23. část - Krvavá daň

*Stál tam dost dlouho, na to aby ho lovci zahlédli, a čekal. Proti své vůli ho svírala úzkost. Stejně možná i silněji, než když vlkodlaka před ním zdržovalo osm jiných lidí aby se v okamžení nevrhl za Riell do hořícího domu.
Už to nemohl vydržet a nebyl tu Steven aby ho od jeho plánu zrazoval. Nechtěl aby poslední pohled na ni byl zároveň i poslední chvílí jejího života.
/***/
Kouř mě dusil a energie mi ubývala s každou další vyléčenou spáleninou. Nedokázala jsem to zastavit. Moje schopnost mi brala všechny síly a já se tak blížila na pokraj smrti. Sobecky jsem teď myslela jenom na vlastní utrpení a nedokázala jsem se soustředit na cestu ven. Cestu k Emmě. Chtěla jsem aby někdo přišel právě ke mně zachránil mě z toho pekla. Oči mi slzely a štípaly od kouře. Snažila jsem se je mít zavřené, snažila jsem se myslet na něco jiného, než jen vidinu konce.

Objal mě falešný pocit bezpečí. Já to věděla, ale sama jsem se k němu přitiskla. Už podruhé mě unášel pryč od nebezpečí na které moje vlastní síly vůbec nestačí. Podruhé jsem zažila ten mnou nenáviděný pocit.

***Objevily se přede mnou tváře všech. Sam stál natočený bokem a odmítal mi věnovat jediný pohled. Jeho obličej nic neprozrazoval, ale vyvolával ve mně vinu.
Viděla jsem Elliinu ubrečenou tvář, jak klečí a před ní se v matném světle objímají dvě postavy. Na mužových osvalených ramennou byla opřená hlava mé sestry. Měla smířený, skoro spokojený a šťastný pohled. Jednou rukou objímala Andyho, druhou ho bezděčně hladila. Její oči se dívaly do prázdna. Sama nevnímala moje volání. Nejdříve se ozývalo jakoby zdálky a blížilo se k ní.
"Sestřičko… ." prosmýkla se jí jediná slova mezi rty.
A potom se tvář změnila ve vyděšenou, to když jeden z mých výkřiků byl utlumen ohromnou ránou propadajících se schodů.
Kolem Emmiiny tváře se objevily plameny. Skryla ji v Andyho náruči. Pohltil ji oheň… .

*Něco se se mnou zhouplo. Desítky ran se ozvaly pálivou bolestí. Jen na chvíli výjevy před mýma očima zahalila tma. Potom znovu nabraly ostrost.

**Tentokrát nebyl pár přede mnou, v objetí, ani to byla Emma a Andy. Přišlo mi to jako vystřižené ze starého, černobílého filmu. V kuchyni, v tuto chvíli hořícího domu, byla rozsazená rodinka. Muž ve středních letech seděl za stolem a četl si noviny. Před dvěma dcerkami, peroucími se o potrhanou panenku stály dva talíře se snídaní. Jemná černovláska, jejíž sestře se podařilo jí hračku vytrhnout, se načuřeně otočila k palačinkám. Druhá, více podobná matce, ale s chováním spíše jako kluk, se zahleděla na Hadrovou věc ve své ruce a začala přemýšlet co s tím má teď dělat. Přece jenom nemá ani ponětí jak si hrají hodné holčičky. Tak mohla tedy jenom čekat, než přijdou kluci a s Andym vymyslet co panence provedou.
Vzápětí se opravdu ve dveřích objevili dva malí kluci. Sam nesměle pozdravil ženu opírající se o svého manžela, když se ho snažila přemluvit aby ten zbytečný cár papíru odložil aspoň při jídle.
Žena se na Sama podívala. Když zvedla hlavu karamelové vlasy se jí shrnuly kolem tváří a ve světlých očích se jí zajiskřila něha. Usmála se na něj a malý vlkodlak zčervenal až za ušima.
Během toho se hned Andy vrhnul k nejmenšímu z dětí. Riell na něj už z dálky mávala ukořistěnou obětí a jemu samotnému se v hlavě začaly rozbíhat nejrůznější plány. Ani si nestačil všimnout rozmrzelého obličeje, co na něj vrhla Emma.

*Cítila jsem na sobě několik párů ledových rukou, nepříjemnou vůni desinfekce, kodrcání vozíku pode mnou.

***Z růžolící tváře Sama se rázem stala jiná. Po celé její délce se táhly čerstvé šrámy… .

**Byla jsem schoulená u zdi zatuchlé místnosti. Přede mnou leželo tělo onoho upíra a pomalu se rozpadalo v prach. A vedle něj Andy. Ležel, mrtvolně bledý s matnýma šedýma očima. Rána na krku nepřestávala krvácet. To žádná z ran na jeho těle.
Tělem mi vládl třas. Hrdlem se mi draly vzlyky.
Byla mi zima, chlad štípal do mokrých tváří. A potom se znovu rozrazily dveře.
Stál v nich Sam s obvázanou rukou a čerstvou dlouhou ranou na tváři. Přes celou tvář. Od levého oka, přerušená nosem a pokračující přes pravou tvář až k uchu. Vypadal strašně, ale s tím můj strach nesouvisel.
Rychle přiskočil k Andyho tělu a zkontroloval tep, žádný neměl.
Byla jsem tak vyděšená, ale nohy už mi sloužily. Vškrábala jsem se na ně a prosmýkla se kolem. Chtěl za mnou běžet, jenže nemohl ho tam nechat jen tak... .
Tak jsem běžela dál....

***Andy stál přede mnou, pod ním se zvětšovala kaluž krve, všude kolem tma a nic…a naráz z něj byl znovu ten malý kluk, co vycpával panence šatičky petardami… .

Obrazy se začaly míhat neskutečnou rychlostí. Tep, dech se mi zrychlil. Strach narůstal, uvnitř jsem byla prázdná. Andy a teď i Emma.
Hlavou se mi začalo ozývat pípání telefonu. Krátké, dlouhé; krátké, dlouhé… . Nikdo to nezvedal.
Rychlost výjevů se několika násobila. Ale jeden na chvíli převládnul.

**Vhodila jsem do automatu drobné, vytočila číslo ze zakrvácené vizitky a ozval se hlas: "Haló?"
"Vezmi mě pryč." zašeptala jsem.
"Riell, jsi to ty?!"
"Zacku, prosím, vezmi mě pryč!"
"Kde jsi? Hned jedu pro tebe!"

***Představa zmizela, ale v mé hlavě zůstalo dlouhé, táhlé zvonění, když mi nikdo neodpovídal… . Obrazy ztmavly, šumění hlasů ustalo, kolem se znovu rozprostřela tma, jenom já stála vesloupci světla a poslouchala jediný zvuk. Sama.



/doporučoala bych aby jste si to přečetli na blogu : irene-blackfight.blog.cz, tam je to kapku líp rozlišený/