Elestea - Kapitola druhá

Alisa funěla a hekala námahou, jak se snažila prodrat přes protivítr, který se do ní neustále plnou silou opíral. Byla promrzlá a nohy jí příliš neposlouchaly. Ta cesta je snad třikrát delší, než jindy, honilo se jí hlavou. Důvodů, proč jí to tak připadalo, by se našlo hned několik.
Za prvé: Když seděla s ostatními kolem nádoby s lektvarem, pořádně jí ztuhly nohy. A ani teď ještě nebyly úplně v pořádku.
Za druhé: Nejenže vichr nepřestával fičet, ale přidal se k němu ještě déšť. Nic nepomohlo, když si ovázala kolem hlavy šátek a ruce strčila do kapes. Déšť ji bodal do tváří jako ledové jehličky a promáčel ji na místech, o kterých by neřekla, že se vůbec dají promočit. Voda jí crčela z vlasů, šatů, bot,... zkrátka ze všeho.
A za třetí: Byla prostě unavená. To se projevilo již na Jasné Pláni. Ještě teď se styděla. Jak jsem jen mohla usnout? Carrin se sice smál, plusové body za to ale určitě nedostanu. Zatřepala hlavou, aby se alespoň trochu probrala. Marně. Oči se jí pořád klížily. Kdyby mohla, klidně by si rovnou tady lehla na zem a spala. Jenže věděla, že tohle udělat nemůže. Téměř jistě by umrzla.
Copak nikdy nedojdu domů? problesklo jí hlavou. Možná jsem se ztratila. Třeba už zpátky nedojdu. Zavrtěla hlavou. Takové myšlenky ji teď nesmí napadat. Jen by jí ztěžovaly už tak náročnou cestu. Zatnula zuby a pokračovala.

Když už se jí zdálo, že se plahočí nejméně den, zahlédla v dálce nejasný obrys domu. Divže neposkočila radostí. Věděla s jistotou, že to je její domov. Přidala do kroku a pořád zrychlovala, až nakonec utíkala jako o život.
Rozrazila dveře, v rychlosti ze sebe shodila kabát, skopla boty a okamžitě skočila do postele. Bylo jí jedno, že by se měla převléct a umýt. Momentálně jí zajímalo pouze to, že už je konečně doma a co je hlavní, v posteli. Spánek je nejdůležitější. Všechno ostatní může počkat.
Už téměř upadala do polospánku, když zaregistrovala, že v domě nikdo není. Jaké překvapení, pomyslela si ironicky. Fergus určitě zase sedí někde v hospodě nad džbánem piva a je mu jedno, kde jsem a co dělám. Typické.
Alisu Fergusovo chování upřímně rozčilovalo. Když se jí její opatrovník ujal, vycházeli spolu dobře, chovali se k sobě spíš jako přátelé. Fergus chápal, že Alisa nechce být pořád hlídána jako oko v hlavě, a dopřával jí volnost. To ovšem neznamená, že by se o ní vůbec nezajímal. Pokud měla problém, Fergus ji nikdy nenechal v úzkých. Pomáhal jí a ona mu za to byla vděčná.
Pak se ale všechno změnilo. Fergus začal pít. Nejdříve jen jednou za týden, potom stále častěji a stále více. Chodil domů pozdě a na Alisu vůbec nemyslel. Všechno si musela zařídit sama. Ze začátku na něj křičela, postupem času se s tím však nějak smířila a trpěla jeho chování mlčky. Jen po něm čas od času šlehla vyčítavým pohledem. Fergus to ale většinou ani nezaznamenal.
Jak by se asi zachovali moji rodiče? přemítala. Určitě by to tak nenechali. V hloubi duše však věděla, že si tím vůbec nemůže být jistá. Své rodiče nikdy nepoznala a věděla o nich jen málo. Vybavila si rozhovor s Fergusem, ve kterém se ho na ně ptala...

Znovu jí bylo jedenáct let. Běžela bosá po louce, plavé vlasy za ní jen vlály. Měla radost. Z čeho? To sama nevěděla. Snad z toho, že je tak nádherný den, snad z toho, že má zítra narozeniny, možná to bylo jen tím, že prostě žije.
Vtom ji něco napadlo. Zavolala na Ferguse, stojícího opodál:
„Fergusi! Můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě, jen se ptej,“ odvětil Fergus.
„Povíš mi něco o mých rodičích?“
Fergus se náhle zatvářil tak podivně, že se zastavila.
„Co se děje? Tak povíš mi to?“ zeptala se, lehce nervózní.
„No, víš... Tví rodiče... Já... Nemůžu ti toho o nich moc říct,“ vypravil ze sebe.
„Proč ne?“ Teď už byla hodně nervózní. Fergus jí nikdy nic neskrýval. Proč by s tím měl teď začínat?
„Oni... Oni si nepřáli, abych ti o nich říkal...“
Vyvalila na něj oči. Mí rodiče nechtěli, abych o nich něco věděla??
„No dobrá,“ povzdechl si Fergus. „Snad bych ti něco mohl říct...“ Zamyslel se, nejspíš rozvažoval, co všechno jí smí říct.
„Jmenovali se Lynn a Roger,“ začal. „Když sem přišli, nechtěli nikomu říct, odkud jsou a co tady dělají. Postupem času jsme si na to zvykli a už jsme se jich neptali.
Zůstali tu asi rok. Pak ses jim narodila ty... A oni zmizeli. Nezůstala po nich ani stopa. Jako by se vypařili. Nechali zde jen vzkaz s tím, že si přejí, aby ses jmenovala Alisa.“ Odmlčel se a zdálo se, že už nemá v úmyslu pokračovat.
„A co dál?“ vyzvídala. Zdálo se jí to málo. Chci vědět víc!
Fergus otevřel ústa, pak je ale znovu zavřel a zavrtěl hlavou. „Ne, už ti víc neřeknu!“ Jeho hlas zněl přísně. Pak si všiml Alisina výrazu a s lehce provinilým výrazem dodal: „Promiň.“
Alisa už ho ale neposlouchala. V hlavě jí znělo jediné slovo: Proč? Ucítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Nechtěla, aby to Fergus viděl. Raději utekla.

Vydala se na své oblíbené místo - malou mýtinu v nedalekém lese, kam se uchylovala vždy, když potřebovala být sama. Tam mě nikdo nebude rušit.
Mýlila se.
Jakmile dorazila na místo, z křoví na ní vyjukla hlava s černými, rozcuchanými vlasy.
„Teliene!“ vykřikla rozhořčeně. „Co tady pohledáváš?!“
Telien neodpověděl. Místo toho si vyklepal z vlasů listí a jakoby mimochodem prohodil: „Hm... Tak Lynn a Roger? Zajímavé...“
„Alisu popadl vztek. „Tys nás poslouchal!“
Vtom se z houští vynořila druhá hlava, tentokrát blonďatá. Alisa už vzteky nemohla ani mluvit.
„Mně ta jména nepřipadají ani tak zajímavá, jako divná,“ prohlásil Ianis. „Vůbec nezní elesteánsky!“
„Jo, máš pravdu,“ přitakal Telien. „Alisini rodiče jsou ufoni!“ vykřikl škodolibě. Ianis dostal záchvat smíchu.
„Nechte toho, oba dva!!!“ rozkřikla se Alisa. Už se ani nenamáhala skrývat slzy. Rozběhla se domů, kde se svalila na postel v záchvatu hysterického pláče. Jak mi to mohli udělat?
I když se jí za to později oba omluvili, nikdy jim neodpustila úplně. Nikdy.