20. část - Krvavá daň

Odstrčila jsem dveře a nahlédla více do bytu. Jednu celou stěnu zabírala spousta skříní, poliček na knihy, cédéčka. Sotva se tam objevilo něco z toho. Na jedné byl pouze postavený nízký gramofon s odkloněným ramenem a několika deskami na straně. Jak se mezi nimi objevovalo pár klasiků, spíš méně známých, tak i malý počet neidentifikovatelných skupin, vše nasbírané v originálech. Přistoupila jsem k nim a prohlížela si neznámá jména, snad krom pár výjimek.
"Desky jsou nejkvalitnější nahrávky. Vydrží desetiletí, zatímco pásky se ohrají, cd poškrábou… ." otočila jsem se za hlasem. Dean stál u malého pultu a dopíjel poslední kapky skotské. Pozdvihl broušenou karafu "Dáš si?" pokynul ke mně. Vypadal stejně jako když jsem ho viděla poprvé. Věnoval mi stejně upřený pohled jako tehdy… tehdy? Je to jen dva týdny… maximálně tři. Kam se vůbec za tu dobu poděl čas? Z mého reálného světa u Emmy a Sama, ze cvičiště a hlavní centrály ve Philadelphii, odevšad jsem utekla sem. Připadalo mi, že tady mě nikdo nenajde. Jsem z dosahu jiných lovců, viny, tmy ve které jsem posledních pět let žila.
"Ne." cítila jsem se natolik klidná a vyrovnaná. Dean ve mně něco utlumil. A minimálně pro dnešek to udrží skryté hluboko ve mně. Můj hlas mi přišel cizí, byl hebce vyrovnaný. Nebyl poznamenaný žádnou jinou emocí.
"Čekal jsem tě tu mnohem dřív." Opřel se o pult a hleděl na mě. Strach, který ve mně jindy dokázal vyvolat pouhým pohledem, výrazem v očích, mi teď přišel vzdálený. "Měl jsem za to, že mě přijdeš zabít dřív." Poznamenal nahořkle.
"To jsme dva."
"Pojď se na něco podívat." V okamžení se moje zápěstí ocitlo v jeho sevření a já za ním vybíhala točité schodiště.
"Na co? Kam mě to vedeš?" schodiště ústilo v malý koutek přímo pod stropem, kde se rozkládala velká postel a nad ní prosklená střecha. Přítmí malé lampičky pod námi bylo tady tlumené. Obestřela nás tma, jen stovky hvězd se třpytily na obloze. Pohled mě uchvátil.
A nebylo to jen výhledem, protože já nikdy nebyla na romantiku. Na prvním místě pro mě vždy byla zábava, společnost mých přátel, společné žerty, dětinské soutěže mezi námi. I když jsem s několika muži prožila rádoby romantické chvilky, jako byly pokoje prosvětlené stovkou svíček, postel zasypaná plátky růží; nic z toho se tomuto nevyrovnalo. Tohle nebylo vynucené, naproti tomu krásně reálné. Jeho polibky na mé šíji mi nepřišly jako vystřižené ze snů, ale skutečné, plné touhy a vášně. Vyplynuly z téhle chvíle.
Nechala jsem se jednou rukou obejmout kolem pasu zatímco druhou uvolňoval cestu svým rtům. Rozepnul mi košili a její límec plynule stahoval. Jeho rty mě chladily na rozpálené kůži mezi lopatkami. Několik delších pramínků jeho vlasů mě šimralo za krkem.
Neměla jsem ani pomyšlení na to, kazit ty směsice pocitů slovy.
Dál jsem nevydržela na jeho jemné dotyky nereagovat, zůstat netečná. Otočila jsem se mu v náručí a přitáhla si ho k sobě. Proti mým pocitům nemá krása hvězd šanci, proti hlubinám oceánů, kam jsme se ponořili, nemá nekonečnost vesmíru žádnou váhu.
Teď je to totiž poprvé, kdy můžu říct, že žiji. Ne. Že svůj život vychutnávám plnými doušky, které mi po dlouhé době neprotékají mezi prsty.
Jenže každá žízeň jednou pohasne, nebo aspoň upřednostní jinou, silnější potřebu. A potom já už nebudu mít na tohle nárok.
Proto mi tělo rozechvívá strach, že s každou odbitou sekundou jsem blíž té chvíli, kdy mě pohltí zpět můj svět reality a mojí žízní po upíří krvi. Po odplatě… .