Inkvizice

''Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jak v nebi tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dejž nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého, neboť tvé je království i moc i sláva navěky.'' modlila se vytrvale Anna, stejně jako už nespočetněkrát v minulosti.
Ale nyní to nebylo to samé. Nyní se modlila naléhavěji než kdy dříve. Jelikož teď ji nešlo jen o život na zemi. Šlo ji o posmrtný život v zemi zaslíbené, království nebeském.
Její cela byla sotva dost velká, aby se do ní vůbec vešla. Navíc byla v cele úplná tma. Občas tudy prošel strážný s pochodní, což bylo ještě horší, jelikož to její oči ,přivyklé na tmu, špatně snášeli. Ale to jí v téhle chvíli sotva vadilo. Nenechala se vytrhnout z modliteb ani posmíváním a nadávkami vězňů v ostatních celách. I ti jí pohrdali, nesnášeli ji. Všichni jí pohrdali. Dokonce měla pocit, jako by upadla v nemilost i v očích svého boha.
Ale tomu nemohla, nechtěla uvěřit. Přestože ji odsoudila inkvizice, nechtěla věřit tomu, že bůh jí opustí. Ne kvůli křivému obvinění místního radního. Ona přece nic neudělala, byla nevinná. Bůh to vidí, on vidí všechno. Alespoň v to doufala. Nic jiného jí nezbylo.
K její cele se blížily čtyři matné postavy strážců. Dvě z nich drželi v rukou pochodně. Annu polil studený pot a rozbušilo se jí srdce strachem. Šli si pro ni. Věděla to.
''Ne... prosím... ne já jsem nic neudělala... prosím... jsem nevinná... prosím.'' Žadonila Anna se slzami v očích a narůstající beznadějí v hlase.
Stráže ignorovali její prosby a jeden na ni plivl. Ostatní se také netvářili přívětivě. Jen se utvrdila v tom, že ji všichni nenávidí. Nemohla doufat, že by jí někdo uvěřil.
''Hni sebou čarodejnice'' sykl jeden z nich a nakopl ji.
A než se stačila zvednout, už ji popadli ti dva strážní bez pochodní, každý pod jedním ramenem a hrubě jí táhli z cely. Anna nepochybovala, že ví kam. Věděla, co se dělá s osobami odsouzenými z čarodejnictví. Úpálení na veřejnosti byla ta nejhorší smrt, kterou si dokázala představit.
Když vyšli z věznice, oslnilo ji polední slunce. Ale Anně to nevadilo. Byla ráda, že konečně vidí sluneční světlo, byla ráde, že se může nadechnout čerstvého vzduchu. Na chvíli si připadala opět šťastná. Na chvíli. Když viděla opovržlivé výrazi lidí ve městě, veškeré štěstí jí přešlo. Už se zase cítila zoufalá. Ze všech stran slyšela nadávky na svojí osobu. Házeli na ní dokonce kameny. Jeden jí trefil do hlavy, až málem upadla.
''Žádný ohledy nečekej ty čarodejnická děvko. '' zařval na ni strážný.
Na náměstí už pro ni byla připravena hranice i s kůlem. Bylo u ní shromážděno skoro celé město. Ti lidé byli příliš zlomyslní a pověrčiví, než aby si to nechali ujít. Nezazlívala jim to, né jim. Ale Inkvizici a radnímu Leroyovi. Ten stál spolu s místním knězem v čele davu u hranice.
To on mohl za všechno, to on ji falešně obvinil z čarodejnictví. A to všechno jen proto, že mu odmítala být po vůli. Ale radní Leroy byl významný muž. A církev mu proto, narozdíl od prosté dívky Anny, důvěřovala.
Odtáhli jí ke kůlu a přivázali ji. Anna si stále v duchu modlila. Ještě ji nevzali všechnu naději. Ještě doufala, že jí její bůh zachrání. Takovou nespravedlnost by přece nemohl bůh, kterého znala a modlila se k němu, dopustit.
Radní Leroy měl na tváři spokojený úsměv, kterým jako by říkal, že vždy dostane to co chce. Inkvizitor vypadal spíše, jako by ho mrzelo, že musí upálit dalšího člověka. Ostatní lidé byli natěšení na její odpornou smrt v plamenech. Pár lidí bylo zachmuřených, což byli většinou její známí. Jeden člověk stál stranou davu a měl obličej zahalený kápí.
''Anno Wirtramová byla jste obviněna a následně odsouzena, ze zločinů bohu a církvi. Za tento zločin je přijatelný pouze jediný trest. Zapalte hranici.'' Vyřkl inkvizitor rozsudek smrti.
''Ne... ne... prosím...'' prosila ještě chabě Anna, ale už na to neměla sílu.
Byl vyřknut ortel a nic nemohlo její osud změnit. Její bůh na ní zanevřel, cítila to. Církev ke které se obracela v hodinách nouze ji zradila. Kněz ke kterému se dříve chodila zpovídat zpečetil nyní její smrt. Nic už jí nemohlo pomoci, nic.
Poddala se zoufalosti. Když hranice vzplála, Anna už se ani nemodlila. V návalu zoufalství zanevřela na boha.
''Pane proč si mě opustil?!'' Zakřičela z posledních sil Anna.
Ačkoliv jí to bylo podivné, zřetelně slyšela muž v kápi zasmát se. Stál na druhé straně náměsti, nemohla ho slyšet. Ale přesto si byla jistá, že ho slyšela.
Ve chvíli, kdy u svých nohou pocítila první plameny, uděla se jí tma před očima a omdlela.

Když se probrala ležela kdesi na trávě u lesa. Rozhlédla se po okolí , ale neviděla nic víc než louku a les. Nepoznávala, kde se nachází. Za sebou uslyšela kroky.
''Lepší než hranice, že?'' zeptal se chraplavý hlas někde za ní.
Anna se vystrašeně ohlédla za sebe. Stál tam onen muž v kápi, co se smál, když zavrhla boha. Chtěl se ho zeptat na mnoho věcí ale vypadlo z ní jen ''Jak?''
''A záleží na tom?'' zasmál se. ''Hlavní je, že jsem tě zachránil, ne?''
''Ale... to přece není...'' koktala zmateně Anna.
''Uklidni se, je to za tebou.'' zašeptal. ''máš před sebou nový život. Vzal jsem tě pryč, do jiného města, na druhý konec světa.''
'' Díky'' Vyhrkla, stále zmatená z toho všeho.
''Když půjdeš na jihovýchod, po téhle louce narazíš na malou farmu. Ti lidé se o tebe postarají.'' pokračoval tajemý muž.
''Sbohem, Anno.'' dořekl a odcházel směrem k lesu.
''Co? Počkej!'' vykřikla. ''Ani ses mi nepředstavil.''
''Azazel. Jmenuji se Azazel.'' řekl a zmizel v lese.