Vždyť se sám přiznal! A ta krev je z jeho ruky… co se tu kruci děje?!
"To sis nevšimla, že jejich krev hnije? Čpí a i zbraně po ní smrdí pěknou dobu. Ostatně taky díky nim je jima tady propáchnutý celý dům?! Proč myslíš, že mám vlastní byt? Cítit to pořád, tak se zcvoknu!"
"Ale to je blbost!" zbrkle jsem vyhrkla. "Měl probodnutou ruku a sám mi řekl kdo je! Jsem si jistá, že to byla Dean a Dean je podle všeho upír! Je rychlejší než ostatní! Než vlkodlaci!"
Zavládlo ticho. Amanda poznamenala, že k tomu není co říct, protože tahle krev jasně není doslova prohnilá, jak to je u každého upíra.
Já si zase stála na svém a nebyla ani schopná vnímat propalující pohled tří osob. Z toho dva rozzuřené.
"A tohle jsou nudné detaily toho tvého nezasahování, když jsi byla jenom na obhlídce a ještě jsi na sebe neměla upozorňovat?"
"O nic nešlo, jenom jsem ho trochu řízla."
Pokrčila jsem rameny. Tohle je to, čemu se chci vyhnout! Odpovídat na otázky? Když to nejsem schopná udělat sama před sebou?
"Co ještě víš?" došla mu trpělivost.
"Nic, co už nebylo řečeno." Oplatila jsem mu stejný chladný hlas a shodila ze sebe poslední kusy dek. Emma mě chtěla zadržet. "Je mi dobře, neboj!" znělo to stejně panovačně jako od Marka, Zacka, nebo kteréhokoliv jiného vůdce. Jako pokaždé,když se mi jako jejich stroji nechtělo udělat, co oni chtěli.
Rychlým krokem jsem šla ke dveřím, rázně je otevřela a… .
"Neexistuje upír, který by byl rychlejší než vlkodlak, to přece víš!" rozlehl se místností Samův zamyšlený hlas.
Jenom na chvilinku jsem zůstala stát na prahu, "Kdo ví, co je zač." a pak už následovalo jenom prásknutí dveří.
/***/
S každým dalším tónem ve mně vzrůstal vztek, při každém cinknutí skleničky kypěla žluč. S každou další myšlenkou jsem byla hlouběji a hlouběji ponořená ve vlastní bezmoci. Myslí my létaly vzpomínky na jednotlivá setkání… ať už opravdová nebo ta ve snách.
Cpala jsem se svíjejícím davem a proklínala nesmyslný rytmus rychlé písně, ostrost barevných, rychle blikajících světel mě štípala v očích. Několik z nich skončilo na zemi pod náporem mé dlaně. Tlačila jsem si vlastní cestičku k jedinému místa na které si spolehlivě pamatuju.
Dnes byl bar plný k prasknutí, hlava na hlavě, dusno a všechno kolem zapříčinilo rostoucí hněv. Adrenalin ve spáncích mě hnal k vyššímu a vyššímu tempu. Dokud jsem doslova nevypadla z davu na upíří hruď. Nebušilo v ní srdce, neproudila v ní čerstvá krev.
Byl to stejný upít, jako ten, co minule Deana pořád stavěl. Přesto, že si všechno, až po dění v tmavém pokoji kousek přede mnou, pamatuji jen mlhavě, jeho tvář jsem si teď připomněla.
Hleděl na mě a v jeho tváři se praly dva názory. Dva protiklady. Dokud pohrdlivě netrhnul hlavou abych ho následovala. Prošli jsme stejnou chodbičkou, kolem několika dveří až k těm, za kterými jsem tušila onu místnost.
Ale tu mi neotevřel. Táhnul mě dál k úzkému schodišti. Potom několik pater výš a mě se postupně hudba zdola ztrácela. Zato se někde nade mnou začaly linout tóny klavíru. Tichý chraplavý hlas Davida Graye a doprovázely pokojnou skladbu. 4ím jsme se blížili, tím jsem si uvědomovala jemný praskot desky. Po skončení slabé hučení, několik pazvuků, a potom jen ticho.
Upír mě zavedl až k posledním, téměř jediným, dveřím v téhle chodbě. Ještě jednou se na mě zadíval a potom se otočil.
Napadlo mě teď to nejabsurdnější, co mohlo.
Upír, krvežíznivá stvůra, se ke mně odvrátila a klidně si šla dál. A já necítím potřebu ho zabít.
Potom jsem už věnovala pohled jenom pootevřeným, jednoduchým dveřím, co mi odhalovaly výhled jenom na holé stěny obývacího pokoje. Nebyl vidět jediný obraz, odpadky, pouhá nedopitá sklenička skotské na malém stolíku a setřený prach dával najevo, že tu někdo žije.