V hlavě

Ty okna v domech na druhé straně pole začaly blikat. Na tom samém poli kam jsem chodil koukat na vzdálenou vesnici. A o té zvláštní nové stavbě uprostřed ani nemluvím. Chvíli jsem tady nebyl takže nevím co je to zač. Vlastně si připadám jako bych tady byl prvně. Hledám rodiče, kteří se někde ztratili. Cítím, že se děje něco divného. Mám pocit jakoby měl přijít konec světa. Konečně jsem našel rodiče. Jsou u sousedů a popíjejí alkohol. Říkám jim o tom co se děje. Nevěří mi, spíš se tím ještě baví. Najednou se zvedají a jdou jinam. „Kam jdete?“ ptám se. „Asi do hospody,“ odpovídá mi připitý otec. V tu chvíli přichází mí přátelé. A říkají cosi o tom, že viděli něco divného, ať se na to jdeme taky podívat. Nikdo neváhá ani sekundu. Lidská zvědavost je opravdu silná. Jdeme tedy na zahradu, až úplně nakonec. Všímáme si podivných lidí s nějakými přístroji. Přístroji, jaké jsem jak živ neviděl. Říkám si, že vypadají úplně nadpozemsky. Děsí mě to. Jdu si pro kolo a jdu se tam podívat. Nedá mi to, vždycky jsem byl takový, musel jsem všechno vědět a znát na všechno odpověď. Jedu kolem té divné stavby. Přijíždím k místu kde předtím byli ti lidé. Už tady nejsou. Co to má znamenat?! Napadne mě. Jedu dál na pole a vidím další úkazy, které jsem tam nikdy předtím neviděl. Stojí tam zídka co má tak metr do výšky a vede až téměř k té druhé vesnici. Což znamená, že musí měřit zhruba kilometr. V hlavě mám úplný zmatek. Nevím co si mám o tom všem myslet. Sedám znovu na kolo a jedu se podívat na úplně opačný konec naší vesnice. Po cestě vidím letět nějaká letadla. Každé má jen jedno křídlo. A vidím jak se začínají točit kolem vlastní osy. „Panebože, ty letadla padají!“ zakřičím ze všech sil, snad proto aby mě někdo zaslechl. Jenže nikoho nevidím, jsem docela daleko od vesnice. Letadla spadla. Jsou od sebe vzdálené asi půl kilometru. Rychle přijíždím k jednomu. Když tu z nenadání slyším nějaký lidský hlas. „Hleďte, modré čiré světlo.“ Podívám se tedy před sebe a opravdu to světlo vidím. Za ním je cosi tak tmavého a obrovského. To jsem ještě neviděl. Usoudím, že nejlepší bude zatraceně rychle zmizet. Tohle už se mi nezdá být normální. Připadám si jako blázen. Ale pořád mám ještě pud sebezáchovy. Tak rychle nasedám na kolo a odjíždím tak rychle, co mi nohy stačí. Po cestě potkávám několik aut, která jsou narvaná k prasknutí, i nahoře na střechách mají přivázané kufry. Jsem vyděšený, jak ještě nikdy v životě. Absolutně nemám tušení co se to děje. Ale chci už, aby to skončilo. Přijíždím opět k sousedům, snad tam ještě budou i moji rodiče. Rozrážím vrata a utíkám na dvorek. Jenže tam nikdo není. Slyším, jak u nich doma něco šramotí. Slyším takové divné zvuky, zní spíš jako nelidské. Všímám si toho samého chlápka co stál spolu s ostatními na tom místě kam jsem se jel podívat a oni zmizeli. I tady má ten svůj zajímavý přístroj. Vypadá to, že mě zahlédl. Jeho pohled mě naprosto zmrazil a vyděsil ještě víc. A to jsem si myslel, že už to snad ani víc nejde. Chvíli na sebe koukáme. On pomalu odklání pohled a potom s sebou rychle cukne. Chce mě dostat? No jo, kurva on mě chce, ale nevím k čemu. Beru nohy na ramena a zase mizím tak rychle jak to jen jde. Na ulici vidím zase kolonu aut. Poznávám rodiče s ostatními, jak sedí v našem autě a mé kamarády v tom teréním hned za nimi. Běžím k nim. Zastavuji se u auta s rodiči a říkám jim, že se tady děje něco moc divného. Než mi stačí něco říct, utíkám k tomu druhému autu a nasedám. „Kurva viděli jste ty letadla? A do prdele, mohli byste mi vysvětlit co se to taky kurva děje? To asi nebude moc normální co?“ řvu po kamarádech. Jenže oni vrtí hlavou a jsou stejně vyděšení jako já. Říkám jim tedy o letadlech. Moc je to zajímá. Rozhodli jsme se tedy, že se tam zajedeme podívat. Autem tam budeme za chvíli. Přesedám si k volantu. Je to rychlejší, než abych měl někoho navádět. Volím trochu drsnější cestu. Protože, normální cesta vede moc blízko, kolem všech těch věcí a lidí. Tak budeme alespoň méně nápadní. „Nemohl si vybrat ještě horší cestu co?“ říká ironicky Martin. Jen se na něj podívám, avšak nic neřeknu. Přijíždíme na to pole, kde jsem viděl spadnout ty letadla. Nyní už je tady jen jedno. Kam zmizelo to druhé, nechci teď vypadat za blázna. Ale myslím, že se teď děje tolik bláznivých věcí, že je jedno co si myslím a co jsem viděl. Přijíždíme tedy k tomu, které tady zůstalo. Ta velká tmavá věc už zmizela, a tak se necítím tak stísněný jako předtím. S přáteli mám i menší strach. Spíš se jen bojím o rodinu. Zastavuji u letadla. Všichni zvědavě vylézáme ven. A kocháme se letadlem, které nemá křídlo. Takhle zblízka jsme nikdo ještě letadlo neviděli. „Hej, co to tam děláte? zařval na nás kdosi. Než se stačíme otočit, běží k nám celá skupina lidí, začíná se stmívat a oni si tam rozsvítili nějaké světlo. Tudíž nejde vidět, kdo to je. Hledíme pouze na siluety. A velké stíny. Chceme nasednout zpět do auta. Jenže jsme si zabouchli klíčky, protože v autě je nastavené automatické zamknutí po určitém čase. „A kurva co budeme dělat. Nemáme šanci zdrhnout!“ zakřičím vyděšeně. Srdce až v krku. Krev mi vře a proudí v žilách tak rychle, až se divím, že mi ještě nepraskli. „Hele, já nechal pootevřené dveře.“ huláká David. „Tak na co kurva čekáš?“ Tak rychle odemkl dveře. Ty černé postavy se blížili čím dál víc. Startuji auto a rychle odjíždíme. Být tam o pár vteřin déle, už by nás dostali. Jedu příšerně rychle. Ale nikomu to nevadí. Všichni jsme rádi, že už je to pryč. Myslíme si, že už jsme dostatečně daleko. A tak zastavujeme uprostřed takové mýtinky skryté mezi stromy. Vypadá to tady moc hezky. Tohle místo mě uklidňuje, ani nevím proč. Když tu najednou slyším nějaké lidské hlasy. „Nebojte se, my Vám nechceme ublížit. My Vám chceme pomoci.“ řekne opravdu klidným hlasem jeden z nich. Přichází ke mně a sahá mi na hrudník. Tu mi najednou před očima problesklo bílé světlo. „Co to krucinál bylo? Jak jste to…“ připadám si úplně omámený. Točí se mi hlava a jdou na mě mdloby. „Jsou tady, musíme si pospíšit.“ Zakřičí jeden z těch dobrých. Vidím rozmazaně. A tak ty postavy skoro nevidím. Opět ke mně přistoupí ten, co mi způsobil můj současný stav a znovu mě přikládá ruku na hrudník. Já zase vidím bílo před očima. „Sakra, jdou k nám ze všech stran.“ slyším, jak všichni křičí. „Pohněte si“, „Nejde to.“ Znova bílo před očima. Postavy se přibližují. Padám na zem. Mé tělo bezvládně leží na zemi. Jen se koukám jak všichni kolem běhají a berou co jim pod ruku padne a hází to na ty, kteří se kvapem blíží. Slyším jako bych byl daleko a někde ve skále. Všechno se rozléhá. Je to nepříjemné. Zase cítím ten tlak v hrudníku a bílo před očima. Tentokrát však naposledy. „Už!“ zaslechnu ještě. Mám pocit jako by mělo přijít něco opravdového.
Motám se ve tmě. Cítím, že bych měl snad prasknout. Je mi hrozně. Hlava se mi motá, div že se nechce ukroutit. A je to tady. Konečně vidím, něco... Je to rozmazané. Vypadá to jako slunce přímo před očima a před ním šest nějakých bílých z dáli mluvících hlav. Je to nepřímené, ale nevadí mi to. Začínám mít hřejivý pocit, jakoby mělo přijít něco moc dobrého. „Výborně, zabojuj ještě chlapče. Dostává se k sobě.“ Jděte oznámit rodičům, že se probral. A že to nejspíš přežije.“