Osud- 2 Tajemný zachránce

Utíkám tak rychle co mi nohy stačí. Běžím hustým lesem,prodírám se větvemi. Poškrábané ruce a nohy nestačím vnímat jak se ve mě probouzí strach a panika. Jenže pak si uvědomím,že nemám proč utíkat. Nic za mnou neběží. Zpomalím,ale stále jdu do předu. Očima tekám po krajině a nervozita mnou vyloženě smýká.Zastavím se abych mohla znovu nabrat sil a popadnout dech. Aby mě mohli doběhnout moje plíce,které jsem nechala někde daleko za sebou. Rukama se opřu o stehna a zhluboka vydechuji a znovu nadechuji,přitom stále nespouštím okolí z dohledu. Pravou ruku si položím na čelo ve snaze zahnat náhlí pocit nevolnosti. Jen na malinký okamžik zavřu obě oči aby se mi ulevilo a pak uslyším to,před čím jsem nejspíš utíkala. Hluboké zavrčení mě přiměje okamžitě otevřít oči. Nikoho nevidím,ale slyším jak se někdo rychle blíží. Nečekám ani vteřinku a opět se dám na utek. Škobrtávám o každičký kořínek.
Když zakopnu o jeden velký kořen a upadnu cítím v zádech smrt. Ani to mě ale nepřiměje zastavit.Okamžitě se sesbírám a utíkám dál. Hlava se mi začíná divoce točit nedostatkem kyslíku. V boku mě strašně bolí,ale ani to mě nezastaví. Zastaví mě až konec hustého lesa a velká louka,která se rozprostírá dost daleko. Další les je až na konci a v otevřeném prostranství nemám nejmenší šanci uniknout!
Zpanikařím a to je osudová chyba,kterou jsem nikdy neměla udělat. Ta moje zatracená povaha!Chci se znovu rozeběhnout ,sice na louku,ale nic jiného mi nezbývá,jenže najednou mnou projede ostrá bolest.Stihnu se jenom podívat na svou hrud,jenž protíná čepel nože a pak tma....

*********
Probudím se srulovaná v klubíčku svírajíc svojí hrud,která šíleně bolí. Mám až strach se podívat jestli na svých rukou neuvidím krev. Až když bolest pozvolna začne ustupovat,až tehdy se odvážím se podívat. Vlna ulevy mnou projede,když zjistím,že je všechno jak má být.Ne není to všechno jak má být! Měli by se mi zdát sny o klucích,třeba i erotické,plné bláznivin a ne masochystické. Za chvíli zažiji smrt miliony způsoby,pak si alespoň budu moci vybrat ,který mi byl třeba nejpříjemnější....
Nelíbí se mi to . Fakt,že se takřka každé ráno probouzím spocená až na prdeli mi zrovna není dvakrát příjemný.
Jdu se osprchovat nasnídat a vyrážím rovnou do své milované školy!Sladká ironie....

Před budovou školy si mě odchytne Maruška.
"Takže,dneska přijdeš teda k nám?!"
"cože?" podívám se na ní nechápavě.
"Nedělej,že si zapomněla na náš společnej projekt do chemie?"
"Promiň" Usměji se na ní omluvně. Na tohle jsem opravdu úplně zapomněla.
" No dobře." povzdechne si. " Stejně už to mám skoro hotové chci jenom pomoct s maličkostmi abych to jako obvykle nevypracovala úplně sama takže, v kolik dorazíš?"
"No víš.....dneska...to asi není dobrý nápad." Chci se z toho vykroutit. Dneska vážně nemám náladu na náký chemický vzorce atd. Dneska vážně ne.
" Tak poslouchej Eliss,projekt máme odevzad zítra pokud si dobře vzpomínám a já na tom makala vážně skoro pořád,dnešek tě přece nezabije..." Má pravdu. Kývnu na její nabítku,že po škole pujdem teda k ní a jdu rychle dovnitř než po mě ještě někdo bude něco chtít.
Chtě nechtě,hned jak vstoupím do třídy oči zabloudí na mé místo a ihned zaregistrují jeho. Z hlubokým nádechem se pozvolna přibližuji a sednu si na své místo.
"ahoj." Pozdraví mě Adéla,která si to s mílím úsměvem přišmajdala k mé ...ehm naší...lavici.Nejsem si jista ,kterému z nás ten pozdrav patřil nebot nebezpečně těká z jednoho na druhého a tak raději mlčím. Pokud totiž vím tak o něj přeci usiluje,takže proč by se namáhala zdravit zrovna mě ?
Najednou její pohled nasupeně přistane na mě když ani jeden z nás dvou jí neodpoví.
" No tak Eliss to bylo na tebe. A ty mi ani neodpovíš. Nestydíš se?" Prohodí kamarádským tonem,jakobysme snad bez sebe nemohly žít a koketně se usměje na nej,jenž právě zvedl hlavu aby si nás změřil pohledem.
" Promiň,já měla zato,že zdravíš jeho."
" Ale co to plácáš. Vždyť poslední dobou spolu tak často mluvíme a ty ted najednou takhle?" Posadí se na mou lavici ruce dá za sebe a opře se o ně. Zakloní hlavu a začne se smát. " Takže podnikneme spolu dneska něco?" Zeptá se opět mile. Adéla se hodně snaží to se jí musí nechat,ale jemu je její snaha evidentně volná.
" Promiň,ale už něco mám,takže ne."
"Ty mě necháš na holičkách?To se nedělá."
" Na holičkách? Co to plácáš?"
"Dneska si náká podrážděná,,,co to s tebou je? Nechám tě teda být,třeba příště..." Zatváří se zkroušeně a mě se z jejího ksichtu chce zvracet.
"Vlezprdelka." Ulevím si šeptem pro sebe když vstoupí učitel.
"Já myslel ,že vy Dvě.....jste kamarádky." O konstatuje naší situaci on.
" Jo to tak nejspíš vypadat mělo."
" Mělo vypadat?" Svraští nechápavě obočí...a já se musela na něj usmát. Byl tak roztomilej. Jenže najednou mi dojde to na co začínám myslet a okamžitě odvrátím hlavu.
" To neřeš." A dál se snažím věnovat výkladu učitele. Jde to však těžko. Neudělá jediný pohyb. Pořád sedí hlavu potočenou tak aby mohl sledovat jak mě tak učitele a přitom působil nenápadně.Nepromluví už však jediné slovo a já taky ne.

Za normálních okolností bych skákala tři metry vysoko když nám skončí opět škola,jenže bohužel musím ještě k Marušce dodělat ten projekt. Vůbec se mi nechce ,ale svojí nechut k práci musím obratně skrívat,protože Maruška má pravdu. Je to vuči ní nefér,tohle celé jsem jí nechala vypracovat prakticky samotnou.
Když tvrdila,že budeme dodělávat jenom maličkosti dosti se sekla.Je tam tolik nesrovnalostí,že se s tím pižláme ještě dost dlouho.Domu odcházím až něco málo po deváté. Matka mi volala snad třikrát kde jsem,musela jsem jí ujistit,že jsem v pořádku a že doděláváme ten projekt. Někdy je její starostlivost přehnaná a někdy jí zase vyloženě postrádám. Člověk si,ale nevybere. Lidi jsou ruzní.
Nikdy jsem neměla přehnaný strach jít domu po tmě,vždycky jsem to milovala. Všude bylo až magické ticho. Lidé se ukládaly ke spánku a ty jsi měla možnost pozorovat jak zhasínají a rožínají okenka. Někdo zrovna dostal žízeň. Jiný měl hlad. Někdo šel spát.Ale tentokrát to bylo jiné. Musela jsem projít pár dosti tmavými uličkami a nebyla jsem z toho zrovna dvakrát štastná. Zároveň jsem cítila takové divné chvění. Vždycky jsem se ale snažila uklidnit. Coby se mi tak mohlo stat?
šla jsme celkem svižným krokem,pobrukovala jsem si melodie z různých písniček a neskutečně jsme se to těšila domu. Až ulehnu do své postýlky. I když vidina na přicházející noční muru nebyla zrovna dvakrát štastná,ale spánek člověk potřebuji. Každý den se cítím unavená,jakobych 48 hodin nespala.Za to můžou ty noční mury určite.
Z mé prima nálady mě až vyrušil jaký si zvuk. Zrovna jsem procházela jednou z těch tmavých a téměř opuštěných uliček. Prudce jsem se otočila dozadu,ale nic. Stále jsem očima brouzdala ve tmě a snažila se najít pachatele toho zvuku,ale nic jsem neviděla. Ještě pár minut jsem tam stála a koukala se dokud jsme neuviděla kočku.
"Tak to ty to máš nesvědomí?" zakunhala jsem a vyrazila dál. Po pár krocích se zvuk,ale opakoval. Tentokrát byl ale jiný kočka to evidentně být nemohla. Bála jsem se otočit,ale věděla jsme že musím. Snad to byla moje zvědavost co mě zadržela před rychlím úprkem a donutila mě se pomalu otočit. Ale nic tam nebylo. Otočila jsem se tedy zpátky,že vyrazím dál,ale něco mě prudce strhlo na zem. Vrčelo to a snažilo śe to ze mě servat šaty. Marně jsem se bránila.Byla jsem tak vyděšená,že jsem nemohla poznat ani co to je. Přesto jsem se nepřestávala bránit. Připadala jsem si jako v jednom z těch mích snu a čekala jen na příchod smrti. Když v tom něco odtrhlo to vrčící. Viděla jsem jenom obrysi díky kterým jsem tak tak mohla rozeznat ,který je ten správný a který ten zlí. ten zlí sekl toho druhého do ruky. ten zařval ale nedal se. Podkopl mu nohy svalil ho na zem a bušil do toho. nějak se,ale převrátily a prali se spolu znovu,tentokrát byl na hoře ten druhý. Přestávala jsem se v tom orientovat. Byla jsem příliš vyděšená na to abych plně vnímala co se děje. Poslední moje myšlenky se motaly kolem otázky,zda to co mě napadlo je vůbec člověk. Stál sice tak nějak vzpřímeně,ale vrčel a byl ...jednoduše divný.