Catella - 4. část

Nakonec se Matt ukázal jako pořádný spáč, jelikož i po čtyřech hodinách byl, tak říkajíc tuhý. Tehdy jsem to přestala počítat, jelikož do pokoje ladně vplula Naomi s nějakým kufříkem v ruce. Místo pozdravu na mě jen kývla a vůbec nevěnovala pozornost svému bratrovi. Zastavila až u stolku na druhém konci pokoje, kam položila kufřík, potom ještě dostrkala ke stolku i židli.
„Pojď sem.“ vybídla mě. Vážně si myslela, že mi bude rozkazovat?
„Prosím.“ dodala ještě, když viděla, že nemám v plánu ji poslechnout. Ale jelikož tu teď byla ona ta silná, nezbylo mi nic než za ní jít.
„Posaď se, prosím.“ ukázala mi na volnou židli a já se posadila. Ona mezitím otevřela kufřík, ze kterého se vyklubala lékárnička. Nikdy bych nevěřila, že něco takového budu potřebovat. Hodila jsem po ní ublížený pohled.
„No co, potřebuješ to.“ řekla mi jakoby nic. Potom vytáhla jakousi lahvičku.
‚Ať je v ní stříbro!‘ prosila jsem v duchu. Vodou by se mi stříbro dostalo do těla a zabilo by mě. Akorát lahvička zklamala, nebylo v ní stříbro, ale něco jiného – desinfekce. Stokrát horší než stříbrnou dýkou do zad. Proti mé vůli mi uniklo několik bolestivých syknutí, při čemž se mi Naomi div že neomlouvala.
Potom se Naomi vrhla na mou bolavou ruku, která byla doopravdy zlomená. Naštěstí mi dala jen dlahu, nevím, jak bych snesla sádru. Ale ruka i obličej už skoro nebolely, takže jsem dneska porušila svou druhou zásadu – byla jsem vděčná upírovi. Stále jsem však na ni nepromluvila jediné slovo, bylo vidět, že ji to mrzí, ale snažila se to na sobě nedat znát. Pomalu, ale zato jistě jsem začala k této upírce cítit sympatie.

Avšak nic netrvá věčně, takže i tato chvíle musela skončit. Když se z postele ozvalo zamručení, radši jsem se stáhla do stejného rohu jako včera. Naomi se na mě nechápavě podívala, avšak já měla důvod k tomu, abych Matta nedráždila. Chtěla jsem si co nejvíce užít pocit skoro úplné bezbolestnosti.
Matt se mezitím posadil na posteli, nejprve jeho pohled zabloudil k jeho sestře, potom k hadru a nakonec ke mně. Ale já jsem se zatím opět proměnila v sochu a zírala do prázdna. Vsadím se, že bych tak vydržela hodiny.
„Hrála sis s Alíkem?“ zeptal se své sestry, když si všiml dlahy na mé ruce.
„Jo, máš s tím nějaký problém? Je taky moje a navíc jsem tu s ní nebyla sama. To snad stačí, ne?“ vyjela na něj.
„A říkám snad něco?“ zakňučel nazpátek. Naomi si jen povzdechla a opustila pokoj. Matt se začal převlékat a já dál civěla do zdi.

Celý půlden do mě Matt něco hustil a celý půlden se mi dařilo ho plně ignorovat. Nakonec to vzdal a odešel pryč. Bylo mi to úplně jedno, ale jen do té doby, kdy za mnou přišel s mou večeří. Nejprve přede mě postavil dvě misky. O. K., s tím jsem počítala. Potom mi nalil do jedné z misek vodu, což bych taky ještě ustála. Avšak když mi do druhé misky nasypal psí granule a zalil je psí konzervou, měla jsem sto chutí mu něco udělat, ačkoliv jsem věděla, že bych neměla sebemenší šanci mu ublížit.
„Copak, nechutná?“ zeptal se posměšně a se zájmem se na mě díval. A aby mě vyprovokoval, položil na stůl pár metrů ode mne talíř s řízkem a bramborami. Chacha, vydržela jsem bez jídla týden, jeden den se mnou nic neudělá, no a navíc jsem stále v sobě měla ty tři chleby.
Nakonec to byl on, kdo promluvil první, nejspíše pochopil, že asi až zas tak moc hlady neumírám.
„Pokud promluvíš, můžeš si to nechat.“ kývl směrem k talíři. Byla to lákavá nabídka, ale nepřijala jsem.
„No tak když nechceš…“ otočil se ke mně zády a usnul. Já byla stále vzhůru, nijak mě nelákalo usnout v přítomnosti upíra, což jemu očividně nevadilo. Ovšem rozdíl mezi námi byl takový, že on mi mohl ublížit. Ale jelikož jsem byla člověk, někdy jsem usnout musela a nedostatek jídla mi v mé snaze nespat moc nepomáhal. Nakonec jsem přeci jen podlehla.

Druhý den ráno mě vzbudil hluk u mého ucha.
„Alíku, vstávej!“ zařval mi vedle mé hlavy Matt. S trhnutím jsem se úplně probrala. Podle toho, jaká byla venku tma, muselo být kolem čtvrté ráno. To by znamenalo, že jsem spala jen dvě hodiny, super. Snad nezkolabuju z nedostatku spánku.
„No co je, snad jsem tě nevzbudil?“ zeptal se mě Matt posměšně, avšak jeho tón hlasu napovídal, že odpověď nečeká. Měla jsem sto chutí mu odpovědět něco hodně peprného, naštěstí jsem se udržela.
„Jinak, jídlo máš stále, takže se snídaní se ti dělat nebudu.“ oznámil mi a potom se zamkl v koupelně.
‚Jako bych byla zvědavá a lezla tam za tebou.‘ pomyslela jsem si ironicky. Dále jsem se věnovala zdi před sebou.

O chvíli později se otevřely dveře Mattova pokoje a v nich stála Naomi. Chtěla jsem se odsunout od ní dál, ale byla jsem tak vysílená, že se mi podařilo jen zvednout hlavu.
„Ahoj.“ pozdravila mě. Já jí neodpověděla, i kdybych chtěla, pochybuju, že by mi z pusy vylezlo něco jiného než zachraptění.
„Bože můj, jak to vypadáš?“ zeptala se spíš sama sebe než mě, když si mě prohlédla. Asi jsem musela opravdu vypadat strašně.
„Dává ti ten magor vůbec něco k jídlu?“ zeptala se mě. Já jen s úšklebkem kývla k misce s psím žrádlem, které přes noc chytilo odpornou hnědočervenou barvu.
„Tohle?“ vyjekla nevěřícně. Jako by to nebylo jedno, ji to vůbec nemuselo zajímat.
„Kde je?“ zasyčela naštvaně a já jen hodila pohled na koupelnu, kde stále tekla voda. „Počkej tady, přinesu ti něco poživatelného.“ oznámila mi, jako bych mohla někam odejít. A opravdu, za malou chvíli byla opět naproti mně a v ruce držela krajíc chleba s máslem a v druhé sklenici s džusem.
„Na, vezmi si to.“ podala mi jídlo a já si ho nedůvěřivě vzala.
„To se jí. Vážně to není otrávené.“ povzdechla si, když viděla, že se mi do toho nechce. Což byla pravda, ale jelikož se odsud jen tak brzy nedostanu, jednou se budu muset tady najíst. Pomalu jsem zvedla skleničku k ústům a napila se. Nemělo to nijak zvláštní chuť a ani se mi po tom nechtělo zvracet. Asi to bylo vážně v pořádku.
Když mi džus neublížil, pustila jsem se do chleba. Byl to úžasný pocit po třech dnech se skoro prázdným žaludkem. Během jídla jsem si mohla pořádně Naomi prohlédnout. Nebyla moc vysoká, o kousek menší než já. Měla dlouhé kaštanové vlasy svázané do uzlu a bledou kůži. Nejvíce mě zaujaly její oči šedé barvy, díky nim jsem zjistila, že se živí zvířaty. Nenápadný nos a malá ústa s úsměvem na rtech dokreslovaly její obličej. Se zájmem si mě prohlížela, přeci jenom, vlkodlaka nevidíte každý den, i když ona asi uvidí. Stále jsem nepromluvila, ale jistě si musela všimnout mého vděčného úsměvu. Taky se usmála a odešla.

Musela jsem uznat, že pocit plného žaludku byl úžasný. Na ‚jídlo‘ v misce jsem už ani nepomyslela, čehož si Matt všimnul, ale nijak to nekomentoval. Opět do mě něco hučel a já stále dělala, že tam nejsem. Po nějaké době ho přestalo bavit mě urážet a začal se věnovat jakési krabičce, ve které jsem později poznala mobilní telefon. Ležel na své pohovce, já mu musela klečet u opěradla gauče s jeho rukou na své hlavě, kterou mě škrábal poněkud silněji, než bylo nutné. Z vyhlídky na další den mého nesmrtelného života stráveného čučením do zdi jsem radost neměla, ale pořád lepší než poslouchat jeho řeči. Z tohoto přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila Naomi. Když mě viděla, hodila zhnusený obličej. Bratrovo chování neschvalovala.
„Ahoj, Nao, potřebuješ něco?“ zeptal se jí Matt a zvedl oči od displeje.
„Jo, chci si ji půjčit.“ ukázala Naomi na mě. Mattovy nehty se do mě zaryly ještě více.
„Jsi si jistá, že si ji chceš opravdu vzít? Je divoká, může ti ublížit.“ varoval ji Matt.
„Je to člověk, Matte. Co by mi asi mohla udělat?“ zeptala se ho Naomi posměšně. Vždyť taky měla pravdu, co bych jí se svou sílou mohla udělat?
„Dobře, je jen tvoje. Počkej, seženu vodítko.“ zvedl se ze sedačky, avšak Naomi ho stopla.
„Ne, zvládneme to i bez vodítka.“ pronesla ledově.
„No tak běž, na co čekáš?“ rozkázal mi Matt a strčil do mě tak, že jsem přistála až u Naominých nohou. Ta sebou škubla, ale raději nic neřekla, věděla, že by to nemělo cenu.
Rychle jsem se vzpamatovala a postavila jsem se. Naomi mi ukázala, abych ji následovala a já to i udělala. Radši jsem byla s Naomi než s Mattem.

Šly jsme jednou z mnoha dlouhých chodeb, po několika desítkách metrů jsme zabočily doleva a potom jsme se zastavily před dveřmi vínové barvy. Naomi je otevřela a potom mě postrčila dovnitř.
„Vítej v mém království.“ oznámila mi s úsměvem. Já stála uprostřed pokoje a prohlížela jsem si ho. Vypadal úžasně, byl příjemně žlutě vymalovaný, což mě hodně překvapilo, kdyby mi někdo řekl, že má na zdech žlutou, vybavila by se mi jasná razící pampelišková. Tahle byla spíš banánová a uklidňující. Nábytek se mi také líbil, pod oknem byla postel s fialovým povlečením, vedle psací stůl s počítačem a lampičkou, jak jinak než fialovou, která směřovala nad postel. Dál byla knihovna se spoustou knížek, pohovka, skříň na oblečení, dveře do koupelny, nejspíš, potom další skříň s oblečením, dveře, kterými jsme přišli, komoda s televizí a rádiem a nad tím polička s CD, klavír a nakonec stolek s kosmetikou a zrcadlem. Na zemi byl koberec, stejně jako zařízení pokoje byl laděný do fialova.
„Tak už pojď!“ křikla na mě Naomi a stála u dveří, které opravdu byly do koupelny. Když jsem přišla blíž k ní, okamžitě mě vtáhla dovnitř.
„Umyj se, jsi celá od krve. Mýdlo je na poličce a ručníky ve skříňce.“ s tím mě nechala v koupelně samotnou a zavřela za sebou dveře.
Chvíli jsem koukala na zavřené dveře, i když jsem nevěděla, co vlastně čekám. Nakonec jsem se do té sprchy vážně dostala. Bylo úžasně uvolňující cítit po takové době na sobě teplou vodu. Ten pocit jsem nezažila už několik měsíců, během poslední doby jsem se koupala jen v řekách při brodění.
Když jsem skončila s velice dlouhou sprchou a vylezla jsem ze sprchového koutu, uviděla jsem hromádku oblečení, které jsem si dřív nevšimla. I když bylo možné, že ho tam Naomi přinesla během mého sprchování a já ji neslyšela.

Když jsem vyšla ven z koupelny, ihned ke mně přiskočila Naomi a dostrkala mě na židli před zrcadlo. Sotva jsem dosedla, už stála za mnou s hřebenem v ruce a začala mi rozčesávat vlasy. Nikdy bych nevěřila, že mi to může být příjemné, dokonce mě to i uvolnilo a já na chvíli zapomněla, že za mnou stojí upír, což bylo celkem snadné, když jsem necítila tu otřesnou vůni zkažené ryby.
„Vadí ti to?“ zeptala se mě Naomi opatrně. Jediná osoba v tomto domě, kterou zajímá můj názor.
„Ne.“ řekla jsem tiše. Prostě to ze mě vyklouzlo samo. Naomi se zasekla uprostřed pohybu a chvíli na mě koukala jako na zjevení. Bylo to poprvé, co jsem na ni promluvila.
„Páni…“ vydechla a já se na ni otočila s otázkou ve tváři. „Máš pěkný hlas.“ řekla nejspíš to první, co ji napadlo.
„Díky.“ odpověděla jsem jí už hlasitěji a dívala se na její reakci v zrcadle. Opět sebou škubla, ale tentokrát byl její pohyb dál plynulý.
„Tak, hotovo!“ oznámila mi po chvíli Naomi a o kousek ode mě odstoupila, aby si prohlédla své dílo. Byl to obyčejný protočený culík, ale tento účes se mi líbil. Většinu svého života jsem buď strávila jako vlk, nebo jsem si udělala krátké vlasy, něco jako culíky mě nezajímalo. Jelikož jsem byla vlk, mohla jsem si svůj lidský vzhled upravovat podle potřeby, od barvy a délky vlasů až po tvar obličeje. Tohle byla má opravdová podoba, takto bych vypadala, kdyby se ze mě nestal vlkodlak. Popravdě, tuto svou podobu jsem viděla poprvé.
„Nikdy jsem si culíky nedělala…“ zamyšleně jsem řekla Naomi, na co jsem právě myslela. „A asi s tím začnu.“
Vypadalo to, že jsem jí tím udělala radost, podle toho, jak se její tvář rozzářila.
„Líbí?“ zeptala se mě na dost jasnou věc. Jen jsem přikývla.

„Nemáš hlad, nebo tak něco?“ zeptala se mě Naomi o pár minut později. Opět jsem přikývla, i když trošku váhavě. Stále jsem nevěděla, jestli se náhle nepromění v krvelačnou upírku toužící po mé smrti.
„Tak já něco přinesu.“ s tím odběhla, ale během minuty byla zpátky. S talířem plným mého nejoblíbenějšího jídla, špagetami.
„Tak na.“ postrčila mi talíř pod nos.
„Díky.“ řekla jsem jí zpátky a už jsem se pustila do jídla.
„Neboj, já ti to nesním.“ zasmála se, když viděla, jak to do sebe házím.
„Nikdy nevíš.“ odvrhla jsem jí a dál se věnovala svému talíři. „Teda ne, že bych ti nevěřila.“
„Nevěříš.“ vážně jsem v jejím hlase slyšela smutek?
„A divíš se?“ zadívala jsem se jí přímo do očí a čekala na odpověď. Ona jen zakroutila hlavou.
„Musíš je pochopit, oni jenom…“ zadrhla se v půlce věty a znovu zmlkla. „Však to někdy pochopíš, nebo v to alespoň doufám.“