Cesty naděje a slunce

Oči stále hleděli do dáli s prázdným výrazem v obličeji. Nic neříkající pohledy kolem jdoucích ukazovali na nezájem lidí o mou osobu. Mě to nevadí. Už jsem si na to zvykl. Říkal jsem si v duchu.
Ale přesto, stále mi to vadilo. Přece jenom člověk potřebuje být ve společnosti a prožívat s ostatními to co oni. Žijou si své životy, chodí do práce a školy, baví se s přáteli a další pro mě krásné i špatné chvilky. Prožívají zklamání, problémy ale také štěstí a hlavně lásku. Jen když na to pomyslím, tak se mi chce brečet. Ne ze smutku, který už v sobě dlouho mám a dřímá tu jako zavřený drak v jeskyni.
Ale z radosti k těm lidem. Jaké štěstí mají, že žijí ve světě nevědomy si co se děje doopravdy kolem nich. Jaká je ta nevědomost krásná. U rojil jsem slzu a rychle se otřepal. Nemůžu tady a teď. To sem nepatří. Věděl že nesmí projevovat své emoce.
Ano, každý člověk projevuje emoce, jenže někdy jsou chvíle kdy si prostě nemůžete dovolit projevit to co cítíte a musíte jít příkladem.
„No což už musíme jít.“ zvedl se a porozhlédl se po okolí. Viděl to co vždycky. Starší lidi se procházeli mezi páry mladých zamilovaných lidí do sebe. Přátelé sedící na trávě a štěbetající o všem možném. Prostě vše jak má být. Úsměv se mu začínal rýsovat na tváři. Chtěl už odejít, něčeho si však všiml. Podíval se tím směrem pořádně a tam to uviděl. Dvě nezbedné holky sedící na krásném sametové dece. Jedna se z nich se na mne usmívala a druhá měla překvapený výraz. Já jsem se jen usmíval. Tereza a Eva. Já na ně narážím furt. To už nemůže být náhoda. Říkal jsem si a pokynul jsem hlavou jejich směrem. Eva mi za to zamávala jen Terka měla ten otrávený výraz. Otočil jsem se a odcházel dosti spokojen. Jen sem letmo pohlédl na displej mobilu, kde byl čas.
„Kurva, za dvacet minut mi jede autobus. Musím sebou hodit jinak ho nestihnu.“
Pádil přes uličku na hlavní ulici, na které zahlídl přijíždět k zastávce trolejbus. Naštěstí řidič byl tak hodný že počkal pár vteřin a jakmile se za ním zaklapli dveře už mířili na další dvě zastávky.
Byl netrpělivý a když odjížděli z poslední zastávky tak se nestále díval na hodiny.
„Ještě dvě minuty, sakra to nestíhám.“
Trolejbus přirazil k obrubníku zastávky a když se začali otevírat dveře vyrazil střel hbitě k určenému terminálu. Udýchaný ale spokojený že to stihl si vzal od řidiče lístek a už odjížděli od terminálu. Pádil si to dozadu kde je jeho oblíbené místo u okna. Setřel si pot z hlavy a vytáhl z tašky pití. Usrkl pár loků a zandal jí zpátky. Podíval se z okna. Právě vjížděli na hlavní silnici. Než dorazí domů tak to bude trvat zhruba 45 minut. Proto si uvelebil v sedačce a zavřel oči. Představoval si jeho nejtajnější přání a touhy. A hlavně o holkách. Neměl takové štěstí jako jeho někteří pubertální kamarádi. A tak si krátil cestu domů většinou představami o nějaké holce, se kterou by chodil ven, dělali vše společně a další pro něho krásné věci. Byly to krásné sny ale realita bohužel byla taková pro něho nepříznivá. Žádná holka ho nechce a většina ho bere jako kamaráda.
Měl z toho někdy deprese ale taky věděl že má v životě štěstí po tom co si prožil.
Cesta ubíhala dosti rychle a myšlenky také. Jedna zatáčka střídala další až se nakonec ocitl před městem. Rychle si sebral bágl a bundu do ruky. Odešel do střední části ke dveřím kde už čekala nějaká starší paní. Řidič zastavil před přejezdem železničním a otevřel dveře. Nechal zdvořile jít první starší paní a pak jí následoval po schodech dolů. Porozhlédl se a viděl to samé jako vždy když přijede domů. Ty samé věci. Počkal až autobus projede a přešel rušnou cestu. Přemýšlel jestli se nemá po cestě zastavit v obchodě a něco si dobrého koupit. Nakonec se rozhodl že ne. Radši půjde domů a bude si číst.
Cesta domů se stáčela po pár desítkách metrech doprava kolem rohu baráku zase do kopce na horu.
„Ach jo mne ty kopce nebaví.“ povzdechl si a šel dál. Na další křižovatce u lékárny si však všiml něčeho dosti divného. Když se rozhlížel uviděl opodál za sebou jít nějakého muže v bílém triku a modrých džínách. Samo o sobě by to nebylo divné jelikož mnoho lidí chodí v džínách ale tohohle chlapa někde už viděl. Jen si nemohl vzpomenout kde. Mozek hořečnatě přemýšlel s ubíhající cestou.
„Sakra kde já jsem toho chlapa viděl.“
Myšlenky a vzpomínky mu problikávali hlavou až nakonec se objevila ta pravá.
„A to snad ne. To nemůže být pravda.“ říkal si v duchu.
Zastavil se. Hlavou mu problikávalo hromada otázek.
„Sleduje mě? Co mi chce? Nebo to je náhoda?“ Vynořovali se z hlubin jeho mysli další a další otázky, na které však neznal odpověď. Přesto věděl to že jestli ho sleduje nesmí to dát znát že ví.
Rychle vytáhl mobil z kapsy a koukajíc na displej aby to vypadalo že mu přišla zpráva. Malinko zatřepal hlavou a v zorném poli viděl co dělá ten muž. Taky se zastavil. Teď nebylo pochyb. Ujištěn tímto důkazem se snažil nezmatkovat a udržet si chladnou hlavu. Šel proto dál a vymýšlejíc co bude dál dělat. Mnoho možností neměl. A i z těch mála co měl tak žádná se mu nelíbila. Na další křižovatce trochu zrychlil krok. Ani se nemusel otáčet a tušil že i ten chlap za ním taky trochu přidal na tempu.
„Teď nebo nikdy“ si řekl a vystartoval co nejrychleji mohl. Podíval se přes rameno. Nikoho neviděl. To ho zarazilo.
„Kde je vždyť tu před chvíli ještě byl.“ hlavou se mu honilo milion myšlenek co se stalo.
„To není náhoda přeci že jsem ho viděla několikrát ve městě a teď tady. Přeci mě musel sledovat ale kam zmizel. Co se tu........ ani to nestačil doříct a už padal k zemi. Rozmazaným přimhouřeným zrakem uviděl stojící postavu nad sebou. Následně zavřel oči.