Ze života guildy Noryahu

Nebe plné hvězd. Po tolika deštivých dnech jsme aspoň trochu oschli a ohřáli se. Konečně jsme se nemuseli až po pás brodit v břečce bažiny. I když jsme byli na nepřátelském území, rozdělali jsme oheň. Teplé jídlo vyhrálo nad opatrností. Tento lov byl sice dlouhý, ale úspěšný. Karazhan padl. Nyní jsme se vraceli do Orgrimmaru. Portál se však z neznámého důvodu vyhodil jižně od Exodaru. No může mít někdo větší smůlu? Teď bylo hlavním cílem se dostat do nejbližšího horďáckého města a odtud konečně domů. Rozhlédla jsem se po svých přátelích. Hurys ležel nalevo ode mne společně s Csillag, Yama na ně koukal z druhé strany ohně. Asi nebyl moc nadšený z toho, že jeho syn nešel stejnou cestou jako on. Rozhodl se být paladinem. I když jedním z nejlepších a nejuznávanějším. I tak ho ale miloval. Vedle Yamy seděl Eruthansbane, Yamův nejnadanější žák. A naproti mně stál jeden z těch retri paladinů, co mi vždycky rozbouřil hormony. Galbat dneska hlídal jako první. „Nuda jako v hrobě. Co takhle menší trénink?“ zašklebí se Eru směrem ke Galbimu. „A kterému usmrkanci mám naplácat zadek?“ zašklebí se na oplátku Galbi na Erua. Eru vyskočí na nohy. Normálka u něj. S Galbim jsou jak manželé – dráždí je na sobě každé slovo. Hurys si ještě párkrát rejpne a už proti sobě stojí. Eru jako první vyšle kouzlo, ale Galbi ho jen neškodně odrazí mečem. I on zaútočí, ale to už je Eru o pět metrů dál. Dále jen neškodně útočili a my je samozřejmě značně povzbuzovali. Ozývaly se neustálé rány a vybuchovaly barevná světla. Čím déle bojovali, tím více se Yama mračil. Galbi se už nejmíň po sté vrhl na Erua, ten mu uhnul a se smíchem ho praštil holí po zadku. Galbi narazil nosem do stromu. Obrátil se a z ruky mu vylétla zlatá koule. Eru jí dostal do hrudi a přistál zadkem přímo do bláta. Výbuch smíchu prořízl celou krajinu. Vpravo zahoukala pronikavě sova. Nalevo jí odpověděl rorýs. Yama už stál na nohou, když ostatním teprve docházelo co se děje. Najednou kolem nás stálo pět alíků. Měli jsme sice početní převahu, ale dva z nás byli vyčerpáni dlouhým bojem a já ani zdaleka nedosahovala úrovně ostatních. Než jsem si vůbec uvědomila, že tohle bude nerovný boj, ozval se za mnou výbuch a draeneiovský šaman vyletěl do vzduchu a přistál o deset metrů dál na stromě. Přede mnou se vynořil člověk jako hora se dvěma obouručními meči. Smrděl jako hromada hnoje. Hned odhalil mojí nejistotu a připravil se na lehké vítězství. Potřebovala jsem čas na vyvolání mého démona. Warrior se začal přibližovat. Ani nevím jak se mi podařilo vykouzlit matoucí kouzlo. Na první pohled mi bylo jasné, že nevydrží dlouho. Rychle jsem začala šeptem vyvolávat prvního démona, který mě napadl. Samozřejmě toho nejjednoduššího – impa. Ta lidská kopa hnoje zrovna setřásla moje matoucí kouzlo, když jí do obličeje skočil zdivočelý imp. Škrábáním a kousáním ho sice neodrovná, ale mě dá snad dost času na vzpamatování. Za mnou se ozývaly další rány. Ve světle výbuchů a světel byly slyšet už jen nárazy kovů a kov. Neměla jsem čas ohlížet se po svých přátelích. Jen jsem doufala v zázrak. Warrior pustil jeden svůj meč, aby se mohl zbavit mého démonického spolubojovníka. Zazmatkovala jsem a naslepo vystřelila ohnivou kouli. Ani jsem se nemohla trefit, ale konečně se na mě usmálo štěstí. Oheň zasáhl druhou zbraň, a i když to bylo jedno z mých nejslabších kouzel, kterým jsem obvykle jen rozdělávala oheň, rozžhavilo meč do běla. Člověk upustil i druhou zbraň, odhodil impa, který přistál kousek ode mne, a se šíleným zuřivým výrazem se na mě vrhl holýma rukama. Věděla jsem, že by mě uškrtil dřív, než bych napočítala do tří. Ani nevím jak, nejspíš jenom instinkt nebo velmi drsný trénink Yamy, mě donutil vyslat moje stínové kouzlo. V tu samou chvíli imp vykouzlil svou ohnivou střelu a člověk se už jen válel v trávě s ošklivou popáleninou na prsou. Mrtvý nebyl, ale určitě už se ke svým kamarádíčkům nepřidá. I tak jsem pro jistotu použila matoucí kouzlo – tentokrát už zabralo spolehlivě. Z mého warriora zbylo nyní jen žvatlající a slintající něco, co páchlo ještě víc než předtím. Otočila jsem se k ostatním. Hurys nyní bojoval proti dvěma nepřátelům. Chránil Csillag, která si jako jediná sundala brnění kvůli svému včerejšímu zranění na lovu. Teď si ho spěšně nandavala a ještě se bránila před dotírajícími útočníky. Galbat s Eruem se bránili draeneiovi. I když byli už oba opravdu vyčerpaní, dranei měl s nimi pořád co dělat. Úplně vzadu to vypadalo, jako když hoří celý les. Výbuchy světla a křik se ozývaly od posledního páru, kde Yama bojoval se šamanem. Vypadalo to, že ho jeho první proletění moc neoslabilo. Byla to nádherná a zároveň tak hrůzná podívaná. Najednou se ozval výkřik. Hurys se chytil za pravou paži, která mu začala ihned krvácet. Noční elf se zachechtal a chystal se k poslední ráně. Opět jsem ve zmatku použila první kouzlo, které mě napadlo. Ale tentokrát jsem mířila dobře. Elf se chytil za hořící obličej a Hurys mu jediným úderem srazil hlavu. Tělo padlo a hlava stále ještě s vítězným úšklebkem se odkutálela stranou. Druhý elf jen užasle zíral na tělo svého společníka. Csillag, která už toužila po boji, se na něho vrhla. Boj byl krátký a elf s poraněnou nohou a useknutým uchem se válel na zemi a prosil o milost. Hurys se zatím sesunul na zem. Boj, vyčerpání a hlavně ztráta krve se na něm podepsali. I Eru a Galbat již svazovali svého protivníka a spolu s Csillag přitáhli i mého, stále slintajícího warriora. Já se zatím snažila Hurysovi obvázat zranění a zastavit krvácení. Jediný, kdo stále bojoval, byl Yama. Věděli jsme, že ho máme nechat dokud nedá znamení. Tenhle boj ale vypadal nekonečně. Stále jsem klečela vedle Huryse, když mi za zády něco zasvištělo. Než jsem se stačila otočit, Csillag už stála pod stromem, na kterém seděl viditelně podnapilý hunter. Střásla ho dolů jako shnilou hrušku. Elf se ale nehodlal vzdát. Zřejmě mu alkohol zatemnil mozek. Už tak rozzuřená Csillag mu nedala ani deset vteřin a už ho táhla v provazech za nohy k ostatním. I Yamovi už zřejmě došla trpělivost. Ve stručnosti – po jednom výbuchu, při kterém jsme málem ohluchli a oslepli, zbylo ze šamana jen hromádka popela. Boj nám dal všem zabrat. Odměna v Orgrimmaru nás ale nemine. Čtyři alíci – za to bude pěknejch pár piv na oslavu. Mrtvé jsme pohřbili pod stromy. I mrtvým se má projevovat úcta – ať už patří k vznešené Hordě nebo k poražené Alianci.