21. část - Krvavá daň

Ležela jsem už dlouhou dobu bez hnutí.Vnímala jsem jenom Deanův dech za mými zády a sledovala postupné prodlužování stínů, jak se s úsvitem roztahovaly do všech koutů pokoje. Světlo hvězd bledlo a s nimi i moje pokožka. Na holých ramenou mi naskočila husí kůže, když se do okenic opřel studený vítr a chladný vzduch se kolem nás rozspostřel.
Přetočila jsem se na záda hleděla přímo do inkoustového nebe, jak bledne. Při sebemenším pohybu se ozvalo šustění jemné látky a Deanovo nespokojené zavrtění se. Neměla jsem, ale teď odvahu se na něj podívat. Čekala jsem, že uvidím děsivé monstrum. Že z jeho pohledu dostanu opět strach. Nebo, že stratím odvahu a hlavně rozhodnost.
Nahmatala jsem přes okraj postele kousky svého oblečení a, ještě zakrytá, se je snažila obléct. Potom jsem vyklouzla spod peřiny a bosá tiše našlapovala na dřevěné parkety.
/***/
Narovnal se do sedu, přičemž látka znovu vydávala téměř zanedbatelný, tichý šum. Hleděl na její záda, nedbale zakrytá košilí. Sledoval každý její krok, kdy úzkostlivě zkřivila tvář při sebemenším zavrzání.
"Copak nevíš, že smyslům upíra se nedá tak snadno ztratit?"
Zastavila se na místě, chvíli bez hnutí stála a potom se vrátila k tichému pochodu. Pořád tvrdošíjně dělala malé, tiché krůčky.
Když v záhybu schodů téměř zmizela její hlava, postřehl jediná slova.
"Jsi ty vůbec upír...?"
Ruce si přehodil přes kolena, hlavu zaklonil, opřel o čelo postele a hleděl do právě probuzeného rána.
/***/
Měla jsem v úmyslu útěk. A stále mám. Přes neovladatelnou chuť se otočit a říct mu a vyčítat mu tolik dalších věcí, jsem se ovládla a pohled na něj nesklonila. Zaměřila jsem všechno své úsilý na zbytečnou tichost mých kroků, dolů po schodech, jeden po druhém, odrazování sebe samé od ulpění pohledu na čemkoliv, co by mi připomínalo hlas uvnitř mě. Dobře skrytý, dlouho umlčovaný. Ten co hulákal na celý svět, tlačil mě zpátky, abych neopouštěla klamný pocit bezpečí. A zase to mé propuštěné já, řízené mým rozumem, ho ještě trochu otupěle strkalo do kouta, pozadí, stínů... s tím jsem já stále jasněji vnímala svět a svou realitu. Vracela jsem se zšeřelým barem. Stoličky byly uklizené k boku. Stoly umyté... přesto se na několika křeslech a pohovkách pohodlně rozvalovalo několik osob. Nejistě jsem kráčela dál, tentokráte kroky prodlužovala a přála si být hodně daleko. Protože si mě všimla početná skupina lidí. Tedy upírů. Byli to všichni tady. Když tu teď nebylo tělo na těle i můj omezený čich zachytil kovový smrad krve. Jako by mě popichovaly drobné jehličky a vířily krev v mých žilách. Po dlouhé době se ozvala chuť zabíjet. Vybavilo se mi několik tváří lidí, které jsem potkala v noci a přemýšlela, která z nich teď tleje ve zdejších chodbách. Nebo se vždy jejich mrtvoly hned odvážely pryč? Jako když jsem přijela? Ta dívka v saténu. Platinové vlasy, bílá pleť, promodralé rty, matné oči.
Někteří postoupili o pár kroků blíž a sledovali mě. Jiní začali pobouřeně syčet a chystali se ke skoku... .
"Nechte ji projít." pronesl tichem jedinou větu hrubý hlas. Překypoval opovržením, ale taky autoritu, kterou si tu nikdo nedovolil neuposlechnout. Z přikrčení se narovnali a jen tak mě pozorovali.
Tohle na mě bylo moc. Ze všech stran jsem cítila jejich pohledy a z hloubi duše je chtěla zabít. Vytáhnout z těch dveří přede mnou na rozžhavené slunce. Pár metrů před východem jsem už běžela. Nechala jsem svoje svaly se napínat. Provádět aspoň něco... .
/***/
Stál ve stínu protějšího domu a sledoval vchod, plocení, matná světla několika patrech zašedlého, starého domku. Vydechl hustý cigaretový kouř a upustil pod sebe z části ohořelý filtr. Ten padal, jako ve zpomaleném filmu se ve vzduchu točil, nechával po sobě tenkou dýmovou stopu. Při prvním doteku se zemí, se odrazil a znovu roztočil několik málo centimetrů nad ní. Dopadnul na nízký patník a začal se z něj kutálet ... .
"BUM!" tlumeně promluvil, když se doutnající filtr skutálel na silnici, přímo do louže benzínu. Rudý plamen se rozutekl ve spletité síti přímo k domu i k jeho stranám. Ozvala se ohlušující rána, okna aut poblíž praskla a ty střepy se rozlétly do všech stran. až k němu... dobře ukrytému. Bez hnutí nechal jeden z nich, mu rozříznout pokožku na levé tváři. zář ohně ozařovala tekoucí rudou krev.
V okamžiku východu slunce, a v jeho záři, vzplanuly hořlavinami pokropené zdi, břidlicí natřené dřevěné trámy. Lak na jejich povrchu syčel a praskal pod tím náhlým žárem, všude byl slyšet praskot skel a tříštění, omítka tmavla od kouře a z nitra toho domu se začaly rozléhat vyděšené hlasy... .