Tvůj průvodce životem jsem já - zlo

13.5.1944
Běžela jsem, ale rychleji už to nešlo. Jeho horký dech jsem cítila na krku. Nepřítel, kterému jsem se neodvážila podívat do očí byl menší než já a dělal malé, ale rychlé kroky. Snažil se mě zahnat do slepé místnosti mého brigádního místa - dívčí záchody.
Nevěděla jsem jestli je to muž nebo žena, ale kdyby to byla žena, tak by to bylo samozřejmě lepší. Při té představě, že mě honí cizí muž z kterého jde zlo mě děsila. Při té představě mi běžel mráz po zádech a naskakovala husí kůže.
Běžela jsem dál a najednou jsem dostala ''spásný nápad'' - rychlostí blesku udělat otočku o 180° a změnit směr zpět do chodby. Bohužel toto bylo poslední patro a lékaři v něm již doordinovali. Nikdo tady nebyl... pusto a prázdno. Mé zoufalé volání o pomoc by stejně nikdo neslyšel.
Nezbývalo mi moc času. Chtěla jsem napočítat do deseti, ale stihla jsem to jen do čtyř. Dál už bych to nestihla - byla bych ve svém vězení - dívčích záchodcích.
Prudce jsem se otočila a můj nepřítel jakoby to vycítil. Vůbec ho to nezmátlo a můj plán tedy nevyšel.
Dodnes nechápu jednu věc - proč mě nechytil za ruku, ale pořád mě honil. Byli jsme jako kočka a myš.
Když jsem se otáčela, tak jsem si myslela, že zahlédnu alespoň kousek svého nepřítele, ale nic se nestalo. Nikdo tam nebyl. Nepřítel byl asi moc rychlí anebo... duch? Ne, to nemohl být duch! Na ně nevěřím i když pomalu začínám po tomto okamžiku.
Kdyby to byl ale duch, jakto, že cítím jeho dech?
Nebo to byl pouhý přelud?
Potom jsem si uvědomila, že ať je to kdo chce, tak teď nemá cenu řešit kdo to je. Jde tu jen o jednu věc - snaží se mě zabít a já nevím proč.
Běžela jsem se zlem v zádech zpět chodbou. Už jsem byla vyčepraná což se bohužel nedalo říci o mém nepříteli.
Běžela jsem a nic mě nezastavilo. Dostala jsem další ''spásný nápad'' - vykopnout nohou za sebe. Třeba bych se trefila do jeho/jejích slabin. Pak jsem si ale uvědomila jednu věc - mohlo by to pro mě být ještě horší. Pak jsem si uvědomila další věc - risk je zisk.
Vykopla jsem a na nic jsem nečekala. Vykopla jsem a běžela jsem dál. Nic se nedělo. Moje noha do ničeho nenarazila, nic jsem neslyšela. Jen horký dech na svém krku.
Viděla jsem výtah. Výtah jsem ale hned vyloučila - nejde z něho utéct.
Viděla jsem ale schody u výtahu. Jediná cesta jak se dostat z tohoto patra.
Běžela jsem po nich rychle jako ďábel - jako ten ďábel co mě honil a byl mi v patách.
Seběhla jsem dolů, kde byli doktoři, sestry a pacienti. Byla to moje záchrana.
Horký dech jakoby už ustal. Necítila jsem ho. Vydechla jsem a najednou jsem slyšela hlas, který říkal: Jednou tě dostanu, Rút.
Když jsem slyšela toto uvědomila jsem si hned dvě věci - ten kdo mě honil byl muž. Do této jedné nemocnice v Praze se již nechci vracet i když budu asi donucena. Nevím hlavně jak svůj agument obhájit.
Po cestě z mé brigády jsem šla jednou temnou veřejnou zahradou v Praze a zase jsem slyšela ten hlas co říkal: Tvůj průvodce životem jsem já - zlo.
Došla jsem domů a celá jsem se třásla. Má rodina byla u tety v Břeclavi a to mi vyhovovalo.
Nechtěla jsem s nikým mluvit. Šla jsem se umýt a pak jsem šla do postele. Neměla jsem žádnou noční můru. Spala jsem klidně a tiše. Jen jsem věděla jedno - musím zjistit, kdo je to za člověka. Pokud je to normální žijící člověk.