O stvoření světa. Tak trochu jinak

V době, kdy se o světě ještě vůbec nevědělo, přišla odkudsi z prostoru bytost s magickou silou - Bůh. Přišel, aby stvořil onen svět, který měl být zdrojem života a míru pro všechna živá i neživá stvoření. Neměl kolem sebe nic, nebo alespoň nic, co by bylo vidět. Jen plamínek naděje, který v sobě měl mu dal přesvědčení, že to Nic může změnit v něco. Zkusmo zvedl ruce a řekl: „ Budiž světlo!“ a to veliké Nic začalo nabývat na jemných, sotva znatelných obrysech a těch obrysů stále přibývalo až zaplnily celý prostor kolem Boha, nebo alespoň tak daleko, kam dohlédl. Z těch obrysů sálalo slabé světlo a teplo.“Tak to bychom měli“, zamumlal si Bůh pod fousy, „ale ještě tomu něco chybí“ . A v tom mu to došlo. „Budiž tma“. Najednou ho do obličeje uhodila prudká záře, která zmizela stejně rychle, jako se objevila. A Bůh věděl, že ke všemu, co stvoří, musí stvořit také protiklad, aby jeho světu mohla vládnout rovnováha.

V tom samém okamžiku, na opačném konci Ničeho vystoupil z prostoru Ďábel. Naštvaný a uražený, že se objevil, až po Bohu. Skutečnost, že vzešli oba naráz, ať už odkudkoli, mu byla cizí. A tak začal vymýšlet lest, jak Boha odstranit.

Mezitím Bůh dával věcem řád. Dobu, kdy světu bude vládnout světlo nazval dnem a temné vládkyni vymezil noc. Každé, po dvanácti hodinách. Z palety barev ve své mysli vzal blankytně modrou a stvořil nebe. Z posbíraných obrysů spletených dohromady vytvořil jakousi žhavou kouli, kterou nazval Slunce. Z temných nitek tmy stvořil Měsíc, který měl vládnout nebi, když Slunce šlo spát. Z palety barev vybral všemožné barvy duhy a tvořil a tvořil. Zelené traviny, modré řeky, černé skály, nesčetně mnoho rostlin a živočichů, všech rozmanitých barev. Po tom všem byl tak unaven, že si lehl do voňavého mechu, zavřel oči a vzápětí usnul.
A jelikož každý má svůj osud..

Jen co upadl do hlubokého, ničím nerušeného spánku, vnuknul mu sen myšlenku na Ďábla. Chtěl ho zničit a svět si přetvořit k obrazu svému. Proč tomu tak ale bylo, se Bůh ve snu nedozvěděl. Ale tím jeho snění nekončilo, v dalším snu se mu zjevil neznámý muž, který ho chtěl zničit, tak, jako Ďábel. Kdo to však byl, Bůh nevěděl.

Den za dnem se vláčel pomalu a zlehka, jakoby se snášelo na Zem drobné pírko, a nastal den, kdy Bohovi začalo být samotnému teskno. Rozhodl se, že tedy stvoří člověka. Člověka k obrazu svému. Člověka dokonalého a bez chyb. A tak tvořil a tvořil až před ním stála dokonalá mužská postava, ještě vdechnout život a dílo bylo dokonáno.A tak se zrodil první člověk, se jménem Adam. Přesně tak, jak si Bůh přál. Ale ani Bůh, ani žádný člověk nemůže být dokonalý, což byla Bohova slabina, o které nevěděl, a právě té se rozhodl Ďábel využít pro svůj prospěch.

Z pekelného prachu se rozhodl stvořit ženu. Tvořil den a tvořil noc, až se před ním s východem prvních hvězd objevila žena. Žena překrásná ale s protikladnými vlastnostmi, než Adam. Jmenovala se Eva.

Ďábel věděl, že Adamovi samotnému bývá smutno a tak mu jednoho dne do cesty přivedl Evu. Někoho tak krásného Adam ještě za svůj krátký život neviděl a do Evy se zamiloval. Netuše, že to může být konec jeho života na Zemi. Scházel se s Evou tajně, tak, aby Bůh nic netušil. A pomalu, ale jistě mu Eva vštěpila myšlenku, že musí svého stvořitele zničit. Nevěděl, proč tak žádá, ale udělal by pro ni vše. Přes to, že v něm zbylo kus lásky k Bohu, věděl, že by tak pro Evu měl udělat. Ďábel si tiše mnul ruce.

A tak jednou za noci, vzal Adam, zcela zaslepen Eviným vlivem, nůž a bez rozmýšlení ho vrazil Bohu do srdce. Zem se zatočila, den s nocí se střídaly v nekonečných intervalech a Ďábel se chopil vlády nad světem.
Adam s Evou spolu zůstali, stejně tak Bůh, v mysli Adamově a Ďábel v mysli Evině, i jejich pozdějších dětí, vnoučat a nynějšího lidstva, které není ani dobré, ani zlé, neboť vzešlo ze dvou protikladů jako jeden celek.