Buď sám sebou!

Lucas stál uprostřed malé kulaté louky, obklopené ze všech stran stromy, a úsilím přivíral oči.Ruce držel napřažené před sebou, prsty křečovitě svíral v polosevření a z čela mu pomalu stékaly kapičky potu.
"No tak, makej!" bručel si sám pro sebe."Dělej!"
Nic.
"Nepřestávej!" zahučel zase a mával rukama od sebe, a zase přikrčil dlaně, jako kdyby v nich svíral kouli.
"Makej!" povzbuzoval se dál.
Konečně něco ucítil. Uprostřed dlaní mu zajiskřily malé modré plamínky a jeho samotného zalil od hlavy až k patě studený proud. Pousmál se jedním koutkem, jednu ruku svěsil k pasu a tou druhou máchl ke špičce nejbližšího vysokého jehličnatého stromu.
Z dlaně mu vyšlehly koncentrované modré plamínky a vytvořili něco jako malou hořící kouli o průměru sotva jednoho centimetru, s prachovým ohonem jako u komety, a zapálili malou šišku, vysící u vrcholku stromu.
"Hm," zařval Lucas. Nic víc... jako vždy!"
"Zase blbneš?" ozvalo se odněkud a zpod hořícího stromu vyběhla Alice.
"Co ty tady děláš?" Divil se Lucas.
"Hlídám choromyslného bratra." odsekla mu.
"Co?" nechápal.
"Chceš aby tě někdo viděl?"
"Prosím tě," rozesmál se. "Kdo by mě tady mohl vidět? Několik kilometrů za městem, o půl druhé ráno? Leda nějaký zatoulaný feťák. A ten by si stejně nejspíš myslel, že má halucinace."
"A co třeba já?" Já tě sleduju celou dobu a nevšiml sis mě, jak si můžeš být jistý, že to nedělá i někdo další?" pozvedla sebevědomě Alice ramena.
Lucasovi to nebylo příjemné, ale musel uznat, že tento boj prohrál.
"Můžeš?" zeptal se opatrně své sestry.
"Jo, ale kdyby tu náhodou někdo byl, postaráš se o zbytek sám." zabručela.
"Jak jinak." souhlasil.
Alice obrátila dlaně ven a pomalu zvedala paže nad hlavu. Kolem ní se začal vířit vzduch. Jakmile dosáhly dlaně výšky očí, trhla jimi prudce zpátky k tělu, z něhož se v tu ránu stala obrovská lampa. Natáhla ruku a pročesávala ukazovákem, z nějž vycházel proud silného světla, každý kout mezi stromy.
"Nikdy nepochopím, jak ses to mohla tak rychle naučit." stěžoval si Lucas, když Alice dokončila propátrávání okolí.
"To víš, musíš se učit, soustředit, spát, přijmout moc, jakou máš. Ne se z ní snažit udělat něco jiného." dloubla do něj.
"Kecy..." odfrkl si.
"Já jsem taky nikdy netoužila být chodící pochodeň. Doteď si připadám jako nějaká přiblblá lampa z Baumaxu, ale co nadělám. Jednou jsem luministka, tak se s tím holt smířím. Navíc, jak si právě viděl, je to občas celkem užitečný."
"Jo, nemusíš si kupovat lampičku, když si chceš před spaním číst." zahuhlal zase Lucas.
"Proč se s tebou vůbec bavím?" křikla Alice a dala se na odchod.
Lucas si vzdychl a vydal se za ní. "Promiň!" křičel.


Cestou zpět začalo pršet. Sourozenci doběhli k jejich domovu, otvevřeli dveře, oklepali se a pomalu, potichu se vydali do svých pokojů. Už byli skoro v cíli, když tu Lucas o něco zakopl, svalil se na zem a při pádu ještě stačil shodit pár věcí z poličky.
"Krucinál!" zaklel.
"Ty nemehlo!" okřikla ho sestra. "Okamžitě se zvedni a zalez k sobě do pok-!"nedořekla.
Mezitím se už stačili otevřít jiné dveře.Dveře od ložnice jejich rodičů.
"Mám broušenou dřevěnou vázu a nebojím se ji použít!" hulákal jejich otec v županu.
Máma rozsvítila světlo. Zraky obou rodičů spočinuly na dvou sourozencích.
"Co tu zase, vy dva trestanci, provádíte?" houkla na ně máma.
Lucas i Alice sklopili zraky.
"Lucasi, už zase?" podíval se na něj soucitně táta.
Lucas se mezitím postavil a urovnal si tričko. "Hm," zabručel.
"Kolikrát jsme si to už probírali. Ty nejsi pyroman, ty nemáš moc všechno zapálit, ty nemůžeš pouhým mávnutím prstu zapálit, či shasnout svíčku. Ty jsi chronoman. Tvým údělem je ovládat čas, hýbat jím, cestovat v něm. Nesnaž se změnit sám sebe." promlouvala mu máma do duše.
"Jo, máte pravdu, a z toho důvodu udělám následovné." zvedl hlavu, podíval se svým rodičům do očí a mávl jim dlaní před obličejem.
Najednou se všechno dalo do pohybu, ale až moc rychle. Všechno se pohybovalo mnohonásobnou rychlostí. A nejen to - věci neubíhay kupředu, ale nazpět.