Stvořitel

Je po něm. Konečně mu natrhla tu jeho masochistickou prdel. Natrhla mu jí tak, že už mu jí nezašije ani sám Pán Bůh. Přesně tohle udělala. A necítí za to vinu. Ani trochu.
(Co to meleš? Není přeci možné, aby stvořitel byl mrtvý. Stvořitel nemůže být MRTVÝ. Spletla ses. Ostatně, jako vždycky...Sára, naše chybná součástka...haha)
,,Mami, sklapni!" zajíkla se a okřikla své alter ego, které v poslední době získalo, až příliš reálný hlas.
Vyčerpaně se zhroutila na zem. Červený koberec s hadovitým vzorem(s naprosto nechutným hadovitým vzorem) ji šimral do podrážděné kůže a hrubé provazy řezaly zápěstí. Byla již vyhublá, jako koncentráčník po několika měsících odpykaných na samotce.
Po minutě strávené se svým upovídaným alter egem a tepající bolestí v zápěstí se začala pomalu sunout směrem ke vchodovým dveřím.
Celý dům byl jeskyně plná stínů. A stvořitel na ni mohl číhat kdekoliv. Mohl být schovaný kterémkoliv z nich. Stvořitel byl všude. Protože byl VŠUDYPŘÍTOMNÝ. A teď tu mohl čekat třeba s nožem v ruce.
Lezla dál.
Stvořitel už na ni čekal. Stál za dveřmi. Stvořitel stál za prahem. Stvořitel byl za dveřmi...
(Je VŠUDYPŘÍTOMNÝ, copak to již nevíš? Bude tu na tebe čekat tak i tak. Jemu neunikneš, holčičko...Nikdy)
Nyní se již nezmohla ani na odpověď své matce. Pocit z vítězství dávno pominul. Zůstal s natrženou prdelí ležet na studené kamenné podlaze.(Jako STVOŘITEL).
(Ne, holčičko, to nejsi ty, kdo natrhnul prdel tomu hajzlovi. To on. A netvrď mi, že nemám pravdu, o tom s tebou nebudu diskutovat...)
,,Mami, drž hubu, teď musím přemýšlet." zachrčela a hledala pod rohožkou svoji poslední záchranu. Klíč.
(Mylíš si, že tam nechal klíč? Bože, ty jsi husa!)
Půl minuty se hrabala snítky prachu a špíny, až ho objevila. Nechápala proč, ale byl teplý. Vlastně přímo sálal. Čekal, až ho někdo uchopí a zastrčí do jeho staré známé klíčové dírky. Čekal a hořel netrpělivostí.
Uchopila klíč do pusy a ihned ucítila pachuť kovu. Mosaz jí požírala sliny, které se jí stačily vytvořit za poslední hodinu. Normální sliny. Ochutnala tělní tekutinu na špičce jazyka a okamžitě se rozšířila na zbývající části jazyka. Až na slinivku.
,,Mohah, hoe hená hea"(mosaz, to je pěkná děvka), zahluhlala s klíčem v puse a zasmála se vysokým smíchem.
Natáhla více krk, aby se dostala blíže k dírce, když zjistila, že "Boží chuť mosazi, alá měděné chuti krve chutnala zbytečně. Klíč do zdejší díry nepatřil. Ani zdaleka ne. Na to nemusela být zámečník.
Vyplivla klíč a zaposlouchala se, jak tupě dopadl na lino. Tupý dopad, jako sekera na špalku.
Znenadání ji skolila prudká křeč do nohy. Lehla si na zem a zavřela oči. Chtělo se jí spát. Spát a hlavně zapomenout. Na STVOŘITELE.
Spánek však přišel stejně rychle, jako odešel. Alespoň Sáře to tak připadalo. Ve skutečnosti ji ochromil na dvě hodiny.
A teď nad ní stál STVOŘITEL. Opravdu nad ní stál a šklebil se. V ruce třímal nůž na pstruhy, kterým ještě nedávno oba dva upravovali večeři. V proužku světla, vycházejícího z nedovřeného okna zahlédla jeho lesk. Zavřela oči a když je otevřela STVOŘITEL splynul s temnotou. Dočista se v ní ztratil, ale ona věděla, že to není možné.
(STVOŘITEL je všudypřítomný, máš pravdu, holčičko).
Venku zakvílely pneumatiky a na štěrkovou cestu sestoupily něčí nohy a těžkými kroky se blížily k domu. Jejich majitel měl na nohou pravděpodobně kanady, protože se jí zdálo, že slyší, jak drobně štěrkové kamínky pod nohama přímo drtí.
(Blázne,...)
Jak se ukázalo odhad byl správný. Překvapivě. Do domu vstoupili dva policisté s revolvery v ruce a opatrně se blížili k místu, kde Sára hřadovala.
Jekylle a Hyde, napadlo ji nejprve, při pohledu na dvojici mužů zákona.
,,Bože,..."začal Hyde, ale živoucí mrtvola ležící na podlaze ho přerušila.
,,Stvořitel," zašeptala a kradmě se rozhlížela po chodbě, ,,...musí tu někde být."
,,Pojď se tu ještě porozhlédnout, dáme na ni. Pojď, Jacku." pobídl Jekylle svého kolegu a kývl hlavou směrem ke dveřím.
Chtěla Jekyllovi říct, že se nejmenuje Jack, ale Hyde. Ale na poslední chvíli se zarazila.
(Holčičko, zase mlčíš, je to dobré říci svůj názor. Pak skončíš, jako já. Jako hadr na podlahu...co, chtěla bys to?)
,,Dejte pozor!" Zavřeštěla, až se k ní policisté polekaně otočili. (Hyde dokonce zvedl revolver, a pokud Sáru nešálil zrak, prsty mu dokonce sjely na spoušť.)
,,Je to stín, je všude." zašeptala a s výrazem šílence si třela pohmožděné ruce, které jí policisté ještě stihli rozvázat.
,,Nebojte, " ujistil ji Jekylle hlasem vysvětlující malému dítěti, že na rozpálená kamna prostě šahat nemůže.
Překročili práh a vešli do pokoje, kde měl být podle všeho ON. STVOŘITEL. Zavřela a oči a pokoušela se tuhle nekonečně dlouhou chvíli strávit myšlením na pěkné věci. Ono to teď, ale nebylo, jako na terapii, nebo jako když nemohla usnout. Teď to nešlo. Neustále si olizovala ústa a čekala, až STVOŘITEL vyřídí Jekylla s Hydem a pak si přijde pro ni. Ale teď už bude připravený. Nevezme si nůž na pstruhy. Tentokrát se vyzbrojí něčím silnějším. Motorovou pilou, nebo třeba sekyrou.
Přijde, zašeptá jí do ouška pár sladkých slůvek a pak natrhne prdel on jí. A to pořádně.
Konečně uslyšela kroky, které okamžitě identifikovala. Byly to těžké, dlouhé kroky, patřící Hydeovi. Hyde přišel do místnosti a ve tváři měl lehce ustaraný výraz.
(to, co viděl, ho strašně vystresovalo)
řekla její matka a k ní se přidala nezdravá část mysli, šílená strachem...
,,On žije?" zajíkla se a čekala na příchod Jekylla, který se jí zdál způsobilejší pro objasnění této záhady.
,,Slečno," začal Hyde pomalu ,,nic tam není." řekl a jeho ustaraný výraz vystřídal úsměv.
,,Vůbec nic." dodal, jako by jí sděloval, že opravdu žádné šváby v domě nemá, ale kdyby sháněla deratizátora, pan Hyde jí bude vždy k službám.
Sára bezmocně vytřeštila na Hydea oči a jako na povel se rozplakala. Kdyby mohla, řvala by vzteky. Vzteky, kvůli pitomci Hydeovi, který má tu drzost se smát, po tom, co vytrpěla, kvůli STVOŘITELI, kvůli mosazi, protože mosaz je přece pěkná děvka.
Chtěla kolem sebe mlátit a kopat, chtěla všechno kolem rozmlátit do každého kousku. Ale nemohla. Dokázala jen plakat. Plakala ještě ve chvíli, kdy omdlela a nevěděla o sobě...

Pokračování příště...?