Pustina je krásná...

Pustina je krásná.
Tak tuhle větu jsem vyslovil nebo slyšel vyslovit už tisíckrát. Prý jsou v ní stromy a zvířata a nebe, které nekončí bílým betonovým stropem jako tady. Je to pro mě něco nepředstavitelného, jako těžko uvěřitelný sen, sen o kterém jsem tady dole snil skoro dvacet let. Otec říkal, že naposledy právě v ní slyšel tu píseň volnosti, slyšel, ale nevěděl o tom, neposlouchal ji. Uvědomil si to až zavřený za zdmi.
Za stejnými zdmi, za kterými jsem zavřený i já.

„Pustina musí být krásná.“
Stál jsem tváří v tvář těm záhadným ocelovým dveřím a poslouchal Izaaca, svého bratra. Těsně před nějakou katastrofou nás otec vzal a evakuoval do malého soukromého bunkru pro tři osoby, který nám byl posledních dvacet let domovem, zatímco matka zůstala ve starém světě. Napamatuji si na ni ale přesto ji mám v hlavně dokonale vykreslenou, bratr mi o ní často vyprávěl. Podle jeho slov nás musela opravdu milovat.

Stál jsem tváří v tvář těm chladným ocelovým dveřím, do kterých jsem v dětství nacivěl stovky hodin a věděl, že se tentokrát otevřou jako nějaký zázrak. Zhruba před osmi minutami přišel zvenku příkaz k exodu jako znamení, že už je tam nahoře všechno v pořádku. Na obrazovce počítače blikalo pod obrázkem východu velké zelené T-10m. Tady dole v díře je lehké počítat čas, možná proto, že skoro vůbec neplyne. Mrzí mě že se toho okamžiku nedočkal otec, uteklo mu to o necelé tři měsíce. Myslím, že zemřel, protože už nedokázal dál čekat.
Jsem si jist, že jsme na něj v tuto chvíli oba mysleli a děkovali mu. Chtěl, abychom jednou mohli zažít to co zažil on.

Dveře se začaly pomalu otevírat, hned jak to bylo možné jsme vylezli ven do jeskyně a odtud na sluneční světlo. Jeho mdlá záře nás oba bila do očí a vůbec, nějak mi to zrnění žárovek chybělo.
První, co jsem z ráje spatřil, byla torza rozpadlých budov a mrtvých stromů. Po obloze pluly spousty mraků jako v těch knížkách, ale nebyli tam žádní ptáci. Neslyšel jsem žádnou píseň volnosti, ale žalozpěv. Nemám tušení, co tady před lety bylo, ale zřejmě to už nadobrou zemřelo.
Sledoval jsem střídavě šedý horizont a bratrovy zklamané oči.

Šli jsme tou krajinou smutku, zavátýma troskama a větrem hnaným pískem několik hodin, aniž by se cokoli změnilo. Výsledek byl takový, že nám jen ubývala voda a touha po životě. Bylo pro nás těžké přiznat si, že to pro co jsme dvacet let žili, je jen naivita a hloupost. V duchu jsem se nesčetněkrát ohlédl za sebe a nenacházel byť jediný jejich smysl.

„Myslím, že se otec mýlil.“
„Viděl jen to co pro nás chtěl vidět, nehledě na to že nám to nemohl dát. Bunkr byl jen vězení, ale pořád to nejkrásnější co jsem kdy poznal. Je tady tak ticho, mrtvo… Všude tu mohlo být tolik krásy a svobody a přitom je tu jen to ticho a ohromná hromada žlutých zrnek.“
„Podívej… támhle je nějaký pták! Prosím, pojďme blíž…“
„Hoduje na mršině Alberte. To není dobrý nápad.“
„Myslíš že by hodoval i na mém těle?“
„Nevím Alberte, tohle je divnej svět…“

Chvíli jen tak seděl, hleděl na slunce jak putuje po matné obloze a nechal se zanášet pískem, pak sáhl do kapsy a vytáhl pouzdro se dvěma kapslemi.
„Otec mi je dal pro případ, že by se nám v novém světě nelíbilo a cítili se ochuzeni. Jedna je tvoje.“
Bez přemýšlení jsem ji vzal, zahodil do žlutého moře a sklonil hlavu k zemi, tak aby si vítr hrál s mými vlasy.

„Promiň. Vím že i ty ses tolik těšil…“
Než jsem stačil zapřemýšlet nad skutečným obsahem té věty, ozvalo se křupnutí v ústech a můj bratr se svalil k zemi do kupy navátého písku.
Vítr z pustiny vířící ten protivný písek mě bil do vlhkých očí. Chvíli jsem hledal zahozenou piluli, ale zrnka toho svinstva, které ji nadobro zavály mě nenechaly ani zemřít. Zdá se, že mi tím zablokovaly jedinou rozumnou cestu.
Zahrabal jsem bratra do písku aby ho ten opeřenec hned nevystopoval, smířeně zapomněl na všechno v co jsem kdy věřil a vydal se zpátky domů.

Udělal jsem to o čem jsem si myslel, že se nikdy nestane – prošel zpátky ocelovými dveřmi. Vždycky jsem je tolik nenáviděl…
Myslím, že už se nikdy nezavřou a že mě tu nakonec něco sežere. Myslím, že se na tu chvíli těším.

Sebral jsem ze stříbrného stolu bratrovu starou omlácenou ID kartu po otci a získal přístup k dokumentům, které moje oči po určitou dobu neměly vidět. Otevřel jsem mnohastránkový dokument „Vliv uzavřeného prostoru na rodiny a malé skupinky lidí“ a zjistil, že jsem jednoduše řečeno pokusný králík. Ať už ty kamery po celém komplexu zabudoval kdokoli a jakkoli, budu je muset demontovat.
Zdá se, že i můj otec byl něčí hračkou.
Začínal jsem mít čím dál silnější pocit, že celý můj život nalinkoval nějaký vůl v bílém plášti.

Jako každý večer, usadil jsem se do otáčecího křesla, zase hleděl do zářivek a záviděl sám sobě včerejší dny. Víte, ani ve změti betonu a oceli se nežije tak zle, pokud je tu něco co vás žene dál. Teď nemám sny, nemám bratra a nemám už ani tu pitomou piluli, zřejmě se budu muset poohlédnout po alternativním způsobu smrti. V nějakém románu jsem četl, že se člověku před smrtí přehraje před očima celý život, ale já skoro nic neprožil. Seděl jsem tam dýl než jindy, přemýšlel o tom jestli tohle je opravdu můj osud, proč je takový a jestli jsem ho třeba nemohl změnit.
A stejně na to nepřišel.

Jsou bohužel věci, které nedokážeme sami ovlivnit. Například to, že pustina opravdu není krásná, měl jsem s ní spoustu plánů a představ, ale ty zmizely a já najednou nevím co dál, ba jestli vůbec dál…

*****

Vědec na ropné plošině zapáleně hleděl do blikajícího monitoru a oči se mu v kulatých brýlích leskly zvědavostí. Sledoval v něm mladého muže, jak jedno po druhém rozbíjí vybavení bunkru a v očích má slzy. Automat ve dveřích se otevřel, do jeho perverzních hrátek vstoupil jeho nadřízený a začal to divadlo sledovat se stejným zájmem.
„Tak co pane Hagman, jak to vypadá?“
„No, pane Watsone, přesvědčte se sám…“
Než vrátili svůj zrak zpátky, obraz několikrát zablikal a definitivně vypadl.
„Asi se mu dostal pod ruku centrální kamerový systém.“
„Parchant! Pustíme mu tam trochu nervového plynu.“
„Dovolil bych si oponovat, pane Watson. Nakonec se stejně s největší pravděpodobností zabije, to je bez debat. Jenom prostě jednou neuvidíme, jak se to stalo.“
„Opravdu?“
„Ano, v sedmi z osmi dosavadních pokusů tohoto typu tomu tak bylo. Na pohlaví trýzněného nezáleží.“, chladně zakalkuloval a podal mu jakési lejstra plná podobných ohavností.
„Dobrá pane Hagman. Do rána prosím sepište detailní rozbor situace, vláda Spojených Států ho jistě bude chtít vidět.“
„Spolehněte se.“
„Hlavně těm lidem rozepište, proč že se vlastně zabije… proč… ano, pro ztrátu iluzí. Jen hlupák věří něčemu co nikdy neviděl, pane Hagman. Jen hlupák. Napište, že to byl hlupák.“

Made by JEŠTĚR, 2005