Bouře nad Melétií - 1. část

Pluli do Melétie hledat tam útočiště. Tom stál na přídi a zamyšleně od rána pozoroval obzor. Černá tečka v dálce se pomalu zvětšovala. Kapitán mu řekl, že to není pevnina, ale bouřkový mrak. Byl divný. Nerostl ani se nezmenšoval. Stál pořád na místě jak černý strašák. Čarodějka Ilkala mu položila ruku na rameno a řekla:
„Jsi tu už od rána. Pojď si dát něco k obědu. Dělej cokoli. Takto je všechno ještě horší.“
Dobře se jí to říkalo. Jenže pořád ho to pronásledovalo. Čistky, převrat, krvavá bitva. Sám se jí zúčastnil ve snaze odčinit svoje chyby. Tohle všechno bylo kvůli němu. Zatřásl hlavou ve snaze přestat na to myslet. Podíval se znovu na černý mrak.
„Co to je?“
„No bouřka přece.“, odpověděla okamžitě Ilkala.
„Podívej se na ni. Něco není v pořádku. Že?“
„Pššt.“ zasyčela „Nikdo to nesmí vědět.“
„Proč?“
„Meliteiského barona navštívil císařský vyslanec. Baron mu odmítl spolupráci. Město bylo prokleto.“
„To snad Spolek zatracených dokáže něco takového?“
Spolek zatracených od chvíle kdy vznikl, pomáhal novému císaři sjednotit silou celý svět. Ilkala přikývla:
„Ano dokáží. Iskenské Císařství potřebuje hodně peněz, aby země válkami nestrádala a mohlo se dál rozpínat. Víš snad, že Melitea má výsadní právo na mořský obchod.“
„Proč na ně seslali tu bouři?“
„Ta bouře rozláme každou loď. Nikdo nemůže do města ani z něj. Až je demoralizují a vyhladoví, tak udeří. Už to trvá dva týdny.“
„A jak proplujeme teda my?“
„Ochráním nás před tím nejhorším. I tak nečekej klidnou plavbu. Vítr nám neuláme stěžně a vlny nás nerozdrtí. Doplujeme, pokud se nepřevrátíme. Víc nedokážu. Všichni se musí snažit. Proto o tom nikomu neříkej. S vyděšenou posádkou to nezvládneme.“
„Takže Iskenské Císařství Meliteu brzy napadne. Proč tam tedy plaveme?“, odporoval jí Tom.
„Tome, kam se chceš schovat? Nový císař se nikdy nezastaví a Valavacal též. My se neschováme ani na konci světa. Jsme přece jejich přední nepřátelé. Můžeme se jen přidat k jejich novým nepřátelům a postavit se jim společně s nimi.“
„Vždyť jsem jen obyčejný člověk a ty budeš nejspíš stát sama proti mnoha temným čarodějům. Jaký to má smysl?“
„Přestaň fňukat!“ vykřikla najednou „Naše šance jsou bídné. Moc pravých čarodějů jako já už není. Valvacal nás možná dostane. Jak se tomu postavíš? Chytí tě při marném útěku nebo přispěješ v bitvě? Co je lepší?“
Otočila se a šla pryč. Ve starých čarodějích bylo něco tvrdého, co vzbuzovalo větší respekt než jejich moc.
Strnul v šoku a hlavou se mu hnaly další myšlenky. Císař ho prohlásil hledaným zrádcem, stejně jako Ilkalu. To on, Tom kovář, to všechno zapříčinil. Další válka, kvůli němu. On obyčejný člověk je Valvacalův i císařův úhlavní nepřítel. Jak se má ubránit temným čarodějům a upířím špehům? K tomu ho ještě stravoval pocit viny. Pak mu začala její slova dávat smysl. Jsem ztracený a proto už nemám co ztratit. Nemám se už čeho bát. Lepší vykonat málo než se v koutě třást strachem. Šel se najíst. Pak se zeptal kapitána, jestli nechtějí s něčím pomoct.
„Zatím ne. Ale v bouřce bude každá ruka dobrá.“
„Díky.“, řekl a šel si čistit meč.
Ten meč byl jeho nejlepší dílo. Díky pomoci jeho přítele získal zvláštní vlastnosti. Nikdy se neztupil. Skoro nic nevážil. V bitvě s rodícím se novým císařstvím s ním usekal desítky hlav, aniž by se unavil. Ten meč mu připomínal jeho chybu. Všechno mu připomínalo jeho chybu. Neměl se před tím kam schovat. Připnul si ho k pasu a vyšel z kajuty. Práce tu pro něj nebyla. Neměl jak ty vzpomínky zapudit.
Pořád se blížili k Meletyi. Vítr začal řezat do tváří, duněly hromy, moře začínalo být neklidné. Černý blikající mrak se nakonec rozpínal přes celý obzor. Loď se stále víc houpala a vlny se zvětšovaly. Ilkala se nenápadně stáhla do své kajuty, kde začala zaříkávat. Věděl o tom jen Tom. Vítr s nimi přestal zmítat a hnal je přímo do té spouště. Déšť stále houstl. Bylo stále větší šero. Moře a hromy řvaly, že nebylo slyšet vlastního slova. Tom nikdy neviděl tolik blesků najednou. Ta bouřka byla nepřirozená. Vlny už byly třikrát větší než loď. Každý se musel pevně držet, jinak by ho moře pohltilo. Dál se urputně snažili směr lodi vyrovnávat kormidlem a přizpůsobovat plachty náhlým změnám větru. Do vlny museli vplout čelně, jinak by je potopila. Už pět blesků uhodilo vedle nich. Tom nepochyboval, že je ještě žádný nezasáhl jen díky Ilkale. Vítr se náhle stočil. Loď se nebezpečně naklonila na levý bok. Jeden muž se neudržel. Přepadl přes zábradlí. Moře ho schlamstlo. Tom nepřemýšlel. Skočil na jeho místo. Začal místo něj vyrovnávat plachtu. Nebylo v tom řevu nic slyšet. Kapitán ukázal rukou doprava. Tom strhl plachtu doprava. Loď se hned naklonila ještě víc. Sakra špatně! Stáhl plachtu rychle na druhou stranu. Už se viděli převrácení. Loď se narovnala, ale byla teď pekelně rozhoupaná. Teď už Tom věděl, že mu kapitán ukazuje obráceně, protože stojí proti němu. Učil se doopravdy rychle, když mu šlo o holý život. Dál se pomalu prodírali černým vodním peklem k Melitey. Byli promrzlí, rozbolavělí. Tom po třech hodinách už nevěřil, že se tam dostanou. Vlny se nyní začaly podobat strmým stěnám. Kolem lodi se však zaoblovaly. Všem už muselo být jasné, že to není normální. Jakou sílu musela mít Ilkala, že dokázala tvarovat ty vodní kolosy, ohýbat vítr a odklánět všechny ty blesky? Jakou sílu pak ale měli zatracení? Lepší bylo o tom nepřemýšlet. Prudký vítr je vynesl na vršek obří vlny. Pak z ní klouzali děsivou rychlostí dolů. Všude se rozstříkla slaná voda, která je štípala v očích i každé malé oděrce. Pak je i přes Ilkalino úsilí vítr rozhoupal, že se zase málem převrátili. Sotva loď vyrovnali, hned se proti nim hnala další obří vlna. Tak se to opakovalo ještě několik hodin pořád kolem dokola. Tomovi odešla všechna síla a s ní i poslední naděje na doplutí. Najednou si uvědomil, že moře už není tak divoké. V dálce uviděl světlo. Už jsme u konce, pomyslel si. Sáhl na hranici svých sil.
Během deseti minut pluli zase po klidném moři. Asi tři kilometry od nich čnělo z ostré skály bohaté kamenné město obklopené pevnými hradbami. V kruhu kolem něj bylo moře klidné. Jen mraky zde zakrývaly neustále slunce. Ve dne tam bylo šero jako při soumraku a v noci tma jak na dně mořské hlubiny. Na nejvyšší skále stál hrad Firing. Jeho nejvyšší věže se ztrácely v černých mracích.
Vzpomněl si na Ilkalu. Šel za ní. Ležela mrtvolně bledá v kajutě.
„Co ti je?“, zeptal se jí vyděšeně.
„To je dobré. Jen jsem se vyčerpala.“, zašeptala.
Podal jí láhev s vodou. S námahou se posadila a napila se. Pak zašeptala:
„V mé bedně je lahvička s černou hustou tekutinou. Podej mi ji.“
„Chceš pít dryák?“, znepokojil se, protože znal základní lektvary a principy magie.
„Podej mi ji.“, zašeptala rozzlobeně.
Nepřel se s ní. Našel mezi spoustami divných předmětů lahvičku s tím nejsilnějším povzbuzovačem. Po dvou malých locích vstala. Dryák jí pomohl jen trochu. Vyčerpala se totiž magicky a lektvar byl také magický. Vypadala pořád stejně bledě. S námahou šla nahoru zhodnotit situaci.
Obepluli město. Z druhé strany byl záliv ve tvaru podkovy. Tam kotvily stovky Meliteyských lodí. Mokří a k smrti unavení se radovali, že konečně uvazují loď. Přivítání však vlídné nebylo. Na břeh šla Iklala s kapitánem. Kapitán hlídek jim řekl:
„Kdo jste a co tu chcete?“
„Já jsem kapitál Ethel, tohle je moje loď Aranel a tohle je čarodějka Ilkala.“
„My máme svých problémů dost. Nechceme tu žádné potížisty.“, odfrkl kapitán hlídek.
„Vy nechcete žádné spojence proti tomu, co brzy přijde?“, odpověděla mu otázkou Ilkala.
Kapitán hlídek už otvíral ústa, ale ona pokračovala:
„Tahle loď je plná zásob jídla, které vám možná dáme. Ale to budeme projednávat s baronem Sirianem. Žádám okamžitou audienci.“
Kapitán vyslal posla se vzkazem. Mezitím je nechal čekat v lodi. Tom přišel k Ilkale. Zeptal se jí, jak šlo jednání s kapitánem hlídek.
„Asi nás baron přijme. Jinak zdejší jsou arogantní stejně jak před sto lety. Dokonce tváří v tvář zkáze. Možná to půjde.“
Cítila, že jestli si sedne, usne. Zašla do kajuty a vypila lahvičku dryáku celou. Na odpočinek nebyl čas. Upravila se. V zrcadle viděla, že během posledních dvou týdnů jí vlasy už zcela zbělely. Jako jedna z mála unika upírům i zatraceným a nyní ta plavba. Zrovna, když byla hotová, přišel k ní kapitán Ethel. Řekl:
„Posel se vrátil. Baron nás čeká.“
„Tak rychle? Tomu nevěřím.“, zasmála se.
Posadili je do zdobeného kočáru. Jeli rychle k hradu.
„Nabídneme jim svou pomoc.“, řekla Ilkala „Je to pro ně málo, ale i tak musí být rádi. Souhlasíš?“
„Ano, ti odporní zatracení jsou stejně všude. Nic lepšího dělat nejde, než bojovat.“
Tak jasné myšlení, potěšující, pomyslila si. Dál se jen dívala, jak mohutné kamenné domy splývají s šerem a mlhou.
Audience byla neoficiálně v baronově pokoji. Všude svítily spousty svíček. Některé odpařovaly vonný olej. Baron Sirian nic neříkal. Otočil se k nim zády a naléval si sklenici vína. Ilkala si sedla do pohodlného křesla bez vyzvání, jako jemu rovná.
„Chcete ochutnat?“, zeptal se baron.
„Ne děkuji.“, řekli Ilkala i Ethel současně.
„Dobře.“, řekl baron a posadil se proti Ilkale. Dodal: „Posaďte se také kapitáne.“
Všichni na sebe v křeslech viděli. Baron pokračoval:
„Vy jste Ilkala a vy Ethel. Nyní přejdeme k věci. Hledáte zde útočiště, ale my budeme brzy napadeni.“
„Nabízím vám zdatné muže a všechny naše zásoby jídla.“, řekl Ethel.
„Blázne.“ zasmál se baron. „Co si myslí čarodějka?“, dodal.
„Když dáš na moje rady. Má tvé město malou šanci.“, řekla chladně.
„A jak?“
„Děsí tě, že tvá armáda i flotila jsou k ničemu. Možná za určitých okolností půjdou trochu využít. Ve dne je moc nekromantů menší. Tehdy začneme s protiútokem. Určitě připlují s příchodem noci. Siriane, dáš na má slova?“

*

Na lodi Aranel všichni nadávali.
„My jim vezeme jídlo a oni nás ani nepustí na suchou zem.“, řekl Erich a napil se pálenky.
Tom si přihnul od něj a řekl:
„Nech toho, sem přijde Valvacal. S takovými řečmi si můžeš rovnou sednout a čekat konec.“
„Tady nejde o Valvacala, ale o ně.“, odporoval mu.
Tom viděl, že nemá cenu se přít. Šel radši spát. Tvrdé proležené lůžko mu po dnešním dni přišlo měkké a hebké jako samet. Ulehal s myšlenkou, že má konečně chvíli klid.
Usnul okamžitě. Ve snu se procházel mrtvou pustinou. Pak tu někoho uviděl. Měl na sobě volné černé roucho. Dokonalý, neskutečně milý obličej mu hyzdila velká jizva přes pravou tvář. Tom strnul.
„Taky tě nevidím rád.“, řekl Valvacal.
Tom chtěl utéct, ale byl přimražený na místě.
„Pojď ke mně.“, pokračoval Valvacal.
Tomovy ho nohy ho nesly blíž k Zatracenému proti jeho vůli.
„Je to jen sen! Probudím se!“, křičel Tom.
Valvacal se začal smát. Pak se zeptal:
„Který čaroděj je s tebou?“
„Dostanou tě zrůdo!“, zařval Tom.
Nyní ho začalo něco zevnitř drtit. Slyšel jeho hlas uvnitř své hlavy. Říkal:
„Ten čaroděj se špatně nahlíží i mě. Bude starý a zkušený, že?“
Tom se konečně vzpamatoval z šoku. Celou myslí se soustředil na pocit hnusu, který v něm vyvolával Valvacal. Tím mu zabránil nahlížet do dalších jeho myšlenek a vzpomínek. Vnitřní tlak se každou vteřinu zdvojnásoboval. Bál se, že se mu hlava rozletí.
„Pozřu tvou duši a z toho čaroděje se stane můj věčný sluha! Brzy přijdeme!“, řval Valvacal v jeho hlavě.
Tom se probral. Ležel na zemi. Kolem něj stáli námořníci a vyděšeně se na něj dívali.
„Co je sakra? Měl jsem noční můru, no!“, spustil na ně ostře.
Jejich obličeje se nezměnily. Co je sakra? Pomyslel si. Cítil v ústech divnou chuť. Přejel si rukou po rtech. Krev. Krvácel úst, nosu i očí. Muselo vypadat strašně, jestli se tu na zemi zmítal. V tu chvíli je vyděsil ještě víc. Začal se smát jako blázen. Teprve teď si plně uvědomil, že přežil střet myslí s Valvacalem, Nesmrtelným. Nemožné! Nesmysl! Měl radost, že žije. Všechno ostatní mu bylo jedno. Ale ostatní to nemohli chápat. Vycouvali pomalu pryč a zapříčili z venku dveře k jeho kajutě. Byli přesvědčení, že je posedlý. Báli se ho.

*

Baron Sirian měl na rozdíl od svých lidí dostatek světla i jídla. Přes to nesl současnou situaci ze všech nejhůř. Jak Ilkala správně poznala, zdrcovalo ho, že nejsilnější flotila i pověstné bohatství mu jsou k ničemu. Jeho hrdost mu nedovolila císařství ustoupit, zároveň však neměl sílu bojovat. Ilkala ho musela přemlouvat několik hodin, že má cenu něco dělat. Nakonec se začal řídit jejími radami. Stala se jeho neoficiálním taktickým poradcem. Zásoby jídla z Aranel se sloučily s meliteyskými. Ethelovi muži se přidali k obraně. Měli svůj oddíl.
Ilkala se na chvíli nezastavila. Snažila se co nejvíc využít těch několika slabých míst císařství a nekromantů. Mezi tím kontaktovala posledních několik čarodějů. Ti měli dorazit za dva až tři týdny. Jeden se nyní snažil přesvědčit Cenimského hraběte, aby Meletyi pomohl. Dva týdny nejméně museli vydržet sami. Pak k ní přišel posel se vzkazem, že je Tom posedlý. Žádné další podrobnosti se nedozvěděla. Odjela se na něj podívat. Dveře k jeho kajutě byly zapříčené a hlídané. Nikoho dalšího se neptala.
„Pusťte mě k němu.“, řekla.
Našla ho sedět se zkrvaveným obličejem na posteli, jak hledí do prázdna.
„Někdo na tebe mentálně zaútočil?“, zeptala se ho.
„Ano, Valvacal.“, odpověděl jí.
Ilkale přeběhl přes obličej krátce stín.
„Co se dělo?“
„Ptal se na tebe. Nepoznal tě. Vstoupil mi do mysli, ale nic se nedozvěděl.“
Namočila kapesník a utírala mu krev z obličeje. Zeptala se udiveně:
„Ty jsi mu vzdoroval?“
„Ano, není k tomu nutná magie, když víš jak.“
Kde se tomu jen mohl naučit, pomyslila si. Tom se jí zeptal:
„Jak jsem se mu mohl ubránit? On přece už není člověk.“
„Neubránil ses mu.“, konstatovala „Jen jsi mu vzdoroval. Určitě musel spojení kvůli něčemu naléhavému přerušit. Možná tě taky nechtěl zabít nebo ti trvale ublížit.“
„Slíbil mi, že mi vezme duši a ty mu budeš na věky sloužit.“
Chvíli mlčela. Pak řekla klidně:
„Na noc nad tebou vytvořím clonu, která tě snad ochrání.“
Tom jí poděkoval.
Ilkala hned odešla znovu formovat obranu města. Námořníkům řekla, že je zcela zdravý. Přes to se na něj nyní dívali trochu nedůvěřivě. Ve zbrojnici si našel kroužkovou zbroj. Byla trochu rezavá, ale jinak kvalitní. Velitel je poslal hlídat hradby. Jinak byli přiděleni do zálohy. Nic se nedělo. Seděli v inkoustově černé tmě celou noc. Trochu si povídali, ale moc se jim to v té stísněné atmosféře nedařilo. Když svítalo, vystřídali je jiní. Tom ještě spát nešel. Procházel se šerými ulicemi. Nikoho tu nepotkal. Viděl jen světla v oknech. Doma zůstaly ženy, děti a staří. Všichni muži museli k obraně města. Ilkala už předem počítala, že hradby budou v některých místech prolomeny. Proto byly v ulicích postaveny barikády s lučištníky. Díval se, jak se zatočené ornamenty na domech topí v mlze a šeru. Nebál se, že zde potká upíra. Valvacal pro něj určitě připravoval něco mnohem horšího. Prohlížel si dívčí sochy u dveří obzvlášť bohatého domu. Říkal si při tom, že zítra už ten dům stát nemusí, stejně jako on nemusí žít. Ta úvaha v něm nevyvolávala vůbec žádné pocity. To bylo ze všeho nejděsivější. Šel spát s obavami, ale zdály se mu jen noční můry. Nikdo mu neútočil na jeho mysl, což bylo výborné. Vzbudil se totálně unavený. Snažil se rozhýbat. Dostal půl krajíce chleba s trochou sušeného masa a šel opět na hlídku. Svítili si zde loučemi. Přicházela noc. Za hradbami byla černota, kterou neustále prosvěcovaly blesky. Napětí rostlo. Útok mohl začít kdykoli. Nikdo se už ani nesnažil o nucený rozhovor.
Bouřka ustala, nebe však zůstalo zatažené. Připlouvají, pomyslil si. Je to tu znovu, ozvalo se v něm svědomí. Císařské lodě zahlédli po dvou hodinách. Bylo jich jen dvacet. Vytvořily kolem města kruh. Jedna loď se k nim přiblížila na dostřel. Začali do ní střílet s katapulty i hořícími šípy. Všechny střely se jí vyhýbaly. Pak se s nimi vše začalo třást. Tom bez přemýšlení začal utíkat. Hradba, na které před chvílí stál, se propadla. Všichni, kdo tam byli, se zřítili. Nyní uslyšel výbuch. Padl k zemi. Nad hlavou mu proletěl obří kvádr. Začala se k nim blížit černá hmota všech tvarů. Skrčil se za hromadou suti. Věděl, že se nesmí hýbat ani mluvit. Přitahoval to život a pohyb. Snažil se to ostatním naznačit drobným posunkem. Jeden voják se pokusil utéct. Hned z černoty vystřelilo tenké chapadlo a omotalo ho. Během několika vteřin se rozpadl v prach a kosti. Pak začali utíkat i ostatní… Byl přikrčený za hromadou a nemohl nic dělat. Jen se díval, jak je chapadla omotávají. Krev mu vřela v těle. Pak se temnota rozplynula. První linie zde byla zničená během nepatrné chvilky. Tom věděl, že za chvíli možná přijde něco ještě horšího. Rychle se rozběhl k barikádě. Sotva se tam skryl, vyšlo ze tmy deset postav. Neměli na sobě žádnou zbroj. Tom vystřelil po jednom z luku. Ten beze zbroje se na chvíli rozmazal v šedou čmouhu. Šíp proletěl skrz něj.
„Jsou to upíři!“, zakřičel Tom na kapitána Ethela.
Ten vydal smluvené znamení. Všichni po nich začali střílet z luků jak šílení. Upíři se jim jen smáli. Jenže právě proto přehlédli muže na střechách. Ti jim vylili na hlavy hořící olej. Šero loučí prozářilo nové jasnější světlo. Nyní se na zemi svíjelo deset postav obalených plameny. Tom zařval:
„Dorazte je nebo vstanou!“
Sám se k nim rozběhl. Bez přemýšlení jim usekal hlavy dřív, než tam ostatní vůbec doběhli. Když se mu vrátilo normální myšlení, necítil se ani lépe či hůře než před tím.
V tu chvíli se třásly a rozpadaly hradby někde jinde. Pak se probouranou dírou znovu plazila temnota. Ilkala ji obrátila zpět na císařskou loď. Černokněžníka zasáhla jeho vlastní kletba. S ním pohltila několik vojáků a ulámala lodi stěžně. Císařští rychle odpověděli mohutnou salvou šípů.
Černokněžník zemřel. Už neměl kdo od lodě odklánět šípy ani kameny.
„Katapulty!“ zakřičela Ilkala na velitele.
Během chvíle se loď potápěla. Před tím z ní stačilo utéct asi patnáct vojáků. I když byli ztraceni sami v nepřátelském městě, rychle a koordinovaně si vytvořili v troskách dvě stanoviště, kde se dobře kryli. Stejně jako jejich císař věřili, že mění svět k lepšímu. Stejně jako on se nezastavili, dokud dýchali.
V jiných částech hradeb se město bránilo stejně jako tam, kde byl Tom. Na třech místech upíři obranu protrhli. Dál postupovali do města. Někteří vojáci se jim občas marně pokoušeli vzdorovat.