Epilog - Krvavá daň

Epilog:

Krčil se na střeše obrovského sídla. Vysoká okna a v nich nepatrná světla svíček. Doupě upírů. Těch nejvyšších a nejsilnějších.
"Máte na starosti přízemí."
"A co ty, Same?" zeptal se muž nižšího vzrůstu a se znetvořeným obličejem.
"Po tom ti nic není Cide. Dohodli jsme se. Já jsem velitel." Zavrčel vlkodlak. Před očima měl jen vidinu pomsty. Za životy lovců, za život a lásku Riell. Když on ji mít nesměl… . Zaplatili za to všechno příliš vysokou daň.
Jeho tělo se otřáslo v křečích. Svaly na rukou mu nepřirozeně narostly a jeho oči se změnily ve vlčí. Seskočil střešním oknem do velké haly a vydal se po stopě známého upíra.
/***/
Uběhlo tolik let ode dne kdy jsem tě získal a ztratil zároveň.
Upír si nalil další skleničku skotské a posadil se ohromného křesla k největšímu z oken. Měl tak výhled na ohromnou hvězdnou masu nad nimi. Nade všemi.
-Objevila jsi se tehdy přede mnou jako malá nevinná dívenka, po jejíž krvi jsem neskutečně prahnul.-
Zachechtal se, v očích zastřený pohled.
-Když jsem tě viděl s nožem v ruce, jak bez slitování zabíjíš upíry… ta naprvní pohled bezbranná dívka... zaujala jsi mě. Výcvik prvotřídní, pohyby plynulé, oči bez slitování… .-
-A potom jsi přišla do baru, navoněná, znechucená sama sebou… zajímala jsi mě čím dál víc.-
Poslední slzy alkoholu zmizely v jeho hrdle. Jeho sluch postřehl tříštění skla i zvuky boje z nejspodnějšího z pater.
Natáhnul si nohy na podnožku ke krbu a zaklonil hlavu aby měl ještě lepší výhled.
-Ptala ses, co jsem zač?-
Spokojeně vydechl.
Dveře za ním se roztříštily pod náporem vlkodlačího těla. Dunivé kroky tlap se rychle blížily. Pocítil Sama přímo za sebou.
-Ještě chvíli a povím ti ten prokletý příběh… .-