Čarodějnice

Slunce se pozvolna klonilo za obzor a několik posledních paprsků barvilo kraj do rudého hávu. Nad blaty se v chuchvalcích povalovala mlha, halíc ve svých bělostných závojích zrádné prolákliny a jezírka bahna, skýtajících ve svých útrobách smrt. Z nedaleké vesnice sem doléhal rozechvělý hlas zvonu, přinášející útěchu poslední z odsouzených na smrt, jež může přinést i nejmenší lež.

Žena kráčela s hlavou skloněnou k malému návrší, nedaleko poslední z polorozpadajících se chýší. Ruce sepnuté v tiché modlitbě a prosbě o pomoc. Srdce se jí zachvělo, když její pohled ulpěl na hranici dřeva, zalité paprsky slunce jak plameny ohně, jež čekají na její tělo. Hlas zvonu jak tlukot srdce tepal jí ve spáncích a plnil duši bolestí a zoufalstvím nad bezprávím.

Mlha s přibývajícím šerem houstla, převalovala se a měnila svůj tvar, tu v tělo rytíře v agonii bolesti, když bodnul ho do zad nejlepší přítel, tu ve tvar kojence, jenž odhodila tu matka, nemajíc sama sílu dál žít. Však možná že duše, jenž pohltí blata zůstanou, v návalu zoufalství a zrady neschopny odejít setrvají. Pak zrodí se uprostřed mlh bestie, trestajíc zrůdnost žijících, nesoucí ve svých stopách smrt.

Nemajíc naději, žena pokleká před knězem, hledajíc útěchu, však ta pro ni vzdálenou zůstává.
„Čarodějnice..“ vykřikne někdo z davu, „to ona uhranula náš dobytek...“
Pozvedne hlavu a její oči spočinou na rozezlených tvářích. „To blata si vybrala svoji daň, když pojili jste tam svá zvířata. Ta voda je zkažená a plná zloby. Já léčila vaše děti, jen za pomoci bylin a bohyně.“ V jejím hlase zaznívá lehce hysterický podtón, avšak nejsilnější je smutek. Už ví, že ji milost nečeká.
„Měla jsi možnost se hájit, soud shledal tě však vinnou z čarodějnictví, proto neoddaluj svůj osud. Máš poslední šanci přijmout do svého srdce boha a zemřít v jeho náručí, ptám se tě, učiníš tak?“ Hlas knězův je pevný a plný odhodlání.
„Nikdy...“ zašeptá. „Do lůna bohyně Matky budu přijata, neboť má duše je čistá.“ Pohled jejích očí teď spočívá na stříbřitém kotouči, vyhoupnuvším se za mraky na obzoru ve chvíli, kdy i poslední z paprsků slunce zmizí. Nevnímá ruce hrubé prací, jenž vlečou ji k hranici, ani provazy zařezávající se jí do kůže. Když první plameny olíznou suché chrastí pod jejími bosými chodidly, necítí bolest, její duše je čistá, odchází k bohyni, jíž celý život sloužila a bledý kotouč měsíce zbarví se do ruda, když z blat ozve se dlouhé teskné zavytí, v předzvěsti rozsudku smrti, který lidé z vesnice nad sebou vynesli ve své vlastní nerozvážnosti. A jejich bůh zůstává slepý a hluchý, pln bolesti z jejich hříchů, odvrátil od nich svoji tvář.

Troskami domů se prohání vítr, zpívajíc svoji tesklivou píseň o osudech lidí co zhřešili, o bolesti, lži a zradě, jenž byla po právu ztrestána.