V náruči stromu

Podivně bezduše zíral a přivíral oči. Možná byl unavený, možná zklamaný anebo vůbec nebyl. Ani se nehýbal ten malý klučík. V zeleném plášti mu ještě před chvílí mrzly ruce, ale teď už necítil vůbec nic. Smutně si snažil vzpomenout, kdo je nebo proč tu je. A najednou měl pocit, že je vše zbytečné, že nic z toho, co musel udělat nebylo správné. Napůl klečel, napůl stál oddán stromu, který se mu stal útěchou. Jednou rukou objímal jeho kmen a tiskl se k němu celou svou duší. V druhé ruce, v té křehounké dětské ruce, třímal meč.
Spočíval v jeho mladičké dlani tak lehce, že mohl kdykoliv sklouznout. Nechtělo se mu. Nechtělo se mu vzdát se ruky, která ho vytáhla z ohně. Jen tam ležel a čekal až ho někdo očistí. Ale chlapec nechal meč mečem. Ani ho nevnímal, soustředil se pouze na tmavou skvrnu. Byl sám.
A pak se to stalo, zcela nepozorován strom ho k sobě přivinul. Jemně svými vlákny obaloval jeho prsty, jako mateřské pohlazení. Proměňoval vlasy v jemné lýkovité svazky svého kmene, jako cuchání vlasů od matky. A konečně mu ulevil od toho prokletého meče. Tisíce malých kousků z něho se měnilo ve stříbrná zrnka, která odvál lehký vánek tak rychle, že za chvíli nezbylo z meče vůbec nic. Chlapcova ruka si oddychla a spočinula v náruči jemného břečťanu, jenž hladil jeho ruku.
Chlapec si oddychl, protože si zvolil. Zvolil nejsnazší a nejkrásnější cestu ze všech. Klesala mu víčka a strom mu svým šustěním listů zpíval pro klid v duši. A elf se nechal ukolébat tak, že za nedlouho mu víčka klesla navždy. Strom ho přijal mezi své druhy. Pomalu se kýval ve větru, aby toho malého elfa ukolébal k spánku. K tomu věčnému klidnému spánku.