Nový svět - Naděje

Konec třetího týdne zimy roku 1398 prorokova letopočtu. Kdesi v lesích Eandireského království.

„Zatraceně, zatraceně a do kulatý prdele k tomu!“ Klel vztekle Maltos, ryšavý podsaditý voják s klípcem přes oko. Ve tmě která kolem panovala to nebylo vidět, ale jeho ryšavé vlasy a vousy již měli několik stříbrných pramenů.
„Uklidněte se, seržante, takhle nás uslyší na míle daleko.“ Zavrčel velitel této padesátičlenné skupiny vojáků, kníže Dragomir z Oltfarnu. Vysoký mohutný muž, nyní oděný v kroužkové zbroji stejně jako jeho muži a obouručním mečem pověšeným na zádech.
Procházeli zasněženým lesem. Nedaleko odtud se skrývala skupina vojáků kteří přežili první vlnu Astarské invaze. Astarská říše se dostala hluboko do vnitrozemí, vojska vyslaná, nyní již zesnulým, králem je dokázala zadržet na místě, za nepřátelskou linií se však skrývalo mnoho přeživších. Dragomir o nich věděl díky svému osobnímu čarodějí, vílímu muži Iclikovi. Rozhodl se je najít a přivést do tábora.
„Však jo pane, když nás naši chlapi uslyšej, najdou nás dřív než my v týhle tmě je.“ Pokrčil Maltos rameny.
„Ano, ale také nás uslyší nepřítel. A to by nebylo v tuhle chvíli to nejlepší, nemyslíte seržante?“ zabručel Dragomir, pátrajíce v temném nočním lese po jakékoliv známce nebezpečí či přítomnosti přeživších. Jelikož sněžilo, a bylo dokonalé ticho, krom okamžiků kdy Maltos nadával, nenáviděl zimu víc než peklo, bylo slyšet jak sníh zlehka dopadá.
Noc pomalu postupovala kupředu poháněna neúprosným proudem písku času. Přestalo sněžit a obloha se vyjasnila. Les se třpytil v měsíčním světle jako by byl posetý diamanty. Větve skřípaly pod jeho vahou. Vojákům od úst stoupala pára. Několik z nich už dokonce začalo pochybovat o tom že v tomhle lese opravdu jsou přeživší první útočné vlny. Ti co to řekli nahlas, byli rázně okřiknuti svým velitelem. Nebylo to pro to, že by Dragomir neuznával názory a nápady mužů jemu svěřených, spíše naopak, ale v tomhle případě jen říkali to co si začínal myslet i on, a on si takové myšlenky nechtěl připustit.
„Pane, možná bude lepší se stáhnout a pokračovat za světla, v týhle tmě stejně najdeme leda zápal plic nebo si zlámeme hnáty o kořeny, sám sem už snad stokrát zakopl.“ Zabručel Maltos mezi drkotáním zubů.
„Za světla by nás ti Astarští psi našli mnohem snáze.“ Zamítl návrh Dragomir.
„Jo, jenže my naše taky.“ Pokrčil Maltos rameny.
„Seržante, uvědomte si že tohle jsou dvě strany jedné mince, a my si nemůžeme dovolit ji otočit. Je to riskantní.“ Povzdechl si Dragomir.
„Jenže pane, risk je zisk.“ Zazubil se Maltos, který byl mimo jiné známý tím že v kostkách obehrál snad každého. Kníže mu neodpověděl, ale většina vojáků se tiše zasmála.
Náhle se do ticha ozvalo zasvištění několika mečů tasených z pochev. Zároveň se ozvalo zapraskání natahovaných tětiv.
„Jen klídek panáčci, to vaše tichý kradení se lesem není moc úspěšný když se tu takhle nahlas vybavujete jako by nechumelilo. Ručičky mějte pěkně tak ať na ně vidíme.“ Ozval se pobavený hlas odkudsi z lesa skrytého ve stínech. Všichni vojáci pozvedli ruce co nejdále od jílců mečů a toporů seker.
„Však ono nechumelí.“ Zavrčel Maltos, ale i tak dal ruku co nejdále od toporu své sekery. Nestál o to skončit se šípem v krku, i když si nebyl jistý jestli v téhle tmě vůbec jde něco trefit.
„Moc vtipný, až se za břicho popadám.“ Ušklíbl se posměšně hlas. Ozvalo se vrzání bot ve sněhu a do světla měsíce vyšel mladý muž v potrhané uniformě a kroužkové zbroji v opravdu alarmujícícm stavu.
Na hlavě měl helmici kterou nosili všichni řadoví vojáci armády Eandirského království. Ruce měl sepnuté za zády a tvářil se jako by mu ten les patřil.
„Tááákže, kdo ste a co tady pohledáváte?“ protáhl mladík.
„To ti není jasný kdo sme? Ty si asi blbější než vypadáš, a to je už co říct.“ Zašklebil se Maltos na mládence. Ten se zamračil.
„To že máte uniformy našich neznamená vůbec nic. Třeba ste jen špehové co se chtěj dostat do našich linií.“ Pronesl mladík tónem který dával najevo že je jen málo nepravděpodobné aby se pletl.
„Jo? Tak to by sme museli bejt pěkně pitomý špehové! Vždyť fronta je už dávno za timhle lesem!“ zahulákal naštvaně jeden z vojáků Dragomirovy skupiny.
„Tak to ste asi pěkně pitomý špehové.“ Pokrčil mladík rameny.
„To by stačilo. Já jsem kníže Dragomir z Oltfarnu bratranec zesnulého krále Edbretha III.“ prohlásil kníže velitelsky pevným hlasem.
„Dokaž to.“ zasyčel mladík zlostně „Nemám rád když se Astarská havěť vydává za šlechtu mého drahého Eandiru! Ten poslední co se o nám to pokoušel namluvit visí nedaleko odtud na stromě.“.
Dragomir beze slova stáhnul jednu rukavici a z prstu sejmul pečetní prsten svého rodu. Podal ho mladíkovi k prozkoumání. Sice si byl jistý že by stejně nepoznal kdyby šlo o podvrh ale bylo to jednodušší než zbytečně pobíjet vlastní lidi kvůli jejich natvrdlosti.
Mladík chvíli teatrálně prohlížel prsten, obracel ho mezi prsty a všelijak nastavoval proti měsíčnímu světlu. Očividně si užíval okamžiku kdy byl nejdůležitější tvor v okolí.
„Zdá se bejt pravej, a já to poznám, fotr je klenotník a já toho od něj dost pochytil.“ Usmál se přátelsky a hodil prsten Dragomirovi obloukem nazpět.
Kníže prsten hbitě zachytil a navlékl si ho zpět na prst. Když si natáhl i rukavici pozvednul ruku.
„No tak, vylezte ze stínů, přišli jsme vás odvést zpět k našim.“ Pronesl.
„Tak to je super, zkoušeli sme se dostat přes linii několikrát, ale bezvýsledně. Asi máte svojí cestu.“ Zazubil se mladík. Neprojevoval Dragomirovi náležitou úctu, ale alespoň se začal chovat přátelsky.
„Tak chlapi, jdeme za nima. Panstvo, veďte nás.“ Dodal po chvíli kdy ze stínů vylezla dobrá dvacítka vojáků otrhaných stejně jako on.
Ether, vysoký sličný mladík před několika dny povýšený na poručíka, seděl ve stanu a snažil si zahřát ruce pod huňatým pláštěm. Naproti němu seděla prazvláštní bytost. Drobný tmavovlasý mužík s blankytnými, jako by hmyzími, křídly vyrůstajících mu ze zad. Křiklavé barvy oblečení, podle Ethera přehnané, mu dodávaly komický vzhled. Co chvíli se podrbal v kaštanově hnědých kudrnatých vlasech. Četl si v jakési tlusté knize která se před ní vznášela ve vzduchu. Jak se zdálo, kdykoliv v ní narazil na něco zajímavého, křídla mu samovolně zacukala jako by se chtěl vznést. Jmenoval se Iclik a jako všichni jeho druhu, byl to vílí muž, měl veliký talent na magii.
Iclik byl osobním čarodějem Dragomirovy rodiny už od dob jeho otce. Víly totiž stejně jako všechny starší rasy stárly mnohem pomaleji než lidé.
„Už si našel něco co by nám pomohlo?“ Zeptal se Ether, kterého začalo dlouhé mlčení velmi nudit.
Iclik zavrtěl hlavou „Ještě ne, ale jsem na stopě.“ Řekl vysokým pištivým hláskem.
Ether pokrčil rameny, nemělo cenu na Iclika tlačit, občas si to bral osobně a potom dlouhé dny trucoval. A pokud tvrdil že je na stopě něčemu co jim může pomoci v nadcházející bitvě byla to pravda. Náhle Iclik vypískl a začal si žmoulat ucho, delší a mnohem špičatější než mají elfové, a tiše si něco brumlat.
„Že by pokrok?“ Zeptal se Ether s nadějí v hlase. Potřebovali cokoliv, jakoukoliv výhodu, Astarská vojska je převyšovala počtem dva na jednoho, ne li více, k tomu se jejich vojsko hemžilo spoustou bytostí tvořených z nejtemnější magie a tou nejhorší kastou zabijáků, hadích templářů. Nebyli to svatí válečníci jako paladýnové, ale co jim scházelo ve svaté síle doháněli hrubou silou a surovostí. Všeobecně platilo že templáři jsou nejlepší válečníci hned po trpaslících a elfech, Ether však věděl že mnozí se jim mohou směle rovnat.
„Ano!“ vypískl Iclik a rozhodil rukama ve vzduchu. Zakmital křídly a vznesl se půl metru nad zem, takže nyní viděl Etherovi přímo do očí.
„Mám něco co vyruší sféru vlivu Terebrisových temných přisluhovačů! Tím se, přinejmenším, vyrovnají síly! Funguje to na principu Pontrelomova protizaklínadla, to znamená že…“ dal se do vysvětlování Iclik. Jako vždy když něco objevil chtěl se o zjištění podělit s ostatními. To vílí mágy odlišovalo od mágů ostatních ras kteří si tajemství a objevy střežili více než oko v hlavě. U víl to však možná bylo tím že se nebáli konkurence, jen málo kdo se jim v magii vyrovnal.
V Iclikově případě to bylo i tím, že jeho vysvětlení nepochopila často ani většina mágů.
„Ne, nevysvětluj mi to Icliku, stejně na magii nemám hlavu.“ Zvednul Ether ruku aby zamezil přívalu informací které létaly z Iclika jako žhavé kameny z vybuchující sopky.
„Musím za ostatními mágy, sám tak kouzlo náročné na energii nezvládnu…“ zapištěl Iclik jako by si Ethera vůbec nevšiml, přistál na zem a vyběhl ven ze stanu.
Ether jen zakroutil hlavou, pousmál se a zhroutil se na svojí postel kde propadl do míst, kam už dávno ne, naposledy s otcem při hře šachů, do míst své mysli a začal vymýšlet strategii pro oddíl který mu byl princem svěřen.

Prvorozený syn zesnulého krále Edbretha III. Morgan, stál na zasněženém svahu. Za ním tábořila vojska jemu svěřená. Hlavní voj se rozdělil na tři armády, první vedl on, druhou vedl vévoda Sian z Vraních vrchů a třetí kníže Dragomir z Oltafrnu. Podle posledních zpráv byla celá druhá armáda rozprášena, což princ považoval za špatné znamení. Moc naděje mu nedávalo množství nepřátel shromážděných pod svahem. A Dragomirovo vojsko bylo vzdálené ještě dva dny cesty, a to se štěstím.
Princ na Dragomirovu radu nechal jmenovat jeho osobního mága Iclika nejvyšším mágem první armády, upřímně doufal že však příjde s něčím co by jim mohlo pomoci. Během posledních pěti dní však nepřineslo žádnou změnu, stále slyšel jen že na tom usilovně pracuje. Ale to bylo málo, pokud měl svou zemi ubránit potřeboval výsledky. Princ se zdrceně rozhlédl. Po obou stranách se tyčily vrcholky Modrých hor, pohoří obklopujícího vnitřní část Eandirského království. Uprostřed, kde nyní byl jen sníh, vyvolávající dojem obyčejného průsmyku, bylo obrovské jezero Krinsk. Princ Morgan vzpomínal, jak sem jako dítě jezdil s bratry. Vzpomínal si jak krásně to zde vypadá v letních měsících, namodralé vrcholky hor se ztrácejí v oblacích, celá pláň kam až oko dohlédne se zelená svěží trávou a květinami. Na obzoru, tam kde se zdá být nyní jen mlha, se rozprostírají do nekonečna eandirské hvozdy, táhnoucí se až k dalším dvěma průsmykům v Modrých horách. Morgan se násilím donutil vzepřít se vzpomínkám a upřel pohled na vojsko Astarské říše které se zde shromáždilo. Nikdy neviděl tak obrovské vojsko. A nebyli to jen lidé nýbrž i pekelní zplozenci které ve svém šílenství přivolal hierofant Terebris. Hlavou mu bleskla myšlenka, že za pomoci čarodějů by mohl pod astarskými prolomit led a oni by se utopili v Krinsku jako koťata. Ihned tento nápad zavrhnul, byl si téměř jistý že oni vědí že pod nimi jsou hluboké vody a jsou svými mágy zabezpečeni proti podobným možnostem. Náhle za sebou uslyšel vrzaní bot ve sněhu. Prudce se otočil, ruku připravenou na jílci meče. Ihned se uvolnil, byl to jen jeden z jeho pobočníků, Flionel Sailwnel. Flionel byl půlelf, což bylo velmi ojedinělé. Po svých elfských předcích zdědil dlouhověkost, dnes mu bylo přes sto dvacet, vypadal však sotva na čtyřicet, zašpičatělejší uši než mají lidé, rychlost a vysokou citlivost k magii. Také o sobě prohlašoval že ve tmě vidí mnohem lépe než lidé. Po lidském plemeni naopak zdědil větší robustnost a na rozdíl od elfů mu rostly chlupy a vousy. Na vousy byl obzvláště hrdý, a měl proč, mnoho mužů by mu je mohlo závidět. Vždy si je pečlivě upravoval. Mírně se na prince podíval pohledem svých zelených očí napůl skrytých v hustém černém obočí. Morgan se musel usmát, takhle se na něj vždy díval když se mu povedlo jako chlapci něco z jeho výuky historie nebo šermu. Flionel učil nejen jeho, ale i jeho otce. Flionel zkřížil ruce na prsou.
„Velmi dobře princi, nikdy nepolevujte v ostražitosti. Nutno však říci že kdybych vás opravdu chtěl zabít, nevšiml by jste si mne dříve než by bylo pozdě. Stále máte co pilovat.“. Morgan obrátil oči v sloup. Flionel si prostě nemohl odpustit podobnou poznámku. Bylo to tak vždycky. Princ něco udělal dle půlelfových představ, ale stejně mu musel říci že se má stále co učit. Prince to rozčilovalo, on to věděl dost dobře i bez toho aby mu to Flionel říkal.
„Nepřišel jsem vás však plísnit za vaše nedostatky,“ lehce sklonil Flionel hlavu v omluvě „dorazila skupina ze které by mohl být cenný spojenec.“.
„Kdo?“ zeptal se princ a zamyšleně se podíval směrem k ležení. Opravdu tam panoval nějaký rozruch.
„Uvidíte princi.“ Usmál se Flionel tajemným, nic neříkajícím úsměvem. Morgan pokrčil rameny, kdyby to nebylo důležité, určitě by Flionel nepřišel.

Na okraji Eandireského tábora, kousek stranou od ostatních stanů, stojí jeden velký, větší než princův ale zdaleka ne tolik zdobený. Je dokonce větší než jídelní stan. Do tohoto stanu nesmí nikdo vstoupit, krom těch kterým patří. Je to stan čarodějů. Okolo něj stojí hlídky a krom jejich mečů a kopí ho střeží i magie rozprostřená okolo něj. Je to jediný stan který se během přesunu neskládá, on se jednoduše vznese a putuje tak i s čaroději uvnitř.
Uvnitř stanu na pohodlných čalouněných křeslech posedávali mágové. Na malých stolcích vedle křesel měli položeny číše s vínem. Většinu obvodu stanu tvořila poměrně rozsáhlá knihovna. Podlahu stanu pokrýval nádherně zdobený koberec s výjevy z Ostrova mágů. Poličky vznášející se volně ve vzduchu pokrývaly magické nástroje a přístroje, hůlky, prsteny, náramky, náhrdelníky s drahokamy zasazenými v nich. Ale i přístroje tvořené z podivně kroucených kovových trubiček a podobně. Mágové se o čemsi neustále dohadovali, během ostřejších chvilek byla ve vzduchu cítit magie a atmosféra byla tak hustá že se dala doslova krájet. Někdy, když bylo více mágů pohromadě v malém prostoru, vznikali prostorové anomálie nebo trhliny v časoprostoru. Díky podobným jevům byl stan mnohem větší zevnitř než zvenčí. Jinak by se sem téměř stovka čarodějů doprovázejících tuto část armády nikdy nemohla vejít. Díky těmto jevům se říkalo, že každý mág potřebuje jistý životní prostor a nosí si ho všude sebou, když je prostoru kolem něj málo, jednoduše se rozšíří aby mu vyhovoval. Několik čarodějů bylo nervních z nadcházející bitvy, většina z nich se opila. Teď jim kolem hlav zuřili miniaturní bouře i s blesky, nebo před nimi rotovaly malé sluneční soustavy. Jednomu z nich dokonce na hlavě vyrostla malá sopka a dštila miniaturní žhavé uhlíky do okruhu několika metrů kolem něj. Ostatní mágové tomu věnovali pramálo pozornosti. Jejich oči byly upřeny na Iclika, vznášejícího se několik stop nad zemí a divoce při tom třepetajícího křídly. Právě jim vysvětloval svůj plán na vyrovnání šancí. „Pontrelomovo protizaklínadlo, které jak jistě víte funguje tak že vyruší jakoukoliv magii v okolí několika kilometrů…“ říkal Iclik. Do řeči mu skočil vychrtlý čaroděj s ostře řezanými rysy a vějíři vrásek v obličeji „Tím ale vyrušíme i naší magii, krom toho Pontrelomovo protizaklínadlo účinkuje jen několik minut a na vyvolané hrůzy jaké využívá Terebrisovo vojsko, pokud se mnoho nepletu, zapůsobí jen tak že je na onu dobu zmrazí na místě.“.
„Ano ano, kdybyste mne nechal domluvit mistře Harringtone, řekl bych vám že upravíme kouzlo výhradně na vyvolávací magii a útočnou magii všech druhů. Krom toho Pontrelomovo protizaklínadlo se dá formovat jako jakékoliv jiné a my ho vyšleme v půlkruhu od nás. Vůbec nebudeme v jeho poli.
Dosáhneme toho jednoduše. Smícháme ho se Zakosnovým půlkruhovým ochranným zaklínadlem a Shifflerovými zapuzovacími protizaklínadly.“ Řekl Iclik a rozzářil se.
„Mistře Icliku, to o čem mluvíte jsou jedny z nejnáročnějších zaklínadel nejvyšších stupňů! Nikdy se nikdo nepokoušel je zkombinovat takto náročná zaklínadla. Je tam tolik možností co se může zvrtnout a stát nás to život.“. Zabručel Harrington ze svého křesla. Ve stanu nastalo ticho, rušené jen hlasitým chrápáním jednoho z mágů, který náhle škytnul a z úst mu vylétla bublina. Několik čarodějů se uchechtlo.
„Měl jsem za to že zde jsou mágové nejvyšších kruhů, ti nedělají chyby.“ Pokrčil Iclik rameny „Pokud to výjde, přežijeme všichni, pokud se o to ani nepokusíme, tak stejně zemřeme.“ Dodal.
„Já neřekl že se o to nepokusíme,“ zaprotestoval uraženě Harrington, který podle výrazů ostatních mágů mluvil za všechny „Jen mi to příjde jako velmi nebezpečné.“.
„Magie je nebezpečná ve všech formách a za všech okolností. Věřím že pokud se budete řídit mými pokyny zvládneme to.“ Řekl Iclik a rozhodil rukama.
„Dobrá, pak tedy nastal čas vypracovat plán. A proberte někdo to zatracené opilce!“ řekl Harrington, mávnul rukou a z jedné ze vznášejících se poliček k němu doplachtil kus pergamenu a pero s lahvičkou inkoustu.

„Vznešení Vienar, co pro vás mohu udělat?“ otázal se princ Morgan a lehce se uklonil vůdci padesátičlenné skupiny elfů která se objevila v eandirském vojenském ležení. Princ byl velmi udiven když je uviděl. Čekal cokoliv, elfy však ne. Ne takhle daleko od kteréhokoliv z jejich sídel. Pochyboval, že přijeli pro to aby jim pomohli, elfové se nikdy nevměšovali do záležitostí lidí pokud se to netýkalo i jich. Za to očekávali, že lidé se budou chovat stejně a nebudou se plést do věcí elfů. Doufal však že je dokáže přesvědčit aby se k němu v této bitvě přidali. Padesát elfů už je síla kterou není radno brát na lehkou váhu. Padesát elfů vydá přinejmenším za tři stovky vojáků.
„Vy pro nás v tuto chvíli asi nic.“ Usmál se zlatovlasý elf se stejnou barvou očí „Ale můžeme si být prospěšní vzájemně. Vy potřebujete odrazit nepřátelské vojsko a my se potřebujeme dostat na druhou stranu hor abychom se dostali do Stříbrného lesa.“ Řekl elf. Morgan se v duchu usmál, přesně v to doufal.
„Avšak nemůžeme dlouho čekat, během zítřejšího dne musíte zaútočit.“ Pokračoval elf svým klidným hlasem.
„Cože? MY? Musíme?! I přes to že jste nám nabídli pomoc, nemáte nejmenší právno mi rozkazovat! Jsem nástupce královské rodiny! Já jsem vládce v těchto zemí, ne VY!“ zavrčel vztekle Morgan, nenáviděl když mu někdo rozkazuje. Flionel stojící vedle něj zavřel oči a zakroutil hlavou, tohle nebylo dobré.
Zvuk několika napínaných tětiv naplnil každou část jeho i Morganovy mysli. Nemusel otevírat oči aby věděl že na ně míří desítka šípů. Morgan strnul, avšak nedal na sobě nic znát. „Odvážíte se zabít nejvýše postavenou osobnost Eandirského království? Vyvoláte tím další válku mezi lidmi a elfy?“ Otázal se klidně Flionel aniž by otevřel oči.
Vůdce elfů něco řekl svou zpěvavou řečí a elfové sklonili luky k zemi.
„Jsi moudrý, přesto že máš nečistou krev. Avšak zdá se že z ní mluví moudrost mého rodu.“ Usmál se elf na Flionela a lehce sklonil hlavu na znamení úcty.
„A vy princi, máte dva dny, více ztratit nemůžeme a jsem si jist že ani vy ne. Pokud tak neučiníte, ztratí vaše zem na vždy jakoukoliv šanci na spojenectví s Vienar.“ Řekl elf a se svými společníky odešel ze stanu aniž by komukoliv věnoval jediný pohled.
Když se za nimi zavřela celta Morgan se sesunul do křesla a ztěžka oddechoval.
„To bylo těsné, princi. Což jsem vás neučil že elfové se považují za lidem nadřazené? Což jsem vás neučil že i to co řeknou v dobré vůli může znít jako urážka? Což jsem vás neučil že elfovi není radno odporovat, že si to může vzít jako útok na vlastní osobu?“ Flionel se mračil na prince a jeho hlas zněl smutně jako by chtěl dát najevo jak moc ho Morgan zklamal, „Příště budu mluvit já, jejich vůdce mi dal najevo úctu a to znamená že nyní se mnou budou mluvit jako se sobě rovným i když se jim to třeba nebude líbit. Krom toho bude lepší když s nimi budu mluvit v jejich řeči, vím že jazykem vienari mluvíte, ale já se ho naučil od matky a znám ho stejně dobře jako kterýkoliv elf.“.
„Jo, dobře… zatraceně Flioneli já měl strach že mě zastřelej!“ zavrčel princ „Jak říkal otec, nikdy nevíš co se elfovi honí hlavou. Věděl jsem že to tak může dopadnout, jenže jsem ho nemohl nechat aby mi rozkazoval. Brzy budu korunován a…“ Morganův hlas se vytratil. Flionel však věděl jak co si princ myslí.
„A nemůžete si dovolit aby vám kdokoliv rozkazoval. Jste stejný jako váš otec.“ Usmál se Flionel „A pokud se otci podobáte i v dalších věcech, bude z vás výborný král.“.
„Doufám že budu alespoň z poloviny tak dobrý jako můj otec. Obávám se však že mu nesahám ani po kotníky.“ Povzdechl si princ.
„Podobáte se mu víc než si myslíte, ve vašem věku říkal to samé. Myslím že stejně jako jemu nemá cenu vám to vyvracet na to že opak je pravdou zjistíte až věkem sám.“ Pokýval hlavou půlelf.
„Ach ano, a málem bych zapomněl princi. Mistr Iclik prý přišel na plán jak převážit misku vah na naši stranu nebo přinejmenším misky vyrovnat. Něco málo o magii vím, ale to co na mě vychrlil bylo moc i na mne. Soudím však že pokud uspěje bude vše mnohem jednodušší.“ Řekl Flionel s rukama zkříženýma na hrudi. Princ chvíli mlčel. Poté zvedl oči zarudlé nedostatkem spánku.
„Pak ještě máme naději.“ Řekl.

Pátý týden zimy, město trpaslíků G’tran Zull, rok 1398 prorokova letopočtu.

Bylo to již několik hodin co se za Thorinem zavřela mohutná kamenná brána vedoucí do síně krále trpaslíků. Chaszim, Gadriwen a ostatní lidé před sálem v sedě klimbali opírajíce se o zdi. Jen Rufus s Albrechtem se o něčem tiše dohadovali. Chvílemi to vypadalo že jeden nebo druhý zvýší hlas, ale nikdy to neudělali, nechtěli ostatní budit. Během čekání jednou na chvíli přišel Galoder aby Albrechtovi oznámil že příprava protijedu pro Aienu je na nejlepší cestě k úspěchu a rychle zase zmizel v klikatících se chodbách města trpaslíků. Okolo lidí proudili davy. Většina trpaslíků měl obyčejné vlněné oblečení, vypadali jako zmenšené verze obyčejných lidí žijících ve městech. Zvědavě si lidi prohlíželi a ukazovali na ně. Občas kolem prošla skupinka trpaslíků v mnohem honosnějším oblečení, většinou se skládalo z bílé řízy zdobené těmi znaky ze kterých se údajně dala číst budoucnost a runami. Každý z nich držel v rukou vyřezávanou hůl se zdobenou zlatou hlavicí ve tvaru kladiva nebo vlčí hlavy. Trpaslíci se před nimi rozestupovali a skláněli hlavy k zemi. Byli to jejich kněží, jak si Albrecht domyslel. Ti na nikoho nemluvili, jen důstojně prošli aniž by komukoliv věnovali sebemenší pozornost. A pak tu byli bojovníci. Ani dvě jejich zbroje nebyli stejné, každá měla jiné zdobení, tvar hrudního plátu, nebo délku kroužkové košile. Rufus se snažil Albrechta přesvědčit o tom že to je znamení toho z jakého rodu pocházejí, Albrecht však tvrdil že je to pro to aby každý z nich ukázal že má jiný vkus než ostatní. Na dohadování během nekonečného čekání jim to však stačilo.
Po nějaké době Albrecht převedl téma na to, odkud se bere všechno to světlo. Stěny sice lemovalo několik desítek pochodní, ale nestačilo to zdaleka na to aby tak jasně ozářilo celé prostranství okolo královské síně. Rufus se tiše zachechtal s tím že si na rozdíl od Albrechta všimnul stovek zrcadel šikovně rozmístěných tak, že pár pochodní vydávalo dostatek světla aby prosvítili cokoliv. Dokonce nadhodil myšlenku že pochodně jsou tu jen pro to že je noc a přes den se zrcadla starají o sluneční světlo. Nakonec se začali dohadovat o tom co který z G’irg rdam na zdech znamená.
Když už se zdálo že si budou muset najít nové téma hovoru dveře se otevřeli. Vyšel z nich Thorin s podivným výrazem ve vousaté tváři. Podíval se na Albrechta jako by ho viděl poprvé. Gadriwen otevřel oči a obličej se mu rozjasnil „Tak už sme na řadě?“ zeptal se. Thorin zakroutil hlavou.
„Král chce vidět jen Albrechta, ostatní ho nezajímají. Můžete zde počkat nebo se nechat odvést do místností pro návštěvy kde vás ubytoval král.“ Řekl Thorin a pokynul Albrechtovi aby šel s ním.
„Hej momentík, proč chce vidět jenom mě?!“ zavrčel Albrecht který se neměl k tomu aby se zvednul ze země.
„To se brzy dozvíš. Pojď.“ Opáčil mu Thorin úsečně. Takovýhle tón od něj Albrecht ještě nikdy neslyšel. Raději se zvedl ze země, protáhnul se jako kočka a vešel do sálu. Thorin mu byl v patách.
Trůní sál vládce všech trpaslíků byl odrazem dávné hrdosti a přetrvávající síly a umění jejich rasy. Okolo zdí stálo dvanáct soch jejich bohů dosahujících až ke stropu. Každá dokonalá do jediného detailu. Před nimi v kruhu stáli dvě řady lavic z leštěného mramoru, zadní výše než první, ve kterých seděli zástupci každého rodu a klanu. V přesných rozestupech stáli strážní v nejhonosnějších zbrojích jaké kdy Albrecht viděl. Každou z nich zdobily desítky jemně propracovaných run a vyobrazení zvířat.
V zadu, kde se lavice spojovaly, nad nimi stál trůn ze zlata posázený stovkami drahokamů. Za ním stála socha nejvyššího vládce trpasličích bohů. Albrecht se podíval na zem, na ní byli z drobných dlaždic vyobrazeny stovky trpaslíků bojujících proti temným elfům a znaky G’irg rdam.
Thorin ho uprostřed sálu zastavil. Bylo to pro to aby na něj všichni dobře viděli.
Král trpaslíků sedící na zlatém trůnu měl oholenou hlavu i vousy, krom neuvěřitelně dlouhého kníru světle hnědé barvy. Na hlavě mu jakýmsi záhadným způsobem držela zdobená stříbrnná stupňovitá koruna skoro stejně vysoká jako on sám. Pod ní na Albrechta zvídavě hleděly dvě oči, černé a lesklé jako krovky nějakého brouka. Na sobě měl zbroj z leštěného zářivého kovu zvaného Mitherill, kovu který zesiloval jakoukoliv magii svého nositele a zároveň pohlcoval jakoukoliv magii použitou proti němu. Krom toho byl Mitherill téměř nezničitelný jakýmkoliv způsobem. Na klíně mu leželo kladivo bez jakýchkoliv ozdob. Bylo asi nejobyčejněji vyhlížející věcí v celém sále, až na to, že bylo také z Mitherillu.
Král se lehce předklonil, k podivu bylo že obrovitá koruna se ani nezakymácela. Chvíli na Albrechta hleděl, jako by ho rentgenoval pohledem až na dno jeho duše.
„Ty jsi Pět jizev?“ otázal se král hlubokým, drsným ale překvapivě příjemným hlasem.
„Máš snad něco proti tomu jak vypadám?!“ Naježil se Albrecht. Nesnášel poznámky o svých jizvách. V očích mu doutnal zárodek vzteku. Král se nezdál být nijak zaskočen Albrechtovým hněvem.
„Ty jsi Pět jizev?“ Otázal se znovu stejně klidným hlasem. Albrecht se pomalu začínal třást potlačovanou zuřivostí.
„Na co tím do prdele naražíš zakrslíku?“ Zavrčel. To zavrčení jako by otřáslo místností. Všichni ztichli. Do teď si to Albrecht neuvědomoval, ale v sále panoval šum. Teď by bylo slyšet jak padá prach.
Jediný, kým to nehnulo byl král trpaslíků. Ten se jen usmál a lehce kývnul hlavou. Koruna na jeho hlavě se povážlivě zakývala, avšak nespadla. Thorin stojící vedle Albrechta zalapal po dechu.
„Ty jsi Pět jizev!“ zamručel spokojeně do ticha panujícího v trůnním sále. Albrecht už už sahal po jílci meče. Král trpaslíků však pozvednul ruku ve smířlivém gestu.
„Uklidni svůj hněv člověče, nechtěl jsem tě urazit. Nevědomky jsem to udělal a ty jsi mi to vrátil, nemá smysl nechat mluvit zbraně.“. Albrecht se po tomto prohlášení lehce uvolnil, ale i tak se dál nasupeně díval na krále jako by ho chtěl, přinejmenším, kousnout do zadku.
„Mluvil jsem o dávném proroctví zaznamenané ve znacích G’irg rdam.“ Pokračoval po chvíli král, když viděl že Albrecht nemá co říct.
„Bezva, a co já s tim?!“ zabručel Albrecht který neměl náladu na nic jiného než vypadnout.
„Ty jsi součástí proroctví.“ Odvětil mu mírně král.
„Jo? Tak to bych chtěl vidět kterej šílenec prorokoval nějaký blbosti zrovna o mě.“ Odseknul Albrecht.
„Před pěti generacemi jeden z našich věštců, jeho jméno vzal dávno čas ale to není podstatné, podstatné je proroctví které zní: ‚Až příjde čas a temná vojska před branami budou stát v množství nepřeberném, příjde Pět jizev a s ním ti co naději přinesou. Pět jizev není rodu jako my avšak jeho boj po boku našem k vítězství povede. Až příjde zuřivost v jeho srdci bude jasně patrná ne tak jeho minulost v temnotě ukrytá.‘ to je hlavní část proroctví, říká i jiné věci předcházející příchodu Pěti jizev. Všechny z nich se už vyplnili, ztráta většiny naší říše, nadvláda temných elfů nad podzemními tunely a další věci. Ty jsi ten o kom mluví proroctví, ty nám přinášíš naději na zachování naší rasy.“ Řekl král. Albrecht vypadal že poslouchá jen napůl, ale dělal to jen aby krále naštval.
„Kdo mě zná, ví že nejsem žádná naděje.“ Pokrčil Albrecht rameny když si všechno srovnal v hlavě.
Král se jen mlčky usmál. Ten jeho úsměv lezl Albrechtovi pekelně na nervy. „A teď jdi, před bitvou si musí každý odpočinout.“ Řekl král a propustil Albrechta. Ten na nic nečekal a urychleně odešel z trůnního sálu. V zádech cítil pohledy všech shromážděných trpaslíků. Nebylo mu to vůbec příjemné. V duchu proklínal okamžik kdy se vydal ochraňovat Eandirské uprchlíky. Za tohle mu to nestálo.
Vyšel ze sálu. Všichni už dávno odešli, zato přede dveřmi stál Galoder a usmíval se. Nebyl to zrovna příjemný pohled. Zezadu chytili Albrechta za plášť silné ruce a skoro ho strhly na zem.
„To jak jsi urazil krále ti jen tak neprominu Albrechte.“ Zasyčel mu do ucha Thorin a pustil ho.
„No jo pořád…“ zabručel Albrecht a narovnal se „Stejně mám pocit že co jsem odešel z Loranu bojuju jen za tu prašivou naději, nejdřív templáři, naděje za přežití jejich řádu, potom ta jeskyně, naděje za přežití nás všech, pokus dát naději žít dál uprchlíkum…“ stěžoval si polohlasně Albrecht, všem a nikomu zároveň. Thorin se rozesmál „Tak jsi potom opravdu Pět jizev, zítra tě zavedu do knihovny, o tobě je mnoho proroctví a zdaleka ne všechna jsou o mé rase, jsou tam zápisky elfských věštců i proroků lidí. Jedno z nich je dokonce z úst samotného Proroka sjednotitele.“.
„Nejsou o mě ani náhodou.“ Mávnul rukou Albrecht odmítajíce tomu uvěřit. Thorin Albrechta dloubnul do žeber „Každý kdo je přečte a zná tě bude věřit tomu že jsou o tobě. Tolik podobností nemůže být náhodných.“. Albrecht trpaslíka ignoroval a podíval se na usmívajícího se Galodera.
„Tak co mi neseš za novinky, nekromancere?“ povytáhl Albrecht obočí.
„Protijed zabral. Aiena je mimo nebezpeční života ale bude nějakou dobu trvat než se probere z bezvědomí. Slíbil jsem ti že jí zachráním, měl bys mi konečně začít věřit.“ Řekl nekromancer.
„Že by naděje opravdu existovala?“ zašeptal si Albrecht pro sebe.

Pátý týden zimy, rok 1398 prorokova věku Arvanacké království, hrad regenta Osminožce.

Postava oblečená do tmavě šedého pláště, kalhot a košile se rozhlédla po místnosti plné mrtvých vojáků. Z pod široké krempy klobouky stejné barvy jako zbytek oblečení zářili šarlatově rudé oči.
Na bezkrevých rtech mu pohrával úsměv. Po tolika letech konečně mohl dokončit své poslání jako Mstitel. Těla vojáků měla uniformy Arvanaku, světle modré se znakem sytě modře zbarveného orla na bílém kruhu. Mstitel v rukou svíral elegantní štíhlý meč z černého kovu Sionelu. Podobně jako Mitherill byl Sionel magický kov, téměř nezničitelný. I Sionel měl zvláštní schopnosti, pohlcoval jakoukoliv škodlivou magii a odrážel ji proti tomu kdo ji vyslal. Mstitel pomalu kráčel mezi mrtvolami. Kdo by viděl jak nepředstavitelnou rychlostí se pohyboval před okamžikem když bojoval proti této přesile, neuvěřil by že taková změna je vůbec možná. Stěny pokrývala krev a vnitřnosti byly rozházeny všude kolem. Mstitel pomalu došel před mohutné dvoukřídlé dveře vedoucí do regentových komnat. Několika pohyby svého Sionelového meče nadělal z dveří hromádku trosek.
Na pohodlném křesle za masivním dubovým stolem seděl regent Osminožec, zrádce který zabil královskou rodinu krom princezny která se z jeho pokusů na ní pomátla na rozumu. Syn kterého porodila ještě nebyl schopný usednout na trůn a tak vládu převzal on. Krom regenta byly v místnosti dva smrtiječové, tvorové žijící v močálech uprostřed Festburského hvozdu. Vysocí, štíhlí vzhledem připomínající ještěry s mohutnými kožnatými křídly. Jejich vřískání paralyzovalo jakoukoliv oběť.
„Zabijte ho.“ Přikázal Osminožec. Smrtiječové se svým vřískotem zaútočili na Mstitele. Na něj však jejich křik neměl žádný účinek. Pohnul se rychlostí kterou nebylo oko postřehnout a jednou ranou rozpůlil prvního smrtiječe v pase. Druhý po něm seknul podivně tvarovanou šavlí. Mstitel na okamžik zmizel a v dalším se objevil za smrtiječovými zády. Tenká Sionelová čepel se mu vynořila z hrudi. Smrtiječ sebou několikrát zaškubal a jeho bezvládné tělo sjelo z černě zářícího meče.
Mstitel upřel pohled svých zářících očí na Osminožce „Přišel čas kdy zaplatíš za své zločiny proti mé zemi.“ Pronesl tichým hlasem.
„Ale no tak, ty si myslíš že se to zlepší když mne zabiješ? Jsi tak naivní!“ rozesmál se Osminožec.
„Nezáleží na tom zda se to zlepší, ale o to že spravedlnost bude završena.“ Odvětil mu Mstitel a pomalými kroky se blížil k němu.
„Kdo vůbec jsi? Kdo jsi že rozhoduješ o spravedlnosti?“ zavrčel Osminožec vztekle.
„Jsem někdo koho jsi připravil o život, někdo kdo se vrátil ze smrti aby pomstil bezpráví páchané stvůrami jako jsi ty.“.
„Opravdu? A jak se jmenuješ. Nechci slyšet takové nesmysly že jsi Mstitel, to ví každý kdo o tobě jen něco málo slyšel.“ Otázal se Osminožec který se náhle tvářil velmi vyrovnaně a smířeně.
„Kdysi jsem se jmenoval Hag a byl jsem voják. Teď jsem tvá smrt.“ Řekl Mstitel a lehce švihnul Sionelovou čepelí. Osminožcova hlava se oddělila od těla a zakutálela se pod postel. Z krku na papíry co měl na stole rytmicky vystříkovala rudá krev.
Náhle Mstitel s výkřikem padl na kolena. Držel se za hlavu a ječel jako by mu měla explodovat. Myslí mu výřily obrazy. Obrazy války, ne dvou válek. Jedno co nedávno začala a jedna co se táhne celá tisíciletí, obě podivně propojené. Propojené v budoucnosti jediným jménem. To jméno se mu vypalovalo do mozku, to jméno bylo Rezci. Když bolest ustoupila Mstitel se vyškrábal na nohy.
V mysli mu vytanula slova která slyšel kdysi dávno když se probudil v bažině po své smrti.
„Až splníš jeden úkol, sám se vyjeví další.“ Zněla ona slova. On je nyní nevědomky vyslovil nahlas.
Chvíli se kymácel na místě a poté se vydal veden instinktem Mstitele vstříc dalšímu úklolu.
„Už jdu, ať jsi kdo jsi, mne neunikneš.“ Zašeptal si pro sebe a zmizel ve vstupních dveřích.