Lovec - část 2.

Probudil se celý rozlámaný. Malá spala u něj. Připadalo mu, jako by si lehl před vteřinou. Necítil se vůbec odpočatý. Napil se dryáku. Celým tělem se mu rozlila energie a byl zase svěží. Přišel k zrcadlu. Vypadal pořád stejně strašně. Zakryl to iluzí, aby se ho dítě nebálo. Zatřásl s ní a vzbudil ji.
„Vstávej, musíme vyrazit.“
Pomalu se protahovala.
„Vyspala ses dobře jako já?“, zkusil se jí zeptat.
Mlčela.
Najednou si uvědomil, že neví, kterým směrem upíři jsou. To dítě ho rozptylovalo. Řekl:
„Na stole je chléb, máslo a voda. Najez se. Za chvíli jedeme.“
Kontaktoval Apiona. Dozvěděl se, že jsou přibližně na severu. V mapě našel město Tuliwet.
„Na tom pronásledování je přece něco dobrého.“, mluvil si sám pro sebe „Včera jsem díky němu navštívil svého bratra a dnes navštívím Fineu. Jestli pak si mě ještě pamatuje?“
„Kdo je Finea?“, zeptala se malá.
„Jedna dobrá známá. Víš co? Je moc hodná a třeba si tě vezme.“
„A kde je máma?“, už zase začala natahovat.
„Já nevím, je to složité. Finea ti to vysvětlí. Jedeme.“, odsekl.
„A kde je?“, nedala se odbýt.
„To nikdo neví. Až tě dovezu k tetě Finei do Tulwietu, vydám se ji hledat, tak pospěš.“
Konečně poslechla. Už to s těmi caparty začínám umět, pomyslel si. Kůň dostal pořádnou porci dryáku, pak ještě hltal seno a vodu. To je zdrželo další půl hodiny. Cítil se nervózní, že upíři získávají takový náskok. Teď ho ještě ohromně zdrží to dítě. Nechat ji tu ale nemohl. Snad to dožene. Zkoušel z holčičky vypáčit, jak se jmenuje, kolik jí je a podobně. Mlčela, jako kdysi jeho bratr po tom, co jim zabili rodiče. Konečně vyrazili. Museli jed pomaleji. Tulwiet nebyl na štěstí tak daleko. Přes to tam před setměním ještě nebyli. Pohybovali se prostě moc pomalu. Přemýšlel, jak mohla přežít. Nic mu neřekla a jeho fantazie vytvářela tucty nepěkných scénářů. Třeba ji nechali přežít, aby ho zpomalili. Nebo před ním prostě mají respekt a spěchali. Konec konců pozabíjel už hodně příslušníků „rasy nesmrtelných“, jak si říkali. Na druhou stranu ho kvůli tomu musejí nenávidět stejně jako on je. Malá naříkala, že zapadá slunce.
„Neboj, já rozsvítím jasné světlo, kterého se bojí. Podívej, jak zapadá. Není to pěkné?“
„Ne, není.“, odsekla trucovitě.
„Taky mám radši svítání než soumraky.“, řekl.
Do Tulwietu přijeli kolem jedenácté. Malá už tvrdě spala v sedle. Zkontaktoval Apiona. Ten mu potvrdil, že upíři jsou někde tady. Pak se nechal ujistit, že je pro upírku Isilmé pořád neviditelný. Jen se mu nelíbilo slovo snad na konci věty.
„Jak snad?“, naléhal na Apiona.
„Podívej, nejstarší dochovaný historický svitek je starý tisíc pět set let a už tam je o ní zmínka. Zná dávno zapomenuté magie a podobně. Už zná můj stil. Pokaždé je stále těžší je zaměřit. Jsem hrdý, že tu polohu dokážu vůbec přibližně odhadnout. Natož jak mám vědět, co všechno umí?“
„Takže za chvíli plus mínus sto kilometrů?“, zasmál se Istamor.
„To jsi celý ty, místo vděku jedovatý humor. Nejradši bych se na tebe vykašlal. Clona ode mě je horší než ta, kterou má Isilmé. Nic méně tě hledá taky dost těžko. Představ si, že by po tobě někdo pátral, když jsi napůl viditelný a tys kličkoval mezi stromy, aby tě jeho smysly nestačily sledovat. Přesně to udělej. Buď pořád v pohybu a pozvolna se k nim přibliž.“
„Díky za přednášku. To jsem opravdu nevěděl. Nechceš mi ještě vysvětlit taktiku
lovu?“, popíchl ho Istamor.
„Ne, ty víc potřebuješ vysvětlit základy slušnosti. Skus mi někdy taky poděkovat.“, odsekl nabručeně Apion a ukončil spojení.
Já to s lidmi opravdu neumím, pomyslel si Istamor.
Dojel k domu Finei. Vzbudil malou.
„Jsme u tety.“, řekl.
Vzal ji do náruče, protože se nemohla probrat. Zabušil na dveře. Trvalo dlouho, než uslyšel vrzání schodů.
„Kdo je tam?!“, ozvalo se přes silné dubové dveře?
„Istamor!“, zvolal.
Otevřela jim rudovlasá žena s ospalým výrazem.
„Ahoj, co tu děláš?“, pak se na chvíli zarazila „Kdes přišel tomu k dítěti?“
„Ani se neptej. Radši nemluvit.“, řekl. Když viděl její výraz, dodal: „Ne, moje není. Našel jsem ji ráno.“
„Tak pojďte dál.“, řekla a zívla při tom.
Odnesli ji do Fineiny postele. Pak šli do kuchyně.
„Chceš něco k jídlu?“, zeptala se.
„Něco malého mi stačí.“, odpověděl.
„Takže jsi nejmíň den nejedl.“
„Ráno jsem měl suchary.“
„Nic nového.“, ušklíbla se a šla do spíže.
Donesla mu chleba a med.
„Moc tu toho nemám. Povídej, kdes přišel k tomu dítěti a co ses na cestách dozvěděl?“, zeptala se.
„Dubová je vyvražděná, ona jediná přežila. Nevím, co s ní. Necháš si ji tu zatím?“
„Nechám. To je hrozné. Jak je to dlouho?“
„Minulou noc je pozabíjeli upíři, které pronásleduji. Teď jsou tady.“
Když viděl její výraz, rychle dodal:
„Neboj, prchají přede mnou. Ještě tuto noc musí odletět a najít si do rozednění úkryt. Nebudou mít čas tu něco vyvést.“
Bohužel to barvil v růžovějších barvách, než jaká byla skutečnost.
„Přestaneš s tím někdy vůbec?“, vrhla na něj pohled, který nešel vydržet.
„Našla sis už někoho?“
„Ne.“
„Takže ses na mě ještě nevykašlala?“
„Patříš mezi lidi, jaké jen tak nepotkáš.“
„Jsi blázen větší než já. Už půl roku jsem se tu neukázal. Co je na mě tak výjimečného?“
Najednou ho chytla za ruce a řekla:
„Jsem blázen do tebe. Občas si za to nadávám. Jsi lepší než říkáš.“
Nejradši by všechno hodil za hlavu a objal ji. Teď po půl roce. Zapudil to v sobě a řekl:
„Musím už odejít. Když budu moc dlouho na jednom místě, tak mě najdou a role se rychle vymění. Jsi tady ty a malá.“
Pustil její ruce a vytáhl ze svého kabátu láhev s dryákem. Už ho pěkně ubylo. Pořádně se napil. Jeho tělem se rozlévala opět nová energie. Myšlenky měl hned jasnější a cítil se plný síly. Nic neříkala. Jen se znechuceně podívala na tu flašku. Moc dobře věděla, co v ní je. V tichosti ho vyprovodila ke dveřím. Ve tváři měla směsici vzteku a smutku. Tam se otočil a objal ji. Začali se líbat a čas se zastavil. Všechno špatné na krátkou chvíli zmizelo. Vnímal jen ji. Pak se od něj odtrhla. Řekla ironicky:
„Zase za půl ruku?“
„Ne tohle je můj poslední lov. Pak přijdu na pořád. Snad se naučím vydržet na jednom místě.“
„Nikdy jsi nic takového neslíbil, ale nějak ti nevěřím? Proč nezůstaneš už teď?“
„Protože tě miluji.“, vyhrkl bez přemýšlení mimo všechny souvislosti a zarazil se.
Najednou se cítil hrozně. Chtěl zůstat i jít. Rozpůlit se nemohl.
„Sbohem, vrátím se.“, řekl po chvíli.
Do tmy odcházel rázným krokem, protože jinak by se otočil a vrátil. Připadl si, jako by ho medvěd trhal na kusy. Znal ji už dva roky. Vydržel tady měsíc bydlet. Bylo to krásné pro oba. Jenže něco ho nutilo sednout na koně a lovit. Hlavou mu vířily spousty věcí. Celých šedesát let byl neustále ve střehu, ale teď by nezpozoroval ani amatérského zloděje, který by ho sledoval. Vše, co se kdy stalo, se mu míhalo před očima. Najednou vše zapadlo dohromady. Uvědomil si, že celých šedesát let bloudil v začarovaném kruhu. Ta divná předtucha, která ho zavedla zpět do rodného města, ho z bludného kruhu vyvede, snad. Buď skončí v náruči Finey a nebo v náruči smrti. Sevření vzpomínek a úvah povolilo a on se začal být zase ostražitý jako normálně. Nahmatal myslí síly, ze zornic se mu staly čárky. Někteří se uměli změnit v tygra a jiné šelmy. On zvládl jenom oči, ale to mu nevadilo. Víc než vidět ve tmě nepotřeboval. Dál přemýšlel, proč je těch upírů pohromadě víc. Vždy přece žili sami kvůli utajení před lovci. Ve skupině byli nápadnější. Neskrývali se tak pečlivě, jak bylo jindy běžné. Proč? Ptal se sám sebe. Bylo to velmi znepokojující. Něco se dělo. Věděl toho příliš málo, aby si zatím troufl udeřit.