Nový svět - příchod do G’tran Zull

začátek pátého týdene zimy roku 1398 prorokova letopočtu, pohoří Mepal Abald, nedaleko vstupu do G’tran Zull (Město chráněné horou)

Několik nesmělých slunečních paprsků proniklo hustými mračny a ozářilo vzdálený zasněžený horský průsmyk zlatou září. Karavana, tvořená převážně z trpaslíků, se pomalu vlekla sněhem. Z jejích řad se ozývaly výkřiky v drsném jazyce trpasličí rasy, stejně jako smích a halekání. Trpaslíci již ucítili vůni rodných hor a to jim dodalo dobrou náladu stejně spolehlivě jako vyhraná bitva. Těch několik lidí co přežilo útok temných elfů kráčelo v zadu u pojízdného lazaretu. Byla to čtyřhranná konstrukce potažená kůžemi z horských koz. Upevněna byla na podvozku z pěti koly na každé straně. Táhli jí velcí vlci z žijící na druhé straně Mepal Abaldu v rozlehlých lesích. Trpaslíci je využívali tak jako lidi koně, někteří z nich dokonce na velkých vlcích jezdili. Jediný člověk nešel s ostatními, nýbrž v přední části karavany po boku vůdce této skupiny trpaslíka Thorina byl Albrecht Rezci. Lokí, prastarý trpasličí léčitel, sice trval na tom že by měl jet v lazaretu protože rána je dost hluboká a pomalu se hojí, Albrecht však poznamenal že mnozí jsou na tom hůře než on takže jim nebude zabírat místo.
Albrecht tiše klel, do vysokých bot mu napadal sníh který se změnil na ledovou vodu která chvílemi zamrzala. Kožešinový plášť měl zapnutý až pod bradu ale i tak mu byla zima. Navíc ten vtíravý vítr co nekonoečnou pustinou Území nikoho vál mu také na pohodlí nepřidal. Obrnil se však proti vší nepohodě a zarputile kráčel dál. Po chvíli se zastavil a zaklonil hlavu nahoru. Doufal že alespoň na okamžik zahlédne vrcholky hor, chtěl vědět jak jsou vysoké. Bohužel se větší část hor ztrácela v mracích. Thorin zachytil jeho pohled.
„Měl by ses sem podívat když není zima. Hory se na slunci lesknou zlatem a večer jsou jako rubíny.“ Usmál se trpaslík do svého složitě spleteného plavého plnovousu který mu sahal téměř k pasu.
„Jo, musí to bejt fajn.“ Přitakal Albrecht. Thorinova společnost mu pomáhala. Měl starosti o Aienu, před čtyřmi dny upadla do hlubokého spánku. Galoder Albrechtovi sice vysvětlil že zranění elfové časti upadají do hlubokého spánku protože se v něm mnohem rychleji hojí. Ale to jen znamenalo že její zranění je vážnější než si mysleli, to nemusel Albrechtovi nikdo říkat, bylo mu to jasné. O to větší měl o elfku strach. Pro to většinu času trávil s Thorinem, který mu vyprávěl o jejich rase, než se svou skupinou, kde po něm všichni vrhali soustrastné pohledy, což ho neuvěřitelně rozčilovalo. Navíc díky Thorinovu vyprávění se mu dařilo zapomenout na problémy.
Dozevěděl se hodně věcí, například že trpaslíci si sami říkají Zull’n sgak, což v překladu znamenalo Děti Kamenů. Také se dozvěděl že trpaslíci byli vládci mocné podzemní říše zabírající většinu Mepal Abaldu a sahající až ke Krvavým horám na severu. Svého času válčili s elfy, ale nakonec uzavřeli příměří. Když po příchodu Proroka padla elfská říše a lidé srovnali ze zemí všechna vílí města, až na jedno o kterém nikdo krom víl samotných nevěděl kde se nachází, obrátili svou pozornost k trpaslíkům. Mnoho let trvaly kruté boje na i pod zemí. Nakonec byli trpaslíci zatlačeni do pohoří Mepal Abald, rozdělující kontinent na dvě poloviny. Několik let po nich nebylo ani vidu ani slechu, poté uzavřeli s lidmi mír. Tou dobou tak již učinili i zbytky elfské říše a poslední kmeny kentaurů z východních plání, kde se nyní rozprostíralo Kaharské císařství. Avšak díky bojům se odvěcí nepřátelé trpaslíků, temní elfové, rozšířili do starých trpasličích měst a vypukla válka trvající již téměř tisíc let.
Trpaslíci sice některé části Staré říše obsadili zpět, ale nikdy ne na dlouho. G’tran Zull bylo poslední nikdy nedobité město kde žila většina trpaslíků.
Den pomalu postupoval kupředu a Thorin nechal Albrechta o samotě protože potřeboval mezi svými muži zařídit nějaké věci. Jaké, to Albrechtovi neřekl. Když přišel o hodinu později zpět, Albrecht se utápěl v černých myšlenkách.
„Co ten výraz?“ Zaptal se trpaslík Albrechta.
„To nic, jen sem si vzpomněl na dobu před tímhle vším.“ Pokrčil Albrecht rameny.
„Říkám si, jestli je pro mě ještě místo ve světle, nikdy jsem nebyl zvlášť dobrý člověk, a dělal jsem hodně špatné věci…“ pokračoval Albrecht. Thorin ho přerušil mávnutím ruky.
„Vím co jsi dělal dřív, Rufus mi to řekl. Svůj trest již ale máš. Ty prsty a jizvy. Prý jsi dřív býval krasavec a žádné děvče ti neunikalo dlouho.“ Zašklebil se trpaslík.
„Jo, to je fakt… Ale já jsem horší než ostatní, ti mrtvé kradli protože jako dělníci měli sotva na to aby přežili další měsíc… Já to dělal jen pro to vzrušení z toho že je to protizákonné a nemorální.“ Pokračoval Albrecht zasmušile. Thorin mlčel.
„Ale co, vem to ďas. Když už jsme u těch děvčat, proč vlastně vy nerozlišujete muže a ženy? Ono to asi ale není přes ty fousy a zbroje moc poznat, co?“ Zeptal se Albrecht trpaslíka aby změnil téma hovoru.
„Ona to není tak docela pravda že to nerozlišujeme… my Zull’n sgak vždy poznáme jestli je dotyčný muž či žena. Jen to nerozebíráme, je to praktičtější nevzniká tak diskriminace ze strachu o, jak vy říkáte, něžné pohlaví. A co se vousů týče, není nic víc sexy než trpaslice s dlouhými hebkými vousy…“ zasnil se Thorin. Albrecht musel soustředit všechny síly aby se nerozesmál. Už už málem vyprskl smíchy když se horami rozlehl Rufusův hromový hlas vracející se ve stovkách ozvěn.
„ALBI! ALBI! POJĎ SEM!“ řval Rufus. Albrecht protočil oči v důlcích. Rufus si zřejmě neuvědomil že svým řevem by mohl strhnout lavinu.
„Vypadá to naléhavě, když Rufus takhle huláká až se otřásá zem. Radši tam běž.“ Poznamenal Thorin když viděl že se Albrecht nemá k odchodu. Muž jen pokrčil rameny a začal se prodírat směrem k Rufusovi. Cestou se vyhýbal trpaslíkům kteří ho častovali nadávkami když se jim připletl do cesty a oni museli zpomalit nebo dokonce na okamžik zastavit než se proštrachal skrze botami rozbrázděný sníh kolem nich. Když se dostal až k Rufusovi, sjel ho podrážděným pohledem.
„No, co je že vřískáš až se hory zelenaj?“ zabručel Albrecht.
„Jde o Aienu, zvedla se jí horečka, z ničeho nic, Galoder ani Lokí nevědí co s tím, zkoušeli už všechno…“ řekl Rufus tiše. V dalším okamžiku si uvědomil že Albrecht už se žene sněhem k pojízdnému lazaretu. Před jeho vchodem mu zastoupil cestu jižanský šaman Chaszim Mauro a cosi mu říkal. Albrecht se jen rozpřáhnul a jednou solidní ranou srazil Chaszima do sněhu. Vyskočil na lazaret a zmizel uvnitř. Rufus se rozběhnul za ním. Měl strach že Albrecht provede nějakou hloupost.
Cestou ještě houknul na Chaszima jestli je v pořádku, jižan mu kývnutím hlavy dal najevo že ano.
Když Rufus vběhl do stanu, uviděl Albrechta spoutaného na místě přízračným řetězem jak huláká na Galodera. Trpaslíci zranění v bitvě s temnými elfy kteří se ještě nezotavili dost na to aby mohli jít pěšky, shlíželi pobaveně ze svých lůžek. Jediné lůžko, to nejvíce vzadu, na kterém ležela Aiena bylo zakryté zástěnou.
„Ty parchante, ty karikaturo člověka… Ty, TY nestvůro z pekel! Jak se vůbec odvažuješ… jak se odvažuješ chtít udělat něco takovýho?!“ hulákal Albrecht zuřivě, vší silou se při tom snažil rozervat magická pouta.
„Pane Rezci, uklidněte se, prosím. Není jiná možnost, ta zbraň byla napuštěna nezjistitelným jedem, a co hůř, ani já ani Lokí jsme žádný podobný nikdy neviděli! Je to jediné řešení jak získat čas k vytvoření protilátky. Nic se jí nestane, přísahám, jen zastavím její životní funkce na tak dlouho jak bude…“ vysvětloval Galoder tím nejvstřícnějším tónem jakého byl schopen.
„Cože? Ty si do prdele myslíš že nevim co znamená ‚zastavit životní funkce‘? Ty hovado já ti nedovolim jí zabít!“ křičel Albrecht, zmítajíce se v řetězech.
„Mluví z vás vztek pane Rezci, dokážu jí oživit až najdu protilátku. Prosím, věřte mi.“ Naléhal nekromancer.
„Oživit? Jako ty mrtvá těla tenkrát u pevnosti v lesích na Zonderem?! S tim si polib prdel!“ Zavřískal Albrecht, teď už v obličeji úplně rudý.
„Ne pane Rezci, ona nebude mrtvá, ne v tom pravém slova…“ začal Galoder s dalším vysvětlováním. Jenže v tom okamžiku Albrechtova zuřivost dosáhla vrcholu a dlouho potlačovaná a nezjištěná nekromantická energie na kterou byl Albrecht citlivý, aniž to sám věděl, se prodrala na povrch a v jediném záblesku který otřásl celým lazaretem rozervala přízračné řetězy které ho poutaly. V okamžiku dalším již svíral Galodera pod krkem, tisknul ho k zemi a do tváře mu syčel nadávky a kletby. „Jak jste to… aha…“ zasípal nekromancer a snažil se vykroutit z Albrechtova sevření.
Rufus si povzdechl. Jedník dlouhým krokem přešel k převalující se dvojici, trpaslíci mezi tím začali vybírat sázky na vítěze a tiše se pochechtávat, popadl Albrechta za límec pláště, strhnul ho z nekromancera a mrštil jím o zem. Rozkročil se nad ním, od pasu vytáhl dřevorubeckou sekeru a zahulákal až se celý lazaret otřásl „TAK A DOST! ALBRECHTE KOUKEJ SE UŽ DO PRDELE PROBRAT!“.
V tom okamžiku i trpaslíci ztichli a tvářili se zaraženě. Rufus v tu chvíli připomínal nějakého severského boha války. Albrecht jako by se před ním zmenšil.
„Albrechte… ne, prosím, neodcházej…“ ozvalo se do všeprostupujícího ticha zašeptání zpoza zástěny kde ležela elfka. Albrecht se jako ve snech zvedl ze země, odstrčil Rufuse z cesty, překročil ležícího nekromancera a odhrnul závěs. Vzal elfku něžně za ruku „Jsem tady lásko, jsem u tebe, nikam neodcházím…“ zašeptal tiše. Kdyby nestál zády ke všem ve stanu, viděli by jak mu do vousů po tváři steklo několik slz. Rufus mu položil ruku na rameno.
„No tak, Albi, víš že to Galoder myslí dobře, věř mu… pokud to neudělá zemře určitě, takhle je alespoň naděje.“ Zabručel Albrechtovi do ucha. Albrecht zavrtěl hlavou. Rufus se zamračil.
„Albi, dej mu šanci.“ Řekl Albrechtovi naléhavě.
„Já… Rufusi já se bojím, ne o sebe ale o ní… nikdy, ani tenkrát co sme pomáhali templářum a byl tam ten ohromnej drak sem se nebál tolik jako teď… já… nechci jí ztratit, nevím… nevím co mám dělat.“ Řekl tiše Albrecht a zavzlykal. Z očí mu tekly slzy proudem. Rufus Albrechta nikdy plakat neviděl, snad jen párkrát když byl Albrecht ještě dítě a on sloužil v domě jeho otce.
„Pojď, potřebuješ si odpočinout… viděl sem tě spát naposledy před čtyřma dnama, od tý doby jen buď jdeš vpředu, nebo sedíš tady u ní.“ Zabručel starostlivě, začínal mít totiž o Albrechta strach, celý dnešní den vypadal že se brzy zhroutí. Albrecht pomalu přikývl a zvedl se. V zápětí se zapotácel a musel se opřít o Rufuse aby nespadl na zem. Rufus ho podepřel a vyvedl ven z lazaretu.

„Jsi v pořádku Chaszime?“ otázal se Gadriwen so Danar, paladýn z řádu bohů kříže, když se jižan vyhrabal na nohy po Albrechtově úderu. Chaszim jen mávnul rukou, nezdálo se že by se ho to nějak dotklo.
„Nic mi není, on má jen strach o Aienu.“ Pokrčil Jižan rameny, když se sebe setřásl sníh.
„To já taky, a nevyvádim jako děcko.“ Odfrknul si Gadriwen.
„Ty jsi si toho snad nevšiml?“ podíval se překvapeně Chaszim na paladýna.
„A čeho sem si to měl všimnout?“ odpověděl Gadriwen na otázku otázkou a zatvářil se nechápavě.
„Toho že Albrecht a Aiena… jednoduše že mezi nima vzniklo pouto lásky, i když se to snaží skrýt před ostatními… alespoň před těmi co si toho nevšimli… sakra Gadriwene ty jsi tak slepej a ještě musíš mít hodně tvrdý spaní.“ Zazubil se jižan. Jako úsměv všech lidí černé pleti i jeho úsměv zářil do dálky.
„Tvrdý spaní? Co tim myslíš?“ divil se Gadriwen a nechápavě kroutil hlavou.
„No že si neslyšel jak to… no… sakra to bys asi stejně nepochopil.“ Pochechtával se Chaszim.
Gadriwenova tvář se rozjasnila, jak začínal chápat co tím myslí jižan myslel. V zápětí se však zachmuřil.
„Náš řád takovýhle věci… my tyhle věci… prostě my paladýnové je máme zakázaný. Naše láska patří jen Bohům Kříže.“ Poslední větu pronesl s výrazem, který dával jasně najevo že mu byla do hlavy vtlučena nekonečným opakováním, a možná i vtlučena doslovně.
„Ty si fakt nikdy neměl holku? No tak to mě rozemel do guláše…“ obrátil Chaszim oči v sloup.
„Ne, vadí ti to snad?!“ zavrčel lehce výhružně paladýn. Ale zčervenal při tom až za ušima.
„Ne, jen mi to nedává smysl, kdyby bohové chtěli aby lidé drželi celibát, stvořili by je nezničitelné a nesmrtelné. Bohové které uctívá můj národ, Histar, bůh dne a Shiwra, bohyně noci, nikdy nechtěli aby se lidé vyhýbali světským radostem a slastem.“ Pokrčil jižan rameny.
„Víš, kdykoliv začneme na téma ‚Víra a bohové‘ cítím podivnou nejistotu, že možná má víra není tak docela správná.“ Zahuhlal paladýn otráveně a kopnul do hroudy sněhu, která zasáhla do hlavy jednoho z trpaslíků jdoucích před nimi. Trpaslík se otočil a začal paladýnovi zuřivě nadávat a hrozit pěstí. Když si ho Gadriwen nevšímal, nechal toho a hleděl si dál své cesty.
„Však také určitě není, podle mne není žádná víra ta pravá, každá je jen zlomkem skutečnosti a je jen na nás lidech abychom ty střípky skládali dohromady a hledali pravdu. Kupříkladu to s tím celibátem je lidský výmysl, tím jsem si jistý. Krom toho, většina paladýnů ho co vím zrovna dvakrát pečlivě nedodržuje, spíše jen tak navenek. Docela se divím že ty jsi vyjímka. Kdykoliv jsme projížděli nějakým městem či vesnicí, všechna děvčata na tobě vysela pohledem, ty jsi si toho snad nevšiml?“ řekl Chaszim, provrtávaje paladýna pohledem.
„Nedodržují, to vím, ale oni jsou ostudou řádu. A ne, opravdu jsem si nevšiml, zjistil jsem že je lepší se na dívky moc nedívat, vede to ke špatným myšlenkám.“ Odpověděl Gadriwen.
„Ostudou řádu? Věř tomu že ne, jsou to jen lidé, tak jako já nebo ty.“ Usmál se Chaszim „A víš ty co? Hned jak se dostaneme do civilizace, najdu ti holku.“ Dodal se smíchem.
Paladýn jen cosi zabručel a pohled upřel na špičky svých bot mizících a vynořujících se ze sněhu podle rytmu jeho kroků.

Galoder v pojízdném lazaretu upravil zástěnu okolo elfky tak, aby tam bylo co největší tma. Stejně jako ostatní čarodějové všech tříd a stupňů si i on velmi potrpěl na efektu. Ne že by mu nezáleželo na konečném výsledku kouzla, ale pokud při tom to kouzlo vypadá i zajímavě a efektivně, jen líp.
Lokí, starý holohlavý trpaslík s dlouhým, bílým plnovousem, podvázaným aby ho netahal po zemi, nekromancera pozoroval se zvědavým leskem v hluboko posazených černých očích.
„Jak to kouzlo fungovat? Já nikdy o podobném ničem neslyšel.“ Zeptal se po chvíli Lokí Galodera.
„Je to jednoduché kouzlo založené na magii mrazu. Prostě jí zmrazím v okamžiku ve kterém je dokud nenajdu protilátku. Potom jí zase rozmrazím. Nepříjde při tom k žádné úhoně. Leda by někdo narušil sféru kouzla, což se doufám nestane. Tohle kouzlo se učí většina nekromantů jako jedno z prvních. Není nad stále žijící objekt výzkumu.“ Vysvětloval Galoder, přehrabujíce se v hlubinách své brašny s pomůckami. Zatím vyndal několik na pohled lidských kostí. Na stole který si sem nechal donést z nich sestavil pentagram. Do každého cípu postavil svíčku.
„Hmmm… já nejspíše chápat to… ale to co ty říct jako poslední, být nechutné. Více než málo.“ Řekl starý trpaslík a pozoroval jak Galoder okolo pentagramu kreslí kruh bílou křídou a zapisuje do něj jakési podivné znaky.
„Nechutné? Asi ano, nekromancie není zrovna příjemný druh magie, ani se nedivím že většina jejích uživatelů zešílí.“ Řekl Galoder když dokončil přípravy.
„Tak proč ty jí začal věnovat?“ zamračil se Lokí.
„Kdysi, ještě když jsem studoval na Ostrově Mágů, jsem jako jeden z tisíců dalších nižších mágů hledal moc jak se dalo. Byl jsem dobrý v magii ohně, jeden z nejlepších, ale na to dostat se výš nikdy nestačí ovládání jedné magické sféry. Nebyl jsem, a stále ještě nejsem více než v základním měřítku, schopný do žádné z ostatních magických sfér vstoupit. Jednoho dne jsem našel v jedné ze starých knihoven knihu zabývající se nekromancií. Ta mne nadchla, byla v ní ta pravá moc. Věděl jsem jak se na nekromancii dívají ostatní mágové, proto jsem se učil v ústraní, časem jsem odešel z ostrova na dobro a skončil ve společenství nekromancerů v Loranském království. Až časem jsem pochopil že nekromancie není jen o téměř neomezené moci, ale hlavně o velké zodpovědnosti. I nekromancie může pomáhat lidem, není to jen o vyvolávání armád bezduchých mrtvol a kouzlech děsivé síly. Zkušený nekromancer je i schopný léčitel. Pravda, aroganci, všem mágům vlastní, jsem zavrhl až nedávno. Vlastně díky Albrechtovi a ostatním. Chtěl jsem zapadnout a po době přemýšlení mi došlo že to nepůjde bez toho abych se začal chovat jako oni.“ Říkal Galoder během zběžného odběru elfčiny krve a jejího magického zapečetění do křišťálové lahvičky.
„Tak, to by mělo být dost na všechna detekční kouzla pro odhalení složek jedu.“ Usmál se a uschoval lahvičku kamsi do útrob svého zašlého potrhaného černého roucha.
„Já slyšet že magie na lidech zanechávat stopy, ne elfech ne, ani na žádná z dalších starších rasa.“ Řekl Lokí jen tak jako by mimochodem.
„Ano, je to pravda, ale nejsou to většinou nijak výrazné změny. Záleží na jedincích, někteří předčasně zestárnou, jiní začnou připomínat elfy, další zase mění podobu podle elementu který nejvíce využívají. Ale všeobecně magie lidským uživatelům značně prodlužuje život. Některým lidským mistrům na Ostrově je přes tři sta let a vypadají na osmdesát. Mě samotnému je, i když na to nevypadám, více jak sto padesát let.“ Řekl Galoder a protáhl se.
Lokí si ho prohlédl od holé pomačkané hlavy až k vychrtlým kotníkům.
„Vypadáš.“ Prohlásil věcně a rozesmál se. Galoder, který jak brzy zjistil, se začal smát také. Lokího smích byl nakažlivý. Galoder se mu nebránil, smích pro něj byl více méně něco nového a nezvyklého, ale dělal mu dobře na duši. Když se konečně přestal smát „A kolik je vůbec tobě, Lokí?“ zeptal se trpaslíka.
„Pět století a padesát a jeden rok.“ Prohlásil Lokí pyšně „Já jeden z nejstarších Zull’n sgak. Já vychovávat náš král když být ještě malý.“.
„No, tak to je hodně požehnaný věk.“ Zamručel Galoder překvapeně, tohle opravdu nečekal.
Chvíli bylo ticho, Galoder se duševně připravoval na kouzlo. I když bylo jednoduché, věděl že ho díky jeho neschopnosti čerpat z jiných sfér než ze sféry ohně více než jen na základní úrovni, ho vyčerpá.
„Tak se do toho dáme… Lokí, běž prosím kousek stranou, kdyby se něco pokazilo…“ řekl nekromancer. Trpaslík kývnul hlavou a o několik kroků odstoupil.
Galoder zapálil svíčky, po směru hodinových ručiček, poté položil levou ruku do středu pentagramu. Pravačku držel ve vodorovné poloze nad Aienou. Začal potichu odříkávat slova. Jak odříkávání pokračovalo vzduch se ochladil na sotva únosnou mez. Nekromancerovi stoupaly od úst obláčky páry která se pomalu začala shromažďovat pod jeho rukou až zakývala celou elfku jako miniaturní mrak. Brzy se vlhkost začala srážet a dopadla na elfku kapku po kapce. Mlžný opar začal namodrale probleskovat. Sahar Galoder se prudce nadechl a vyřkl poslední slovo moci. Okolo elfky se ve vzdálenosti několika centimetrů zablesklo a náhle jako by se na ní dívali přes tlusté zamlžené sklo. Nekromancer vyndal ruku z pentagramu. Vyčerpaně oddechoval.
„Hotovo.“ Řekl po chvíli.

Dávno se setmělo když Albrechta probudil hluk zvenčí. Nevrle vylezl z vozu v kterém spal a uviděl mohutnou bránu vytesanou do kamene. Zdobilo jí mnoho run, podivných pokroucených a různě propletených linií. Uprostřed brány bylo dokonale věrné vyobrazení trpaslíka bojujícího s temným elfem. Bránu osvětloval půlkruh pochodní. Před branou stálo dvacet trpaslíků v plných plátových zbrojích matně se lesknoucích ve světle pochodní. Tvářili se tak zarputile jak to jen dokázali.
Kousek od nich se hlasitě dohadoval Thorin s dalším trpaslíkem. Ten měl černé vousy a honosnou zbroj, až komicky přezdobenou runami a dalšími podivnými propletenými liniemi. Uprostřed hrudního plátu měl vsazený rubín velký jako pěst orámovaný sedmicípou hvězdou. Hlavu měl až na dva prameny za každým uchem oholenou. Ze zad mu až na zem spadal plášť z pospojovaných bronzových kroužků. Když Albrecht přešel k ostatním lidem stojících v hloučku a nejistě pokukujících po dohadující se dvojici.
„Co se děje?“ zeptal se Albrecht. Nejdříve nikdo neodpovídal, viděl jen samé krčení rameny.
„To právě nevíme, už tam stojí dobrých deset minut. Před chvíli na sebe začali takhle hulákat. Pár slov sice jejich řečí umím, ale oni mluví tak rychle že jim nerozumím ani slovo.“ Řekl nakonec Gadriwen.
Černovousý trpaslík náhle ukázal směrem na lidi, rukou udělal podivné, Albrechtovi neznámé gesto a ošklivě se zachechtal. Poté ještě rychle dodal několik vět. Thorin zavrtěl hlavou a začal na trpaslíka hulákat s novou vervou. Po další chvíli černovousý trpaslík odstrčil Thorina stranou a ukázal na Rufuse. Něco prohlásil, znělo to jako nadávka.
„Co to řekl?“ Otázal se Rufus který pochopil že to opravdu bylo mířené na něj.
„On použít ta nejhorší nadávka, on tě nazvat Gram’stgr, to být něco jako ‚Zachlupacený horský troll‘.“ Vysvětlil Lokí který se k nim neslyšně přiblížil.
„To sedlo, co?“ Zazubil se Albrecht, který se po krátkém spánku cítil mnohem lépe.
Rufus ho však neposlouchal. Byl velmi háklivý na posměšky k jeho vzrůstu a vzhledu. Ano, byla pravda že připomínal přerostlého ryšavého medvěda, ale jediný člověk od koho podobné řeči snesl byl Albrecht. Teď to vypadalo že se opravdu, ale opravdu hodně naštval. Produsal sněhem k trpaslíkovi.
„Máš se mnou nějakej problém, kámo?“ pronesl hlasem který by vyděsil i toho nejzavylejšího démona. Trpaslík zaklonil hlavu aby mu viděl do očí a upřel na něj pohled o který by se daly rozbíjet cihly. Zopakoval znova onu nadávku.
„Drž hubu a nečum tak blbě jestli se chceš ještě někdy najíst vlastníma zubama. A teď nám uhni z cesty.“ Zavrčel Rufus. Teď již to znělo skutečně děsivě, i Albrecht se mimoděk otřásl.
Černovousý trpaslík zavrtěl hlavou. Zřejmě rozuměl Prorokově dialektu, to byl nejrozšířenější jazyk v celém známém světě většina lidí ho ovládala stejně plynule jako řeč té či oné země ve které žili.
Trpaslík se napřáhl a udeřil Rufuse vší silou do břicha. Tím to však ani nehnulo. Jen se rozlíceně podíval na trpaslíka.
„Tak teď sis posral život, kámo.“ Zavrčel. Jednou rukou zvednul trpaslíka do vzduchu a druhou ho udeřil do obličeje. V okamžiku kdy pěst dopadla pustil lem trpaslíkova kroužkového pláště. Mělo to za následek že trpaslík urazil dobré dva metry vzduchem než dopadl do sněhu kde začal skučet, vyplivovat zuby a držet se za rozmašírované zbytky toho co bývalo jeho nosem. Jedna věc se musela Rufusovi nechat, když někoho udeřil, dotyčný většinou zůstal ležet. Trapslíci střežící bránu vytáhli od opasků sekery. Výhružně na Rufuse zírali. Rufus beze slova vytasil svůj krátký meč se širokou čepelí a do druhé ruky vzal dřevorubeckou sekyru. Albrecht nečekal na nic a bleskurychle stanul svému příteli po boku s obnaženým mečem. Vrhali na trpaslíky zlé pohledy typu ‚tak si něco zkuste, jestli máte dost odvahy‘ a očividně to zabíralo, trpaslíci stáli na místě a nejistě přešlapovali.
Náhle Thorin do ticha zakřičel něco co znělo jako rozkazy. Dva trpaslíci přikývli a zmizeli ve skalním výklenku. Po chvíli se odtamtud ozval zvuk rozpohybovaného soukolí a brána se zvolna začala otevírat. Karavana vešla dovnitř překračujíce skučícího černovousého trpaslíka.

Chodba do které vešli se táhla do dálky. Byla jen spoře osvětlená pochodněmi zasazenými po několika metrech ve zdobených držadlech. Byla poměrně nízká, takže Rufus musel jít v lehkém předklonu. Albrecht, který nebyl tak vysoký, šel pohodlně vzpřímeně.
„Rufusi, děkuji ti že jsi tomu tupci jednu vrazil. Chtěl jsem to udělat sám, ale jelikož on i já patříme do Trag’shad… eee… asi bych to mohl přeložit že jsme šlechta, ale není to zcela shodné se šlechtici lidí či elfů, my nevládneme, jsme jen rádci krále, sami nemáme žádnou moc, jen nad muži svěřenými nám jakožto velitelům. Grimmel, tak se jmenuje, je hodně… jak to jen… on prostě nemá rád nikoho krom sebe. Víš, chtěl abychom vás zabili protože jste, podle něj, jen špehové co chtějí v naší říši ukrást znalosti a naše tajemství. Kagra jeden…“ začal na Rufuse mluvit Thorin. Rufus se rozesmál
„Tak to jsem udělal dobrou věc.“.
„Co znamená Kagra?“ otázal se Albrecht, který si za cestu Územím nikoho zvykl ptát se trpaslíka na všechno možné.
„To znamená hlupák, i když ne tak docela, je to něco jako ubohý hlupák, protože si neuvědomuje že je to hlupák.“ Usmál se Thorin.
„Ale stejně, jakto že tě ti trpaslíci poslechli, když na nás předtím vytasili zbraně?“ ptal se Albrecht dál.
„Oni by nezaútočili, bylo to spíše obranné gesto. On je Rufus docela vyděsil.“ Thorina přerušil další výbuch Rufusova pobaveně škodolibého smíchu „Ani jeden z nich by se za Grimmela nepostavil, one je neoblíbený i mezi svými lidmi. Ve skutečnosti měli radost že mu konečně ukázal kde je jeho místo.“ Pokračoval když se Rufus přestal šklebit.
„A moje rozkazy poslechli jen pro to, že jsem byl jediný komunikace schopný Trag’shad v okolí.“ Dodal po delší odmlce kdy od váčku u pasu vyndal jakési bylinky a začal je přežvykovat.
Když Rufus uviděl že trpaslík něco žvýká zaměřil pozornost na stále otevřený váček a vytřeštil oči.
„Ty žvýkáš černospár? Vždyť je to jedovaté, v nejlepším případě budeš mít jen několikadenní halucinace!“ vyhrkl poděšeně.
„Pro vás Thrigka to možná jedovaté je, ale mojí rase to pomáhá v soustředění.“ Pokrčil Thorin rameny.
„Já to jednou zkoušel, ty halucinace jsou docela príma.“ Prohlásil Albrecht vážně.
„Pro tebe to možná príma bylo, ale já byl ten kdo se o tebe tři dny a dvě noci staral než ti opadla horečka, věř tomu že taková švanda to pro mě nebyla.“ Zavrčel Rufus při té vzpomínce.
Albrecht pokrčil rameny a omluvně se zazubil. Rufus nad tím mávnul rukou.
Cesta probíhala dál v podobném stylu, Thorin vyprávěl zajímavosti a Rufus s Albrechtem se popichovali jak bylo jejich zvykem. Tunel směřoval dolů a ubylo i pochodní. Naštěstí nenarazili na žádné odbočky, Albrecht neměl bludiště rád, a tahle cesta mu nepříjemně připomínala cestu do sklepení v tvrzi nekromantů a co hůř, stále živou vzpomínku na cestu do doupěte temných elfů.
Cesta díky hovoru utíkala poměrně rychle, i když Rufus i Albrecht ztráceli pojem o tom jak jsou v podzemí dlouho. Najednou Thorin zvednul ruku „Prosím, teď buďte potichu. Budeme procházet Grund T’homb, síněmi předků. Tam nesmí nikdo krom kněží mluvit.“ Řekl pevným velitelským hlasem. Albrecht přikývl, a když viděl že Rufus chce něco namítnout, dloubnul ho loktem do žeber.
Pokračovali v mlčení dál. Brzy zjistili že ostatní trpaslíci dali vědět lidem že mají mlčet. Celá karavana ztichla, jen dopadání bot rušilo nekonečné ticho.
Procházeli teď chodbami které lemovaly sochy dávných hrdinů a slavných králů. Sochy byly dokonale udělané do každého detailu, dokonce by se daly spočítat kroužky na kamenných zbrojích soch. Většina z nich na prsou držela válečnou sekyru či kladivo kterým vládl ten či onen trpaslík za živa. Byla to originální zbraň ošetřená nejlepšími kováři a kněžími proti zubu času. Leč i přes to se na mnoha starších objevovaly skvrny od rzi. Sochy brzy vystřídaly zazděné výklenky. Nad každým z nich byl runovým písmem napsán rodokmen, činy a jméno dotyčného. Některé byli prázdné, jiné větší než ostatní, v takových byly pohřbeny celé rodiny. Tyto chodby osvětlovalo krvavě rudé světlo vycházející z lustrů pověšených pod stropem v řadě jeden vedle druhého. Ten přísvit jakýmsi způsobem podtrhoval pochmurnou děsivost těchto míst. A nejen to světlo lidi děsilo.
Děly se tu prazvláštní věci, řinkot zbraní a tajemný šepot ozývající se ze všech představitelných směrů a míst. Podivné jasně zlaté světlo prosvítající spáry v zazděných výklencích, poloprůsvitné siluety trpaslíků v dáli které vždy zmizeli v pevné stěně. A hlavně ty okamžiky kdy se najednou okolí změnilo a oni stáli uprostřed bitevní vřavy či v zavelených dolech, rozbořených městech a podobných místech. Tyto iluze vždy během pár chvil zmizely, ale i tak z nich běhal mráz po zádech. Albrechta nejvíce vyděsilo když se Thorinovi uklonila jedna ze soch, podle vzhledu jedna z novějších. Thorin jí úklonu opětoval a nevzrušeně pokračoval v cestě.
„Co to mělo být?“ Syknul na Thorina polohlasně Albrecht, věděl že nemá mluvit ale tohle chtěl vědět bylo to to nejzvláštnější co kdy viděl.
„Můj starší bratr, hrdina největší bitvy s temnými elfy za poslední generaci. A už mlč ty pošetilče, hněv Předků není radno vyvolávat.“ Zasyčel poněkud nabroušeně Thorin. Albrecht již po celou dobu než vyšli z Grund T’homb do obydlených prostor.
Obytná část G’tran Zull se lišila od Grund T’homb jako oheň od vody. Stěny zdobily ony podivné pokroucené obrazce, někdy připomínaly klubko hadů, jindy se neproplétaly, jen tak volně kroužili jedna vedle druhé a další tvořili mnohostranné znaky. Krom toho u na každých do kamene vytesaných dveří byla plastika tváře některého z podzemních bohů které trpaslíci uctívali.
Navíc zde panoval ruch města. Trpaslíci procházeli chodbami za svými povinnostmi či zábavou.
Mnoho z nich se zastavovalo a nadšeně vítalo příchozí, mnoho z trpaslíků z karavany už odběhlo za svými rodinami. Dav který se brzy shromáždil okolo nich vydával nepředstavitelný hluk který se navíc vracel tunely zpět. Na lidské členy karavany však hleděli s obavami a někdy i nevyslovenou nenávistí.
Albrecht ty pohledy nevnímal, na rozdíl od Rufuse který se mračil na všechny okolo, což jistě k dobrému dojmu nepřispělo ale jemu to bylo jedno.
„Thorine, ty pokroucené znaky na zdech, co znamenají? Byly i na bráně u některých hrobek a vidím je i na mnoha zbrojích. Co znamenají?“ Ptal se Albrecht.
„Říká se jim G’irg rdam, volně přeloženo čáry osudu. Údajně zachycují útržky budoucnosti každého jednotlivce i celého světa. Těch několik málo Zull’n sgak co je dokáže číst či vytvářet se z nějakého důvodu těší velké úctě kněží, ale mě to nikdy nezajímalo, jsou to jen ozdoby na zdech. Ale tahle výzdoba… jen počkej až ti ukážu výzdobu patra vyhrazeného Trag’shad… nene, nic ti nepovím, uvidíš sám.“ Usmál se tajemně trpaslík.
„Ukazují budoucnost… chtěl bych v nich umět číst, dal bych snad i levou ruku za to zjistit co mě… a hlavně Aienu… čeká.“ Prohlásil Albrecht který nějaké výzdobě věnoval pramálo pozornosti.
„Ach vy Thrikga, tak ukvapení a nedočkaví. Věř že nejlepší je zjistit vše až když to zjistit máš. A pokud hledáš odpovědi na otázky co tě trápí, nahlédni do svého nitra a tam najdeš odpovědi. Tak nás to mistři učí už od okamžiku kdy se staneme dosti starými na to abychom si vybrali svou cestu. Nejdříve to půjde těžko, ale nenech se odradit Albrechte, v tobě je mnohem víc než se může zdát, vím to, cítím to z tebe, vidím to ve tvých pohybech, ve tvých očích.“ Řekl Thorin.
„Nahlédnout do nitra… a jak to asi mám udělat?“ zeptal se Albrecht nevrle, neměl hádanky rád.
„Tak na to už musíš přijít ty sám, kdybych ti to řekl ztratilo by to smysl, nemyslíš?“ Usmál se Thorin tajemně. Albrecht radši neříkal nic.
„Ten si tě docela dává.“ Zahuhlal za ním Rufus. Albrecht se musel usmát, byla to pravda. Thorin jak se zdálo byl nejen válečník, ale i učenec a filosof. Albrechta zajímalo, co se z něj nakonec vyklube.
Když došli před obrovské nezdobené dveře z mramoru Thorin je zastavil. Teď už tu byli jen lidé, krom Galodera který zůstal v pojízdném lazaretu s Lokím, Thorin a pět dalších trpaslíků. Dveře střežila dvojice kamenných vlků. Jako u všech soch působili tak živě že člověk viděl téměř jak se hýbou.
„Počkejte tady, musím ohlásit králi svůj návrat a říct mu o vás. Možná s některými z vás bude chtít mluvit, ale trpělivost prosím, král vše rád dlouze promýšlí.“ Řekl Thorin přítomným. Nikdo nic nenamítal.
Thorin třikrát udeřil do dveří. Ty se po chvíli tiše rozevřely a trpaslík vstoupil dovnitř.