24. část - Krvavá daň

Muž v reflexní vestě zabouchnul dvířky od sanitky. Po okolních domech se míhala modrá světla.
Museli ho držet násilím. Všichni, kteří únavou neztratili vědomí museli vlkodlaka držet dál, byl zuřivý, skoro stejně jako když se vrhnul do domu.
***
Prodral se až ke zborceným schodům, do suterénu, kde měla být. Ale tam stál Dean. Jako jeden z mála ho už mohl vidět a přežít. Teď tom bylo po druhé.Stáli naproti sobě, dělily je plameny. Upír držel v náručí její tělo a sledoval každý její chatrný nádech.
Sam přes všechna spálení uvolňoval cestu Deanovi. Ten se zase od něj snažil držet co nejdál. Za celou dobu jedinkrát odtrhnul pohled.
Původně chtěl jít zpět dveřmi přes zahradu, jenže ty byly stejně jako ty vchodové propadnuté dovnitř. Cesta skrz byla nemožná.
Napřáhnul se k co nejsilnější ráně. Zeď se zbořila, v domě se začaly ozývat děsivé rády dopadajících trámů. Dean proběhnul ven a Sam od něj odvracel padající úlomky.
Stáli za domem. Dean jedním kopnutím odhodil kus jakési sedačky na druhou stranu vozovky. Část jí byla ohořelá, ale silný déšť ji mezitím stačil uhasit. Z poraněných Rielliných úst se ozývaly slabé výkřiky. Volala Emmu. Stále tišeji a tišeji.
Dean Riell položil, odhrnul jí vlasy z tváře a přiložil ucho k hrudníku, přestože sám musel slyšet jestli jí bije srdce, nebo jestli dýchá.
Rychle vyběhnul za roh, stál tam zdravotník, bez řečí ho odtáhnul k ní. Ostatní se začali táhnout pár metrů za ním. Nevěděli, že se dostal z domu.
Dean klečel u ní s dlaní na její tváři a ani se nehnul.
Zdravotník, jakmile si všimnul, že je tu raněná, vrhnul se k Riell, přičemž upíra odstrčil. Ten se nechal, dokonce slabě zavrávoral, ale pohled neodtrhnul.
Riellina tvář se stáhla do úsměvu. Koutky se jí zvedly, dokonce se chvílemi zdálo, že otevře oči.
"Jakou má krev. Pane! Chlape poslouchejte! Jakou má skupinu?!"
Sam na něj dezorientovaně hleděl. "A…. A+."
Ke zdravotníkovi se dostali další, přinesli nosítka a společně ji na ně vyhoupli. Dovezli k sanitce a … .
Sam se vrhnul k auto, že pojede s nimi, ale _ do držel, když přidal i vlkodlačí sílu, sesypali se ostatní a nedovolili mu se hnout. Takhle unavený dál nezvládal se bránit. Hleděl na odjíždějící auto s rozeznělým majáčkem.
Potom se rozhlédnul k místu, kde doteď ležela. Bylo prázdné. Dean zmizel stejně, ne-li rychleji, jako se objevil.
***
Sestřičky s doktoři se seběhli kolem sanitky. Pomohli ven několika lehčeji poraněným a vytáhli ven vozík s těžce popálenou. V momentě jí podali anestetika a vezli ji rovnou na sál.
"Selhává…!" zakřičel jeden lapiduch a jiní se rovnou vrhli ji resuscitovat,
"Fibriluje!"
V běhu ji napojovali na různé přístroje, brali jí krev na testy…
"Nedaří se mi ji stabilizovat!" Zakřičel mladík v doktorském. Dostali se na sál. Kolem lůžka, na které ji přenesli byly rozestavěné různé obrazovky, spousta přístrojů. Pod sterilní látkou byly rozestavěné nejrůznější nástroje, tampónky, skalpely, nůžky, šití…
Na jedné z obrazovek se zajiskřilo a v momentě začala zobrazovat její tep. Nepravidelné čáry nejdříve skákaly, stroj pípal… dlouze a krátce, potom zase dlouze a krátce. Z původního spokojeného úsměvu se stal výraz naprostého zděšení. Čelo se jí orosilo a přes trubičku zavedenou v krku začala chrčet. Celá se třásla v křečích… .
"ZTRÁCÍME JI!"
Mezi udýchanými postavami najednou zavládl klid. Většina ustoupila i s nachystanými přístroji a nástroji. Dýchali mělce a v očích se jim s dlouhým táhlým tónem zračilo zklamání.
"Smrt v sedm dvacet čtyři." Zamumlal doktor a prošel lítačkami ze sálu.
/***/
(představa)
Přímo před očima se mi objevila další a poslední scéna.

(vzpomínka na sen)
U vysokých patníků, u silnic, se tvořily hluboké kaluže, několik suchých podzimních listů plavalo na jejich hladině.
Pohlédla jsem ke stromu, kterému před tím patřily.
Stál proti mně v promočené košili, tmavě zelenýma očima se mě snažil hypnotizovat a jeho úsměv mu vytvářel v koutcích nepatrné vějířky vrásek.
Krom burácejících hromů se ke mně plížila tichá ševelení…
Stejní…přitom úplně rozdílní… jak si můžou dva protiklady být tolik podobní?
Ale nepatřila jeho ústům. Ty zůstávaly neměnné.
Natáhnul se ke mně.
Plynule z původních slova vyplynula jiná: "Pojď za mnou, jen pojď… ."
Přestal se opírat o kmen stromu, přešel dalších několik kroků ke mně. Asfaltová silnice, všelijak popraskaná z neustálých výkyvů počasí, nemohla měřit než pár metrů a ty on překonal v okamžiku.
"Podej mi … ."

(představa)
Ticho a nicotu kolem naplnilo bubnování kapek a pohledy nás dvou.

"Podej mi ruku." Tentokrát dokončil svá slova. Jeho hlas zněl jasně, jako by to nebyl sen, ale on stál přímo u mě a skutečně mi ji nabízel.
Kužel světla se roztáhnul až ke kašně u protějšího domu, daleko za jeho strom, za živý plot. Schovala jsem svoji dlaň do té jeho a vychutnávala si jeho úsměv. Věnoval mi ho. Jenom mě. Byl tak hřejivý. Nedokázala bych se ho teď bát, nebo jím opovrhovat.
Stáhnul si mě k sobě. Šli jsem spolu uličkou světel. Nedívala jasem se kam. Vnímala jsem jenom jeho lidskost.
Zastavil se a objal mě. Schoulila se k němu, neschopná přestat mapovat jeho tvář. Pohladila jsem ji. Od malé jizvičky na obočí, přes roztáhnuté koutky.
Lehce jsem se dotkla jeho rtů svými a potom se zase začala culit při tom pohledu. Položila jsem mu hlavu na ramena a co nejsilněji se přitiskla k jeho tělu.
Moje srdce bilo jako splašené a potom se to stalo…
… to jeho na tom bylo stejně. Nemohla jsem si na to zvyknout, tak to udělalo za mně. Zrychlilo až vyrovnalo ten úprk s mým.
Pocítila jsem jeho ústa v mých vlasech a potom vše zmizelo. Rozplynuli jsme se a s námi i toto místo.